ANALÝZA: Potřebuje skutečně Ukrajina americké letouny F-16?

Tato otázka má různou úroveň odpovědi. Základem je, že Ukrajina potřebuje obnovit a modernizovat své vzdušné síly na všech úrovních. Dříve se používaly názvy pro letouny stíhací, stíhací-bombardovací, bitevní, bombardovací, dopravní, kdy především stíhací, stíhací-bombardovací a bitevní byly v bývalém SSSR v kategorii frontové letectvo. To indikovalo dolet a vzdálenost, na kterou byly schopny ničit cíle.

V současnosti stíhací bombardéry a téměř i bitevní letouny vymizely. Z bitevníků se drží americký A-10 vzhledem ke své palebné síle a odolnosti a též sovětský Su-25, jenž však nedosahuje kvalit A-10. Další otázkou je, jakou platformu by mělo ukrajinské letectvo mít, zda lehkou jednomotorovou, nebo těžkou dvoumotorovou nebo kombinaci obojího. Faktem je, že jednomotorové letouny jako F-16 nebo JAS-39 jsou mrštnější, dvoumotorové jako Rafale, F/A-18, MiG-29 nebo Su-27 a jeho modifikace mají šanci návratu na základnu při selhání, poškození nebo zničení jednoho z motorů. A dodávka letounů nejsou jen samotné stroje, ale i výcvik pilotů a pozemního personálu, logistika, munice atd.

USA odmítly dodat F-16 Ukrajině, že je nepotřebuje. Jenže toto tvrzení se nezdá být korektní. Ukrajina potřebuje letouny k ochraně svých pozemních sil, odstrašení ruských letounů i ničení pozemních cílů. Rusko z obav před ztrátami v letectvu nasadilo nejmodernější letouny a dálkové přepadové stíhače jako MiG-31 schopné odpalovat střely mimo dosah ukrajinského letectva a PVO. Pokud by se tyto letouny dostaly do operačního prostoru ukrajinského letectva nebo na dostřel moderních střel vzduch-vzduch, situace na nebi by se rychle měnila. Rusko si je toho vědomo, proto svoji vzdušnou převahu nedávno demonstrovalo řadou leteckých úderů mimo oblast hlavních bojů, tedy silnou PVO. A Ukrajina se neměla jak bránit.

Dodávky strojů z USA by vyžadovaly řadu úprav přímo na letounech, aby technologické tajemství případně nepadlo do ruských rukou. Jedná se jak o avioniku a elektroniku, zbraňové systémy, demontáž spojovacího prostředku NATO Link-16, tak i složení povrchového nátěru částečně pohlcujícího radarové paprsky. S nátěrem má Polsko jako uživatel F-16 své zkušenosti. Výdej barvy na opravy je přísně evidován a kalkulováno předem množství ke spotřebě a po ukončení opravy vážena vrácená barva – na gram přesně. Příliš nákladné a komplikované toto jen tak upravit a darovat Ukrajině. Ale i snaha Ukrajiny získat F-16 z Polska je spíše zbožným přáním z výše uvedených důvodů. Navíc se jedná o americké technologie a USA by musely vydat souhlas s reexportem a stanovit podmínky.

Z tohoto hlediska než americké nebo polské F-16 se jeví výhodnější odkup finských nebo švýcarských F/A-18, jež jsou již upraveny pro nečlenské země NATO. Jedná se o dvoumotorovou platformu a výzbroj je v podstatě identická s F-16, ale nosnost je vyšší. V současném vzdušném boji se dá minimálně očekávat souboj stíhačů na malou vzdálenost, tedy „dogfight“. Ale pokud by k němu mělo dojít, ve stoupání, zrychlení či rychlosti jsou dvoumotorové letouny, a Rusko má jen dvoumotorové, výkonnější. Samozřejmě provozně jsou nákladnější. Navíc letouny se z kategorie čistě stíhací přesunují do kategorie víceúčelový, tedy schopné plnit čistě stíhací úkoly a úkoly PVO, stejně jako ničení pozemních cílů a podpora vlastních pozemních sil.

Dá se říci, že je celkem jedno, jaké letouny Ukrajina získá, klíč bude ve vycvičenosti pilotů a pozemního personálu, dostatku munice a náhradních dílů, schopnosti vnutit protivníkovi svoji taktiku a způsob vedení boje a též ničit cíle i mimo přímou viditelnost, tedy z bezpečné vzdálenosti. K tomu je nutná součinnost s partnery schopnými vyhledat a identifikovat cíle na tuto vzdálenost a poskytnout přesné souřadnice cíle.

Střely s určením mimo přímou viditelnost ničí cíle od 37 km (BVRAAM – Beyond Visual Range Air to Air Missile), jsou naváděny inerciální navigačním systémem (GPS) a v konečné fázi letu jsou navedeny buď aktivním radarem v bojové hlavici, některé jsou navedeny infračervenou hlavicí. Tyto střely nepotřebují permanentní ozáření cíle např. z letounu, který je odpálil nebo z jiného letounu. A nemají laserové navádění, protože zde je nutný ozařovač – buď z letounu, dronu, výsadkových či průzkumných skupin nebo leteckým návodčím. A to je na takovouto vzdálenost a rychlost cíle těžko uskutečnitelné. Takže Ukrajina potřebuje modernější letouny, než má v inventáři s avionikou/radary a elektronikou schopnou přesného zaměření cíle a jeho zničení prostřednictvím moderních střel či bomb odolných proti všem typům rušení a klamným cílům.

Závěrem lze říci, že Ukrajina potřebuje i vzhledem k prodlužování konfliktu výkonné letectvo s moderními zbraňovými systémy, ale je nutno si uvědomit, že je to běh na dlouhou trať a Ukrajině by ve vzduchu mohly dojít síly, i když války se rozhodují na zemi. Připomeňme si válku v Tichomoří. USA absolutní vzdušnou dominancí dokázaly eliminovat japonské námořní síly včetně gigantů jako Jamato a Musaši, na evropském válčišti to byly Bismarck a Tirpitz, kdy letectvo bylo klíčem k jejich zničení a na zemi se Wehrmacht neměl kam před útočícími Thunderbolty či Typhoony kam skrýt, na východní frontě před Il-2.

Je otázkou, jak již bylo řečeno dříve jedno, jaké letouny Ukrajina získá, hlavní je účinnost proti ruským ozbrojeným silám ve vzduchu, na zemi i na moři.

 

Zdroj: military.com