Britský ministr obrany Wallace: Kreml ve skutečnosti neohrožuje rozmístění sil NATO, ale přitažlivost jeho hodnot

Velká Británie podporuje v současné vyhrocené situaci Ukrajinu nejen slovně či diplomaticky, ale také dodávkami potřebných především protitankových zbraní. Britský ministr obrany Ben Wallace publikoval na webu vlády Spojeného království významný příspěvek, v němž vyvrací vnucované narativy Kremlu o hrozbách, jimž je Rusko ze strany NATO vystavováno, a odpovídá prezidentu Putinovi na jeho vlastní esej o domnělé jednotnosti Rusů a Ukrajinců. Současnou eskalaci situace připisuje nedořešeným ambicím prezidenta Putina, které se opírají o velmi selektivní vnímání dějin rusko-ukrajinského vztahu.

Britský ministr obrany píše:

Ztratil jsem přehled, kolikrát jsem v poslední době musel svým evropským spojencům vysvětlovat význam anglického termínu "straw man" (slaměný panák). To proto, že nejlepším živým a dýchajícím "slaměným panákem" je v současnosti tvrzení Kremlu, že je ohrožen Severoatlantickou aliancí. V posledních týdnech tento "slaměný panák" narostl výrokem ruského ministra obrany, že USA "připravují na východní Ukrajině provokaci s chemickými látkami."

Kreml si zjevně přeje, abychom se všichni zabývali tímto falešným tvrzením, namísto toho abychom se postavili skutečnému programu prezidenta Ruské federace. Obvinění vůči NATO snadno vyvrátí prozkoumání faktů.

Za prvé, NATO má ve své podstatě obranný charakter. Jádrem organizace je článek 5, který zavazuje všechny členy přijít na pomoc svému spojenci, pokud je napaden. Žádné kdyby a žádné ale. Vzájemná sebeobrana je základním kamenem NATO. Tato povinnost nás všechny chrání. Spojenci z tak vzdálených zemí, jako je Turecko a Norsko, nebo tak blízkých, jako je Lotyšsko a Polsko, všichni z tohoto paktu těží a jsou povinni reagovat. Je to skutečně obranná aliance.

Za druhé, bývalé sovětské státy nebyly do NATO "vtaženy", ale vstoupily do něj na vlastní žádost. Kreml se pokouší prezentovat NATO jako spiknutí Západu, který se snaží vniknout na jeho území, ale ve skutečnosti je růst počtu členů Aliance přirozenou reakcí těchto států na jeho vlastní škodlivé aktivity a hrozby.

Za třetí, tvrzení, že NATO usiluje o obklíčení Ruské federace, je nepodložené. Pouze pět z třiceti spojenců sousedí s Ruskem, přičemž NATO se dotýká pouze s 1/16 jeho hranic. Pokud definice obklíčení spočívá v tom, že 6 % vašeho obvodu je blokováno, pak by k tomu nepochybně měli co říci stateční muži, kteří za druhé světové války bojovali u Arnhemu nebo Leningradu.

Kreml ve skutečnosti neohrožuje rozmístění sil NATO, ale přitažlivost jeho hodnot. Stejně tak víme, že akce Kremlu jsou ve skutečnosti o tom, jak si prezident Putin vykládá dějiny a jaké jsou jeho nedořešené ambice na Ukrajině.

Víme to proto, že loni v létě zveřejnil prostřednictvím oficiálních vládních internetových stránek svůj vlastní článek "O historické jednotě Rusů a Ukrajinců" - vyzývám vás, abyste si ho přečetli, pokud máte čas, protože ačkoli je obsáhlý co do argumentů, nedostává se mu přesnosti a přebývají v něm rozpory.

Všichni bychom se měli obávat, protože to, co vychází z pera samotného prezidenta Putina, je esej o sedmi tisících slovech, která staví etnonacionalismus do centra jeho ambicí. Nikoli narativ, který se nyní šíří. Ne slaměný panák o vnikání NATO. Poskytuje zkreslenou a selektivní argumentaci, která v lepším případě ospravedlňuje podmanění Ukrajiny, v horším případě násilné sjednocení této suverénní země.

Článek prezidenta Putina zcela ignoruje přání občanů Ukrajiny a zároveň evokuje stejný typ etnonacionalismu, který se po staletí odehrával v celé Evropě a stále má potenciál probudit stejné ničivé síly dávné nenávisti. Čtenáři budou nejen šokováni tónem článku, ale budou také překvapeni tím, jak málo je v něm zmíněno NATO. Není přitom "expanzionismus" NATO pramenem všech obav Kremlu? Ve skutečnosti je NATO věnován pouze jediný odstavec.

Esej obsahuje tři tvrzení. Za prvé: Západ se snaží využít rozdělení k "ovládnutí" Ruska. Za druhé: že cokoli jiného než jednotný národ Velké Rusi, Malé Rusi a Bílé Rusi (Velkorusové, Malorusové, Bělorusové) podle obrazu vytvořeného v 17. století je umělý konstrukt a odporuje přáním jednoho národa s jedním jazykem a církví. Za třetí, že každý, kdo s tím nesouhlasí, tak činí z nenávisti nebo fobie vůči Rusku.

První tvrzení můžeme pominout. Nikdo nechce vládnout Rusku. Že stejně jako v každém jiném státě je na občanech země, aby si sami určili svou budoucnost, je konstatováním zřejmého. Poučení, které si Rusko z takových konfliktů, jako Čečensko, musí jistě vzít samo, je, že etnické a sektářské konflikty stojí tisíce nevinných životů, přičemž jejich protagonisté zabřednou do desítek let trvajících sporů.

