České zbrojní akvizice příliš často nevysvětlitelně drhnou - nebudujeme si pověst neseriózního partnera?

České zbrojní akvizice příliš často nevysvětlitelně drhnou - nebudujeme si pověst neseriózního partnera?
Autor: PSM|Popisek: BVP Puma
20 / 05 / 2021, 11:00

KOMENTÁŘ: Sněmovní Výbor pro obranu v polovině března odmítl harmonogram finalizace nákupu pásových bojových vozidel pěchoty, jak jej připravilo Ministerstvo obrany. Tak, jak byly představeny jednotlivé nezbytné kroky, resp. nejkratší možné lhůty pro jejich realizaci, vycházel tehdy podpis smlouvy těsně před říjnové volby. Sčítat se nakonec nebudou teoreticky nejkratší lhůty, ale reálná doba provedení jednotlivých kroků. Rozhodnutí přijde jistě po volbách, ač to zatím ministerstvo otevřeně nepřiznává a opakuje, že udělá vše proto, aby zakázku stihlo k podpisu dotáhnout. Hrozí ovšem, že odkládaný výsledek bude opět o měsíce zdržen a 7. mechanizovaná brigáda se dočká moderních vozidel tím později. Není to přitom jediná protahovaná a odkládaná významná zbrojní zakázka. Jak asi působí Česká republika na své partnery, jakou si vybudovala v této oblasti pověst?

Pro ilustraci si můžeme citovat úvodem několik pasáží z tiskových zpráv Nejvyššího kontrolního úřadu:

5. prosince 2016: "Většinou nákupů techniky se sice podařilo zvýšit akceschopnost armády, kvůli nedostatkům v koncepci, plánování a nákupech se ale zpožďuje dosažení požadovaných schopností armády."

25. května 2020: "Kontroloři zjistili nedostatky už při plánování investic. MO nemělo jednoznačně definované potřeby armády, se kterými by mohlo pracovat při plánování výdajů. V různých dokumentech se lišily počty techniky, výše prostředků i termíny. Dokončení investic se navíc protahovalo."

11. ledna 2021: "Kontrola ukázala, že systém nákupů není efektivní. Ministerstvo například chybovalo při specifikaci pořizované výzbroje, nezajistilo náhradní díly na její celý životní cyklus a místo toho, aby uzavřelo rámcovou smlouvu, nakupovalo výzbroj na etapy. Muselo tak vypisovat nová zadávací řízení nebo je kvůli chybám opakovat."

Panuje všeobecná shoda, že během funkčního období současného náčelníka generálního štábu generála Opaty a ministra obrany Lubomíra Metnara se daří některé významné projekty složitě a nejistě zahájené v dřívější době dotáhnout úspěšně do konce. V prosinci 2019 tak byla po mnoha letech vlekoucího se akvizičního procesu uzavřena například mezivládní dohoda na pořízení izraelských radarů MADR, a blíží se svým způsobem navazující, která se bude týkat čtyř baterií protivzdušného systému SPYDER, a vybrána byla také samohybná děla – v obou případech probíhají intenzívní jednání o ceně, zatím však bez výsledku (v případě SPYDERu bylo dokonce přerušeno s odkazem na situaci v Izraeli). Nedlouho po radarech byla uzavřena smlouva o problematickém nákupu vrtulníků Viper a Venom.

ÚOHS nedávno potvrdil pokutu za nevypořádání námitek ze strany italské společnosti Leonardo. Odhlédněme nyní od formální podstaty tohoto sporu, v němž bude mít poslední slovo soud, ale své zřejmě řekne ještě Evropská komise. Přes výsledek akvizice, který díky výkonům pořízených vrtulníků mnohé těší, přinesla problém velmi nedobrých vztahů českého Ministerstva obrany s velmi významnou zahraniční společností. Nadto společností, se kterou bylo v úvodních fázích celého procesu seriózně jednáno jako s možným dodavatelem. Projekt přitom dospěl v jednu chvíli až do bodu, v němž italská vláda podala nabídku. V rámci původního zadání na dvanáct víceúčelových strojů. Pak se náhle cosi změnilo.

