Do Česka se vrátím jedině na ruském tanku nebo jako partyzán, říká v rozhovoru pro SM žoldnéř v armádě Doněcké národní republiky Alois Polák

Do Česka se vrátím jedině na ruském tanku nebo jako partyzán, říká v rozhovoru pro SM žoldnéř v armádě Doněcké národní republiky Alois Polák
Autor: archiv Aloise Poláka|Popisek: Alois Polák
06 / 09 / 2017, 10:15

Ačkoliv svět nyní hledí spíše na Korejský poloostrov, válčí se i jinde. O situaci na odtržených územích východní Ukrajiny se u nás prakticky nic neví. Security Magazín s vědomím možné kontroverznosti, ale také s ohledem na právo na informace přináší exkluzivní rozhovor s českým žoldnéřem v armádě Doněcké národní republiky Aloisem Polákem. Tento dobrovolník bojuje proti Kyjevu po boku dalších zahraničních kontraktorů ze zemí EU i USA.

Válka na východě Ukrajiny se táhne už dva roky. Lze v té oblasti vůbec ještě žít nebo už jsou všechny vesnice a městečka zničeny tak, že jsou neobyvatelné?

Válka tady na východě Ukrajiny se sice táhne už čtvrtým rokem, ale ačkoliv to zní možná pro někoho až nepochopitelně, každodenní život na území Doněcké národní republiky se nijak neliší od života v kterékoli jiné evropské zemi. Lidé chodí do zaměstnání, děti do škol a univerzit, na nákupy a za kulturou. Pochopitelně, v letech 2014 až 2015 to byl pro všechny šok. Nikdo tady nemohl uvěřit ani v těch nejtemnějších představách, že jejich města, obce, vesnice, domy, kde žili a žijí, budou bombardovány.  Nikdo nechápal a nikdy nepochopí, proč padají bomby, rakety, minometné granáty různých ráží na jejich domovy. V mnoha oblastech blíže k linii  lidé žijí ve sklepích a krytech, které si za období války vybudovali. Zní to sice neuvěřitelně, ale lidé si zvykli. Zvykli si na neustálé riziko výbuchu bomb, dopadu granátů, příletu raket a zvuky střelby zbraní všech možných ráží. 

Z čeho tam místní lidé a konečně i vaše domobrana vlastně žije? Ukrajinská část fronty je zásobena Kyjevem ze zázemí, ale kde se bere na povstaleckých oblastech jídlo, pohonné hmoty, topivo, náhradní díly, prostě logistika?

Samozřejmě že obrovsky pomáhá Ruská federace. Její humanitární organizace a spolky mají největší zásluhu na tom, že lidé od prvních dní války neumřeli hlady a nemrzli zimou. Stále pomáhá těm nejpotřebnějším - hlavně dětem, které přišly o rodiče a staré lidi. Ostatní se starají samy. Země, stejně jako celé Rusko, se také naučila produkovat vlastní kvalitní potraviny, od mléka přes maso až po kvalitní čokolády. Vzniklo mnoho farem - můžeme klidně říct i družstev - které v pohodě zásobují města zeleninou, ovocem, máslem, rybami a masem. V obchodech jsou potraviny se štítky Made in DNR (Doněcká národní republika- pozn. red.) Místní produkce pokrývá významnou část potřeb obyvatelstva. Ostatní produkty jsou z různých zemí Ruské federace.

Ukrajinská armáda dostává novou výstroj a výzbroj od USA a dalších západních armád. Od koho máte zbraně vy a kdo vás zásobuje municí a výstrojí? Jak třeba řešíte rozpoznávání od protivníka, aby nedošlo ve válce k častému jevu „friendly fire“ a nepostříleli jste se omylem navzájem mezi sebou?

Je třeba si uvědomit, že země od roku 2014 prošla přirozeným vývojem i v oblasti obrany. Dnes už máme plnohodnotnou armádu. Na obraz nějakého odrbaného povstalce dávno zapomeňte, máme třeba Ústavou předepsané uniformy. Dnes jsme plně funkční vojenská struktura s kvalitním zázemím a schopnými veliteli. Motorola a Givi nebyli jediní hrdinové povstání ruského lidu proti ukronacismu z Kyjeva. 

Popište našim čtenářům, z nichž spousta už ani nezažila základní vojenskou službu, běžný den kontraktora na frontě?

Tím že nyní už sloužíme v armádě Doněcké národní republiky, máme režim stejně jak kterákoli jiná evropská armáda.  Řídíme se ústavou, zákony. Já sám jsem už občanem Doněcké národní republiky. A vracet se do České republiky rozhodně zatím nechci.  Pro mě je Česko v rukou nepřátel, takže sem se vrátím jedině na ruském tanku nebo jako partyzán.

Můžete aspoň přibližně sdělit, jak jsou zahraniční dobrovolníci placeni? Na jak dlouho se uzavírá kontraktorská smlouva? Co třeba pojištění- zajišťujete si ho sami?

Rozhodně tady nikdo neslouží pro peníze. Většina mužů i žen, které jsem ve službě potkal, brání svoji zem a národ. Svůj jazyk, své domovy, děti a svoje rodiče. Převážná většina bojovníků jsou bývalí horníci. Muži, kteří nechtěli přijmout Majdan, ten násilný převrat pod vedením nacistického pravého sektoru, podporovaný Západem. Tohle je, byla a vždycky bude Ruská země, Novorusia. Tady nemá Banderovec místo. Já sám osobně beru svou misi tady jako poslání. Aby nás Čechy měli místní lidé v paměti,  že jsme někteří  stáli na správné straně. Tak jako vždy v historii.

Dobře, tak jak často se střídáte v pobytu na červené linii? A co děláte, když jste v týlu? Jak často máte možnost volat domů, být na internetu, zajít si do bazénu?

Pokud nejsme na bojovém postu, tak většinu času trávíme výcvikem, sportem a zase výcvikem.  Jak jsem už řekl, jsme řádná armáda a jako řádná armáda také fungujeme. Podle různých úkolů i různá fyzická i psychická zátěž. Takže třeba já konkrétně běhám denně devět kilometrů a dělám to, nebo si zajdu do posilovny i ve svém osobním volnu. A jak odpočívám? Třeba procházkou po parku. V Doněcku jsou překrásné parky plné fontán, divadel a koncertů.

Také spojení s blízkými i internet tady není problém. Prakticky všude je bezplatná WiFi a já mám tady svůj vlastní přenosný router. Takže pokud nejste zrovna ve službě nebo na cvičišti, můžete se spojit s kýmkoli na zeměkouli. 

Kolik cizinců slouží v armádě Doněcké národní republiky a odkud jsou?

Kolik je nyní ve službách ozbrojených sil Doněcké národní republiky Čechů a Slováků opravdu nevím. Se mnou je v jednotce kapitán a hrdina Štefan Potocký, který byl několikrát vyznamenán za statečnost. Potkal jsem tu ale i krajana, který ve mně nezanechal zrovna dobré vzpomínky. Přesto jsem přesvědčen, že by tu mělo být více Čechoslováků. Kromě mých krajanů tu jsou také Srbové, Slováci, Španělé, Francouzi Bulhaři a dokonce i jeden Američan. Pochopitelně vám neřeknu jeho jméno. Ta šílená lež, že je tu ruská armáda, a že ona okupuje Ukrajinu, je směšná. I když by si to většina obyvatel přála, není tomu tak. Zatím.

 

Autor: Petr Blahuš

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
e-mail:
heslo:
CapsLock je aktivní.
Chyba: zadaný e-mail nebo heslo je špatně!
e-mail: