Autor fotografie: Screenshot YouTube|Popisek: raketa Dong Feng
Severní Korea není zdaleka jedinou zemí, která rozšiřuje a zdokonaluje svůj raketový arzenál. Adekvátně na ní musí reagovat především Jižní Korea a Japonsko. V oblasti východní Asie přitom má své zájmy i stále ambicióznější Čína, jíž se naopak cítí vojensky ohrožen od počátku své moderní existence Tchaj-wan.
Jižní Korea proti severu
Jižní Korea se svým severním sousedem zůstává ve válečném stavu (neválčí se na základě příměří z roku 1953). Složitost situace a možné scénáře nutí Jihokorejce k udržování v podstatě tzv. vševojskové armády s řadou typů různých zbraňových systémů použitelných nejen pro odstrašení ale jak pro omezený konflikt, tak pro konflikt skutečně vysoké intenzity.
Vývoj balistických raket v Jižní Koreji započal v první polovině 70. let právě v reakci na získání taktických raket Scud Severní Koreou. Jihokorejci se rozhodli jít poněkud netradiční cestou, když využili přestavby výkonných protiletadlových raket MIM-14 Nike Hercules. Raketa ovšem trpěla nespolehlivostí raketového motoru a její dolet až 250 km přesahoval smlouvu s USA z roku 1979, která max. dolet omezovala na 180 km. Konstruktéři proti přišli s raketou NHK-2 s omezeným doletem, která byla pojmenována podle korejské mytologie jako Hyunmoo (posléze v rámci číslování Hyunmoo-1).
V roce 2001 došlo k posunutí maximálního povoleného doletu na 300 km, na což Jižní Korea zareagovala pořízením amerických taktických raket MGM-140 ATACS. Zároveň nadále neformálně usilovala o získání raket s podstatně větším doletem, v čemž využila od 90. let se zlepšujících vztahů s Ruskou federací. Rusové měli podle nepotvrzených a nepřiznaných informací následně Jihokorejcům dodat krom jiného technologie svých taktických raket Iskander. Podle nich pak měly vzniknout rakety Hyunmoo-2A s doletem 300 km, Hyunmoo-2B s doletem 500 km a konečně Hyunmoo-2C s doletem 800 km s o něco lehčí bojovou hlavicí.
Důležitou součást výzbroje Jižní Koreje současně tvoří střely s plochou dráhou letu Hyunmoo-3 poháněné následně proudovým motorem, které existují ve třech variantách lišících se krom jiného podle doletu. Konkrétně Hyunmoo-3A dolétne na vzdálenost 500 km, Hyunmoo-3B až kolem 1 000 km a nakonec nejnovější Hyunmoo-3C kolem 1 500 km (podle některých zdrojů vyvíjí Jihokorejci také variantu s doletem až 1 800 km).
Japonsko na ,,ráně"
V naprosto odlišné situace, co se týče útočných zbraní, se nalézá Japonsko. To nedisponuje žádnou balistickou raketou ani krátkého doletu, což je dáno donedávna ryze obrannou politikou – a to navzdory tomu, že je doslova na ráně, protože nemálo testovaných severokorejských raket přelétává japonské území a leckdy dopadá i do jeho výsostných vod. Přesto na severokorejskou raketovou hrozbu reaguje Japonsko především nákupem obranných systémů, z nichž můžeme jmenovat například protiraketové systémy Patriot a Aegis využívající antirakety SM-3, kterému dali přednost před systémem THAAD údajně kvůli lepšímu pokrytí většího území.
psali jsme: Nová americká ponorka na KLDR. US Navy staví nejmodernější plavidlo s odstrašujícím arzenálem
Otázkou nicméně zůstává, jak se projeví změna zákona z roku 2014, podle kterého může Japonsko poprvé od konce 2. světové války vysílat armádu do zahraničí. Za tuto změnu velmi orodoval premiér Šinzó Abe, podle něhož jde o adaptaci na měnící se regionální situaci. Proti tomu se samozřejmě ohradila Čína, která zase hovořila o „militarizaci Japonska“ a můžeme se jen domnívat, kudy se ambiciózní Japonci nakonec vydají.