Pokud jde o Ukrajinu, Rusko samo uznalo její svrchovanost jako nezávislé země a zaručilo její územní celistvost, a to nejen podpisem Budapešťského memoranda v roce 1994, ale i samotnou smlouvou o přátelství s Ukrajinou v roce 1997. Přesto to byl Kreml, nikoli Západ, kdo se zasadil o znásobení rozporů v této zemi a několika dalších v Evropě. Četné snahy GRU a dalších ruských agentur zasahovat do demokratických voleb a domácích sporů jsou dobře zdokumentovány. Čepice „rozděl a panuj“ sluší lépe moskevské hlavě, nikoli alianční.

Pravděpodobně nejdůležitější a silně obhajované tvrzení, že Ukrajina je Rusko a Rusko je Ukrajina, ve skutečnosti neodpovídá tomu, jak je prezentováno. Ukrajina byla ve svých dějinách od Ruska oddělena mnohem déle, než s ním byla spojena. Za druhé, výrok, že všechny národy v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině jsou potomky "staré Rusi", a proto jsou tak nějak všichni Rusové. Ve skutečnosti jsou však podle historika profesora Andrewa Wilsona v jeho vynikající eseji pro RUSI s názvem "Rusko a Ukrajina: 'jeden národ', jak tvrdí Putin?" přinejlepším "příbuzní, ale ne stejný národ." Stejně tak se Británie kolem roku 900 n. l. skládala z Mercie, Wessexu, Yorku, Strathclydu a dalších předmoderních království, ale byl to občanský národ mnoha národů, původu a etnik, který nakonec vytvořil Spojené království.

Pokud ohraničíte svůj pohled na ruské dějiny roky 1654 a 1917, pak můžete vytvořit případ expanzivnějšího Ruska, možná podle hesla ruského cara před vznikem Ruského impéria "Vládce celé Rusi: Velké, Malé a Bílé" - tedy Ruska, Ukrajiny a Běloruska. A co je rozhodující, je třeba také zapomenout na to, co bylo v dějinách předtím a co potom. Musíte ignorovat existenci Sovětského svazu, porušení rusko-ukrajinské smlouvy o přátelství a okupaci Krymu. To je mnohem více než jen dějinné poznámky pod čarou, s tím jistě budete souhlasit.

Je ironií, že sám prezident Putin ve své eseji přiznává, že "věci se mění: země a společenství nejsou výjimkou. Samozřejmě, že určitá část národa si v procesu svého vývoje, ovlivněná řadou důvodů a historických okolností, může v určitém okamžiku uvědomit sama sebe jako samostatný národ. Jak bychom se k tomu měli chovat? Na to existuje jediná odpověď: s respektem!" Poté však některé z těchto "historických okolností" zavrhuje, aby vyhovovaly jeho vlastním tvrzením.

Je to přinejmenším pochybné a v žádném případě to není perspektiva, která by ospravedlňovala jak okupaci Krymu (stejně jako Rusko okupovalo Krym v roce 1783 v rozporu s rusko-tureckou smlouvou z Küçük Kaynarca z roku 1774), tak jakoukoli další invazi na současnou Ukrajinu jako do nezávislé suverénní země.

Posledním obviněním Západu ze strany mnoha členů ruské vlády je, že ti, kdo s Kremlem nesouhlasí, jsou jakýmisi rusofoby. Ponecháme stranou, že důstojníci GRU použili v britských ulicích nervově paralytické látky nebo že kybernetické hackerské útoky a cílené atentáty vycházejí z ruského státu, nic nemůže být od pravdy dále.

Rusko a Spojené království mají hlubokou a často vzájemně prospěšnou historii. Naše spojenectví pomohlo porazit Napoleona a později Hitlera. Mimo konflikty jsme po staletí sdíleli technologie, medicínu i kulturu. V 18. století byly Rusko a Velká Británie hluboce propojeny. V letech 1704 až 1854, od éry Petra Velikého přes Kateřinu Velikou až po 19. století, se Britové jako admirálové, generálové, chirurgové a architekti pohybovali v nejvyšších místech ruského dvora. Otec ruského námořnictva - jistý Samuel Greig - se narodil v Inverkeithingu ve Fife.

Tento vzájemný obdiv trvá dodnes. Britská vláda není ve sporu s Ruskem a ruským lidem - zdaleka ne - ale vadí jí zlovolná činnost Kremlu.

Pokud tedy jedné chladné lednové nebo únorové noci ruské vojenské síly opět překročí hranice suverénní Ukrajiny, ignorujte "slaměné panáky" a falešné příběhy o agresi NATO a vzpomeňte si na slova samotného ruského prezidenta v oné eseji z loňského léta. Zapamatujte si je a zeptejte se sami sebe, co to znamená nejen pro Ukrajinu, ale pro nás všechny v Evropě. Co to bude znamenat příště...

Zdroj: gov.uk

Příspěvek britského ministra obrany vzbudil pozornost i na české politické scéně. Jako skvělý jej hodnotil například místopředseda sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL), který na svém twitterovém účtu uvedl: „Skvělý text britského ministra obrany. “Není to rozmístění vojsk #NATO, co ohrožuje Kreml. Je to atraktivita aliančních hodnot" - I já myslím, že Rusko nerozumí tomu, co je skutečná Aliance rovnoprávných členů. Nikdy nic takového totiž samo nevytvořilo.“