Americké námořnictvo vyvine příští stíhací letoun bez kooperace s letectvem

Příští palubní letoun prozatím označovaný jako F/A-XX by měl být vyvinut výhradně na základě požadavků námořnictva. Spolupráce s letectvem na jejich budoucím stíhacím letounu NGAD (Generation Air Dominance) se vylučuje kvůli rozdílným představám.

V případě námořnictva není rozhodnutí o vývoji vlastního stíhacího letounu nijak překvapivé. Nutno dodat, že i letectvo má historicky k letounům vzešlých z iniciativy námořnictva značně odmítavý postoj – jak F-14 Tomcat, tak F/A-18 Hornet i F/A-18 Super Hornet nikdy nepřijalo a nezařadilo do výzbroje. A McDonnell F-4 Phantom II začalo zvažovat až doslova po přinucení tehdejším ministrem obrany Robertem McNamarou.

Rozdílné požadavky

Námořnictvo má pro své letouny zvláštní požadavky už z podstaty věci. Oproti stíhacím letounům musí operovat z krátkých palub letadlových lodí. Na nich jsou navíc vystaveny nepříznivějším podmínkám a jsou leckdy velmi intenzivně nasazovány. Navíc musejí plnit podstatně širší spektrum různých misí, což zvláště v poslední době vylučuje jednosměrněji zaměřené typy letounů.

Zato letectvo si stále ještě může dovolit provozovat letouny, které jsou svým určením konkrétněji zaměřeny. Krom různých typů bombardérů se toto projevuje také u stíhacích letounů. Vedle víceúčelových F-35 a F-16 stále udržuje letky, které se soustředí spíše na vzdušný boj a jsou vyzbrojeny letouny F-22 (byť ty mohou nést i protizemní výzbroj) a F-15. Námořnictvo přitom svůj poslední čistě stíhací letoun F-14 Tomcat vyřadilo už v roce 2006 a od té doby se opírá především o víceúčelové Hornety a Super Hornety.

Jiný způsob nasazení

Angie Knappenberger, náměstkyně ředitele námořnictva pro leteckou složku, krom jiného prohlásila, že není třeba stíhacího letounu k pronikání do vzdušného prostoru nepřítele. To samozřejmě vyvolává v různých souvislostech řady otázek a lze to chápat opravdu různě.

Samotný fakt, že letectvo nestojí o letoun primárně určený k pronikání do nepřátelského vzdušného prostoru, nicméně nemusí být tak překvapující, jak se na první pohled zdá. A to přes nezpochybnitelný fakt, že doposud palubní letouny působily a ještě budou alespoň v některých fázích konfliktů působit nad nepřátelským územím. Stejně tak totiž budou i v budoucnu ohroženy střelami z nepřátelských námořních plavidel a konečně i stíhacími letouny ať už startujícími z pozemních základen nebo dokonce letadlových lodí.

Námořnictvo navíc stejně jako letectvo v současné době do své výzbroje zařazuje stealth stíhací letouny F-35. Z palub letadlových lodí budou působit ještě nějakou dobu společně s taktéž víceúčelovými Super Hornety, které se i nadále vyrábějí a především pak po boku bezpilotních letounů. Letectvo oproti tomu plánuje svůj příští stíhací NGAD (Next Generation Air Dominance), jak už název napovídá především k vybojování a udržené vzdušné nadvlády – jako nástupce F-22 a F-15. Protože počítá s dlouhou výrobou F-35, další víceúčelový letoun nyní vyvíjet nepotřebuje.

Už dnes americké námořnictvo předpokládá stále větší míru využití řízených střel, s nimiž budou letouny útočit na mnohem větší vzdálenosti – bez nutnosti vstupovat do nepřátelského vzdušného prostoru. Údery na dobře chráněné pozemní cíle včetně velitelských center, radarů a protivzdušných systémů navíc budou moci vykonávat i bezpilotní úderné drony, aniž by docházelo k ohrožení lidské posádky.

To všechno samozřejmě neznamená, že příští stíhací letoun námořnictva nebude stealth. Ale jeho způsob nasazení a využití bude zřejmě dosti odlišný od stíhacího letounu letectva, který se bude pohybovat v prostorách s vysokou pravděpodobností nasazení nepřátelských vysoce výkonných protivzdušných systémů a stíhacího letectva.

 

Autor: Michal Polák

Tagy