Nicméně co se týče raketové techniky, tak aktuálně Japonci neplánují vývoj ani pořízení velkých vojenských raket a to i přesto, že technologií disponují (Japonsko od roku 1970 vypouští družice vlastními kosmickými nosiči). Na místo toho pořizují pro své stíhací letouny střely vzduch-země AGM-158 JASSM-ER (Joint Air-to-Surface Standoff Missile) s dostřelem až přes 1 000 km a uvažují o pořízení americko-norských střel vzduch-země JSM (Joint Strike Missile) s dostřelem 185 km.
Rostoucí čínské ambice
Pozornost čínských stratégů byla po dlouhou dobu upřena především na Tchaj-wan, na který se v minulém století uchýlili zbytky odporu proti komunistům. Čínské rakety krátkého dosahu DF-11 a DF-15 (DF jako zkratka Dong Feng, česky Východní vítr) s dosahem zhruba 300 až 700 km proto pomyslně mířily právě na tento nepříliš vzdálený ostrov. Rakety B-611 (označované ve svých variantách také jako M20, BP-12A a P-12) na tuhé pohonné látky, jejichž vývoj byl zahájen v polovině devadesátých let, patří v podstatě do stejné kategorie raket krátkého doletu.
V novém tisíciletí se ovšem situace značně změnila pod vlivem sílících čínských ambicí nejen v celém regionu ale také v oblasti Pacifiku. K uplatňování takových geopolitických zájmů proto Čína potřebuje zbraně schopné hypoteticky působit nejen lokálně nebo v nejbližším okolí ale na podstatně větší rozloze. S tím ostatně souvisí nemalé investice do námořních sil a konečně také velkých vojenských raket.
Jednou z takových raket je DF-21 schopná se svým doletem kolem 1 700 km zasáhnout i hlavní města Vietnamu, Filipín a prakticky celé území korejského poloostrova, Japonska a Tchaj-wanu. Ještě větším doletem disponuje taktéž raketa středního doletu DF-26 schopná zasahovat své cíle údajně až na vzdálenost 3 000 až 4 000 km pomocí konvenčních i jaderných hlavic. Zároveň jde o první raketu, která je schopna zasáhnout i ostrov Guam, kde je americká vojenská základna, a ne nadarmo dostala neoficiální přezdívku „guamský expres“ nebo také „guamský zabiják“.
DF-21 je známá i anti-družicová zbraň, což potvrdila v lednu 2007 sestřelem družice FY-1C ve výšce 865 km. Největší pozornost však na sebe rakety DF-21D a DF-26 přitahují jako balistické rakety kategorie ASBM (Anti-Ship Ballistic Missile) určené k ničení námořních plavidel, především pak svazů letadlových lodí. V takovém případě se předpokládá vybavení raket přímo jadernými hlavicemi.
Tchaj-wan v ohrožení
Tchaj-wan a na rozdíl od korejského poloostrova a Japonska není přímo ohrožen možným konfliktem se Severní Koreou. Už od roku 1949 ovšem stojí proti komunistické Číně, jež proklamuje ostrov za své území, ačkoliv je Taiwan zcela samostatným a dnes již demokratickým státem.
psali jsme: Hrozí nové závody ve zbrojení, tentokrát s Čínou?
Dlouhodobá vojenská strategie Tchaj-wanu se proto opírá jednak o zajištění dostatečné obrany, která by případnému agresorovi způsobila nezanedbatelné ztráty. A druhak o schopnost zasahovat i vzdálenější cíle na čínském území, což má mít za následek odrazení nepřítele od reálnějších úvah ohledně jakékoliv přímé vojenské intervence. Taková úderná síla spočívá především na bedrech střel, nikoliv balistických raket, Hsuing Feng IIE s doletem až 600 km. V současnosti má Taiwan pracovat na vylepšené variantě rakety Hsuing Feng IIE prodlouženým doletem údajně přes 1 000 km. Úplně bychom však neměli zapomenout ani na raketu Tien Chi, která dokáže se svým doletem 120 km zasáhnout pevninskou Čínu, byť jen z jednoho z bližších ostrovů.
Ve výzbroji mají ovšem Tchajwanci celou řadu dalších střel vypouštěných ať už z pozemních odpalovacích zařízení a lodí zejména řady Hsiung Feng, či letounů. Naštěstí však aktuální situace mezi Čínou a Tchaj-wanem nehrozí bezprostředním konfliktem – na rozdíl od Korejského poloostrova.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více
Autor: Michal Polák