Autor fotografie: fb profil Jany Černochové|Popisek: Jana Černochová
Pravděpodobná budoucí ministryně obrany Jana Černochová (ODS) je rázná žena a nepotřebuje zastání. V současně době je proti ní stupňován tlak z více stran, a v odborných kruzích se nicméně vedou debaty, čím je tato vlna zášti motivována. Odkud, lidově řečeno, vítr vane. Nabízejí se dvě odpovědi: ideologicky motivovaní odpůrci, ať již z řad komunistů, provýchodně orientovaných skupin, protizápadně orientovaných skupin, případně protiizraelských aktivistů; a také byznysově motivovaní odpůrci. S Janou Černochovou totiž zřejmě na ministerstvo přichází nejen vyšší důraz na jednoduchost a transparentnost akvizičních a modernizačních procesů, ale také jasná preference směrem k aliančním partnerům v NATO a Spojeným státům.
Program pro oblast obrany v koaliční smlouvě jako důležitý prvek zmiňuje transatlantickou vazbu na Spojené státy. Pravděpodobná budoucí ministryně obrany Jana Černochová dlouhodobě toto směřování prosazuje, a explicitně se staví proti vlivům, které jej mohou narušovat. Vyslovila se například opakovaně pro umístění základny NATO na území České republiky, za což si okamžitě vysloužila pozornost místních komunistů, jmenovitě nové předsedkyně KSČM Konečné: "V její hlavě to znamená hlavně mít na našem území cizí vojáky, nejlépe ty americké samozřejmě. Prý bychom tím ukázali Rusům, zač je toho loket," citoval komunistku kdo jiný než sputnik.cz. A komunisté a různí proruští nostalgici mezi fanoušky možné budoucí ministryně obrany jistě nepatří.
Černochová je také známou podporovatelkou židovského státu. Otevřeně hovoří o nenávisti k Izraeli jako produktu "levičáského pseudohumanismu". Řadou konkrétních kroků jej podpořila, ať už vůči organizacím jako je UNESCO, které podle ní na Izrael často útočí z falešných pacifistických pozic, nebo třeba podporou zařazení hnutí Hizballáh na seznam teroristických organizací. "V Evropě bohužel Izrael nemůže spoléhat na stabilní podporu většiny zemí, proto považuji za důležité, abychom jako ČR v tomto ohledu byli čitelní a vytrvalí," uvedla v lednu 2021 v rozhovoru pro Neviditelný pes. Aktuálně tvrdě odsoudila útok propalestinských aktivistů na izraelskou velvyslankyni ve Velké Británii. A i v tomto ohledu si svými postoji nepochybně vytváří množství nepřátel. Nejen mezi extrémisty, ale i mezi tzv. progresívními liberály moderního střihu.
Útoky na Janu Černochovou se stupňují, jak se blíží chvíle, kdy dojde na Ministerstvu obrany v důsledku voleb k výměně stráží. Časté jsou více či méně podložené reminiscence na skandály z doby předchozích vlád ODS, na kauzy staré deset a více let. Tedy přinejlepším z doby, kdy Jana Černochová teprve do vysoké politiky vstupovala. Již jsme psali o tom, že deník Právo vytvořil jakousi předběžnou konstrukci týkající se poradce Františka Šulce a jeho údajné možné role v akvizici lehkých útočných vozidel. Tu ovšem připravuje Metnarovo ministerstvo podle koncepce z roku 2019 a kauza je velmi přitažená za vlasy. Ve vtip obrátila nedávno Jana Černochová dopis jakéhosi primitiva, který o sobě tvrdil, že je majorem v záloze, a špatnou češtinou ji posílal "k plotně". Těžko říci, kdo to byl, nicméně odsudky a vtipy mířící na fakt, že by na Ministerstvo obrany měla přijít žena, nejsou ani na sociálních sítích výjimečné, a zřejmě nebudou přicházet od prozápadně orientovaných či vzdělaných a uměřených občanů.
V jakém kontextu lze tento tlak tedy číst? Kde se rekrutují odpůrci jmenování Jany Černochové do čela Ministerstva obrany? Pomineme-li parlamentní i neparlamentní politickou opozici, které přirozeně vadí kdokoli z konkurenčního politického tábora, a šovinisty od přírody, půjde patrně o dvě skupiny, vzájemně se možná částečně prolínající. Jednak o ty, kterým jsou hodnoty Janou Černochovou dlouhodobě zastávané trnem v oku z důvodů ideologických. O lidi v proruském, provýchodním, protizápadním rozpoložení. U slova protizápadní pak je třeba upřesnit, že Jana Černochová jako konzervativní politička, a je to vidět na jejích vyjádřeních nejen na téma Izraele, neplane pro současné progresívně-liberální směřování Západu.
Druhá skupina bude, nepřekvapivě, definovaná byznysovými zájmy. Posilovat prozápadní a transatlantické vazby je třeba, kromě politiky, diplomacie a společných operací se společnými cíli, také obchodně. Nejde přitom jen o kompatibilitu systémů, logistiku údržby a životního cyklu techniky, a vzájemnou výhodnost obchodu, ale také o soběstačnost. Přesně podle rčení, že je bližší košile než kabát, musí být soběstačná Česká republika, dále musí být soběstačná Aliance. Ostatní jsou v pořadí, jsou-li přáteli.
Převedeme-li to na příklad konkrétních projektů, těžko věřit, že by zde skutečně mohlo jít o relativně menší zakázku lehkých útočných vozidel, u níž by měla být transparentnost v budoucnu možná ohrožena vazbami člověka, který na ministerstvu nepůsobil a nepůsobí. Kromě klopýtajícího tendru na BVP se začíná v konkrétních obrysech hovořit o řešení nadzvukového letectva, a zde půjde o řádově jiné prostředky než v případě LÚV.
Dosavadní přístup MO ve věci nadzvukového letectva mohl naznačovat (ne)strategii typu "vysedíme to" a uvidíme, tj. dostaneme se do časové nouze a snadněji pak cestou nejmenšího odporu prosadíme pokračování stávajícího řešení formou prodloužení spolupráce se švédským SAABem. Ostatně řešení, které se přece osvědčilo a umíme ho. Od Jany Černochové lze očekávat leccos, ale těžko nestrategii "vysedíme to". Může přicházet nervozita z této strany? Armáda dosud v řadě ohledech na severská řešení při svých modernizačních projektech spoléhala. Kromě Gripenů lze připomenout protiletadlový systém RBS-70 od Saabu, dělostřelecký radiolokátor Arthur od švédské společnosti Ericsson.
Přichází-li na ministerstvo politik s jasně proaliančním a jasně proamerickým směřováním, mohou to kruhy, které se kolem severské-neutrální cesty soustředí, vnímat jako ohrožení svých budoucích záměrů. Pokud se podíváme, kdo severská a zejména právě švédská řešení v České republice zastupuje, jde v první řadě o holding Omnipol. Ten se angažoval již v projektu původního pronájmu stíhaček Gripen z roku 2003.
Ačkoli Švédsko rozvíjí s Aliancí poměrně úzkou vojenskou spolupráci a ve vztahu k Rusku je v podstatě již od začátku studené války koncem 40. let jejím přirozeným spojencem, a ačkoli podpora vstupu do NATO mezi švédskými občany roste, faktem zůstává, že Švédsko členem NATO jednoduše není, a patrně ještě dlouho nebude, pokud vůbec kdy. Hovoří-li vládní koaliční smlouva o jednoznačné podpoře našeho členství v této organizaci a nutnosti rozvíjet transatlantickou vazbu, mohou být velké zbrojní akvizice mimo NATO minimálně problematické, a měli bychom se velmi zamýšlet nad tím, komu dáváme přednost a proč. To si dost možná leckdo s brzkou změnou vlády uvědomuje.