Bezpilotní letouny MQ-9 dostanou střely vzduch-vzduch

Zatímco bezpilotní letouny MQ-1 stáhlo letectvo z provozu, novějším MQ-9 dostávají další výzbroj. Nově budou moci v podvěsu nést i střely vzduch-vzduch krátkého dosahu AIM-9X.

Šestnáct let od prvního vzdušného souboje

Nápad vybavit bezpilotní letouny střelami vzduch-vzduch není žádnou novinkou. Už při invazi do Iráku dostaly letouny MQ-1 do své výzbroje střely AIM-92 Stinger, které do té doby využívaly helikoptéry AH-64 Apache, OH-58D Kiowa Warrior, UH-60 Black Hawk a Eurocopter Tiger. V  jejich případě stála za integrací nejen snaha o vlastní ochranu ale také rozšíření schopností k  ničení nepřátelských helikoptér, zatímco v  případě MQ-1 šlo zejména o jejich vlastní ochranu.

psali jsme: Má právo co říci k bezpilotním letounům?

Samotné střely AIM-92 Stinger vychází z  ručního kompletu FIM-92 Stinger, přičemž samotná střela by měla být identická. Na délku měří jen 1,52 m a váží kvůli snadné přenositelnosti pouhých 16 kg, z  čehož 3 kg tvoří bojová hlavice. Přesto dokáže vyvinout více než dvojnásobnou rychlost zvuku a zasáhnout cíl vzdálený až kolem 8 km. 

V  roce 2002 se dokonce MQ-1 vybavený těmito střelami zapsal do historie, když se jako první bezpilotní letoun utkal s  pilotovaným MiGem-25 iráckého letectva. Ačkoliv ze souboje vyšel vítězně írácký pilot, z  MQ-1 došlo k  odpalu dvojice střel. 

Od té doby uplynulo mnoho času a bezpilotní letouny uskutečnili ať už pod hlavičkou letectva, či CIA tisíce misí. Mnoho z  nich ovšem probíhalo ve vzdušném prostoru bez nepřátelské protiletadlové obrany a letectva. Případně jim alespoň částečné krytí stíhací letouny.

MQ-9 dostane AIM-9X

Na místo ochrany pomocí stíhacích letounů je ovšem k  jejich vlastní ochraně mnohem výhodnější vybavit samotné bezpilotní letouny střelami vzduch-vzduch. Americké letectvo proto nyní přichází s  nasazením střel AIM-9 na hlavní typ bezpilotního letounu MQ-9 Reaper.

AIM-9X Sidewinder jsou střelami krátkého dosahu. Ve své výzbroji je mají dokonce i stíhací letouny 5. generace F-35 a dokonce i F-22A Raptor. Střela využívá stejně jako většina střel této rodiny infračervené hlavice a podle dostupných informací dokáže zasáhnout cíl až do vzdálenosti 40 km. Pro nepřátelské letouny tak představuje podstatně větší hrozbu, než AIM-92. Dokáže přitom ničit jak helikoptéry, bezpilotní letouny, tak i manévrující stíhací letouny.

MQ-1 končí, více možností MQ-9

MQ-1 sice v  americkém letectvu končí, ale z  nebe by zcela zmizet neměl – některé vyřazené kusy mají připadnout námořnictvu. Přesto už se éra tohoto původně jen průzkumného letounu pomalu, ale jistě blíží ke svému konci.

Připomeňme, že původně průzkumný RQ-1 Predator (R – Reconnaissance) uskutečnil svůj první let už v  roce 1994 a rok na to byl oficiálně představen. Až později došlo k  implementaci střel vzduch-země AGM-114 Hellfire a přejmenování letounu na MQ-1 (M – Multi-mission). Celkem bylo vyrobeno 360 těchto letounů, z  toho 285 ještě v  původní variantě RQ-1.

Hlavním typem bezpilotního letounu nadále bude MQ-9, který kromě střel vzduch-vzduch postupně dostává celou řadu dalších zbraňových systémů i jiných vylepšení. Oproti svému předchůdci nabízí místo dvou hned šest, respektive sedm závěsníků, pod kterými může nést mix střel AGM-114, GPU-12 Paveway a nyní také GBU-38 JDAM. 

MQ-9 jako muniční letouny, či systémy protivzdušné obrany?

Nasazení střel vzduch-vzduch přitom nemusí poskytovat bezpilotním letounům pouze vlastní ochranu. Existuje proto celá řada úvah, nad jejich dalším využitím, které mohou představovat další zásadní pokrok ať už co se týče jejich schopností jako takových, tak jejich kooperace s  pilotovanými letouny.

Mezi takové nápady patří využití bezpilotních letounů jako tzv. muničních letounů propojených se stíhacími letouny. Jeho pilot by v  takovém případě nemusel odpalovat střely vzduch-vzduch jen ze svého vlastního letounu ale také z  různě vzdáleného MQ-9, či jiného typu. Něco takového by samozřejmě snižovalo riziko ztráty na vlastních životech a pilot by nebyl omezen počtem nesených střel ani jejich dosahem od pilotovaného letounu. Novější typy bezpilotních letounů jako je MQ-9 přitom poskytují i větší nosnost a proto můžeme do budoucna očekávat i střely středního dosahu bude-li to třeba.

psali jsme: CANTAS – unikátní české bezpilotní letouny s velkým potenciálem pro armádu i civilní sektor

S něčím podobným už ostatně letectvo přišlo v  minulém roce, když oznámilo záměr přestavět starší F-16 do podoby bezpilotních letounů a propojit je s  pilotovaným F-35. Konstruktéři a vývojáři ovšem v  případě prvního jmenovaného letounu měli dojít ještě dále, když v  minulém roce zkoušely letoun autonomně provádět i bojovou činnost.

Dalším zajímavým nápadem na využití střel vzduch-vzduch na bezpilotních letounech je jejich využitím jako systému protivzdušné obrany krátkého dosahu, tzv. SHORAD (Short Range Air Defense). V  takovém případě by jeden, či více letounů kroužili nad pozemními jednotkami a kromě průzkumem nejbližšího okolí by jim poskytovali krytí ze vzduchu. 

Vzhledem ke všem těmto možnostem proto můžeme do budoucna očekávat další rozšiřování možností bezpilotních letounů nejen, co se týče zbraňových systémů, ale i co se týče jejich využití.

Nepřehlédněte na Security magazínu: Historie - vnímáme dějiny v souvislostech a nadhledem. Sledujte nejdůležitější okamžiky historie. S námi víte více

 

Autor: Michal Polák