Do hry vstoupily nové, dosud neformulované nebo neakcentované požadavky, násobně vzrostla cena, kterou bylo Ministerstvo obrany ochotné zaplatit, a padlo rozhodnutí. Ministerstvo obrany i Armáda České republiky roky komunikovaly určitý přístup k problému - pamatujeme si otazníky kolem toho, zda vůbec stroje podle původní specifikace světový trh nabízí - a poté podobně vehementně začaly obhajovat přístup nový, který vyústil v kombinaci 8+4 stroje systému H-1. Bez ohledu na faktický výsledek je nepopiratelné, že Ministerstvo obrany vedlo akvizici pochybným a nepřehledným způsobem, který vyústil v ostrý konflikt s firmou Leonardo. Tvářit se, že Italové jsou naivní, drzí a asi i hloupí, jen my jsme letadlo/vrtulník, můžeme, ale bylo to zbytečné a bude to dost možná drahé. Nejen na pokutách. Emotivních vyjádření ministra Metnara v reakci na italská podání k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, nepochybně zaměřených na obhajobu zakázky před českou veřejností, si v Itálii nemohli nevšimnout. A pochybná komunikace pokračuje, když správci sociálních sítí MO a AČR tvrdí, že pokuta přišla za „smyšlený vrtulník“ (rozuměj: AW139M armádním požadavkům nevyhovuje, čili Leonardo nemůže nabídnout přijatelné řešení) – ve skutečnosti přišla pokuta za nedodržení formálních postupů při akvizici, ne za to, jaký vrtulník byl/nebyl vybrán.

Podobný šok v poněkud jiných souvislostech si v České republice zažil společný podnik německých zbrojovek KMW a Rheinmetall, Projekt System & Management GmbH (PSM). Opět: tak jako (nejen) italský vrtulník AW139M dlouhou dobu jeho pásové BVP PUMA Ministerstvo obrany vnímalo jako jedno z možných řešení. V předtendrové fázi probíhaly zkoušky, jichž se vozidlo účastnilo. A pak přišla studená sprcha na jaře 2019 s vyhlášením požadavků v rámci tendru. Bezosádkové věže v České republice nechceme. Byla zahájena komunikační kampaň s naprosto absurdními tvrzeními o tom, že naše vojáky nesmí v ostré akci, když jde o vteřiny, zastavit rozbitý stěrač. Těžko říci, kdo podobný dětinský nesmysl vymyslel, ale bylo by velice zajímavé, kdyby jej přednesl před důstojníky německého Bundeswehru nebo třeba polské armády. Kteří se "rozbitého stěrače" jako rizika bezosádkových věží nebojí. Nebo třeba před osádkami našich Pandurů s jejich dálkově řízenou zbraňovou stanicí. Zároveň padl i argument osmičlenného výsadku. Protože najednou jsme si v České republice po několika letech uvědomili, že šest převážených vojáků není dost.

Budiž. Na českých sociálních sítích a v mediálním prostoru Ministerstvo obrany i Armáda České republiky svou prosadily. Jaký obraz o sobě ale vytvořily v zahraničí? PUMA byla prezentována ještě na brněnském IDETu 2019, ale na podzim PSM ze soutěže odstoupila. Nebylo jí umožněno soutěžit a představit nejen svá technická řešení, ale celou komplexní nabídku. Generál Opata přitom uvedl: "Dnes je těžké definovat, zda je lepší věž dálkově ovládaná, nebo osádková, v současné době je to padesát na padesát. Technologie jsou však vyvážené a dají se použít obě dvě." Přesto byly požadavky formulovány, jak byly, a významná německá společnost po letech jasně komunikovaného zájmu svůj produkt nabídnout musela odstoupit. Vozidlo, které bylo vyvinuto, vyrobeno a zavedeno v sousední spojenecké zemi, nebylo hodno české pozornosti. O skutečných důvodech změny přístupu lze spekulovat. Faktem jsou rozpaky a nejistota. Přičteme-li nevynucené průtahy a odklady, a také výmluvy na pandemii, jen velký optimista očekává, že po případném vyhlášení výsledku tendru, pokud k němu vůbec kdy dojde, se neúspěšní soutěžící nebudou v této atmosféře odvolávat a bránit.

A podobných příběhů je více, netýkají se jen zahraničních dodavatelů, a jsou kuřím okem naší obrany po desetiletí. Významné společnosti obranného průmyslu jsou nečekanými zvraty v zakázkách a požadavcích překvapovány, zvažují nebo přímo podnikají proti českému Ministerstvu obrany právní kroky. To se jim musí bránit, to stojí čas a peníze, a ve výsledku klidně i citelnou ztrátu prostředků z nesnadno vyválečného rozpočtu. Nebylo by jistě spravedlivé tvrdit, že se tento problém týká jen České republiky.

Ale to není polehčující okolnost, protože my žijeme tady, a my potřebujeme, aby naše ozbrojené síly disponovaly moderní výzbrojí a byly smysluplně a cílevědomě rozvíjeny: "systém nákupů není efektivní" a "kvůli nedostatkům v koncepci, plánování a nákupech se ale zpožďuje dosažení požadovaných schopností armády." Kdo například umí odpovědět na otázku, proč některou techniku MO nakupuje v režimu vláda-vláda, a jinou nikoli? Podle jakého klíče. A jak po těch všech změnách asi Českou republiku zmíněné a další velké evropské společnosti vnímají?

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace