Prakticky každodenně slýcháme o možnostech nových severokorejských raket. Krom nich má však Severní Korea ve svém raketovém arzenálu hned celou řadu dalších raket krátkého až středního doletu. Jaké všechny rakety má tedy Kim Čong-un k dispozici a jak daleko dolétnou?
Prakticky každodenně slýcháme o možnostech nových severokorejských raket. Krom nich má však Severní Korea ve svém raketovém arzenálu hned celou řadu dalších raket krátkého až středního doletu. Jaké všechny rakety má tedy Kim Čong-un k dispozici a jak daleko dolétnou?
První balistické rakety
Do poloviny 70. let minulého století byly největšími raketami ve výzbroji Severní Koreje dělostřelecké komplety Luna s dostřelem pouze kolem 45 km. Není proto divu, že severokorejský režim už tehdy usiloval o rakety s větším doletem, ale Sovětský svaz mu údajně odmítl napřímo dodat.
První větší raketu R-17 (v kódu NATO Scud-B) tak Severní Korea získala až někdy na přelomu 70. a 80. let z Egypta. Severokorejci tuto taktickou raketu zanedlouho okopírovali a začali jí vyrábět pod označením Hwasong-5 (pořád v kódu NATO Scud-B).
Prodlužování letu
Další vývoj se ubíral směrem k neustálému zvyšování doletu. Už v roce 1988 začali Severokorejci pracovat na raketě Hwasong-6, která se svým doletem kolem 700 km dokázala zasáhnout nejen celé území Jižní Koreje ale i západní část Japonska. Stále se však jednalo o blízký derivát rakety R-17 „Scud“.
psali jsme: Japonsko potvrdilo, že KLDR provedla jaderný test
Oproti tomu vývoj rakety Hwasong-7 alias Rodong-1 (v kódu NATO Scud-D) překvapil začátkem 90. let mnoho odborníků. Svým doletem 1 200 km už mohla zasáhnout téměř celé území Japonska. K takovému posunu už by Severokorejcům nestačilo zvětšování palivových nádrží a drobné úpravy. Možnou odpovědí na zvládnutí této rakety měla být dokonce spolupráce s ruskou konstrukční kanceláří Isajeva, která měla pomáhat s vylepšováním raketového motoru.
Severní Korea sice pomalu, ale jistě pokračovala ve vývoji raket středního až dlouhého doletu. První takovou raketou byla Taepodong-1, která vznikla využitím rakety Hwasong-7 a přidáním dalšího jednoho, možná dvou stupňů. Výsledný nosič měl být schopen donést tunovou hlavici na vzdálenost 2 500 km anebo po dalších úpravách několika kilogramovou družici na oběžnou dráhu. Její jediný start nakonec skončil v roce 1998 neúspěchem. V žádném případě však tato raketa nemohla zasáhnout území kontinentálních Spojených států bojovou hlavicí – na to neměla dostatečnou nosnost.
V podobném duchu přistupovali konstruktéři i k návrhu rakety Taepodong-2, při které využili svazek více raketových motorů z rakety Rodong-1 a i další stupně odvodili z již existujících raket řady Scud.
Na cestě ke kosmickému nosiči
První dva starty Taepodong-2 v letech 2009 a 2012 ještě nebyly úspěšné. Další start v prosinci 2012 už byl úspěšné a raketa už pod označením Unha při něm na oběžnou dráhu vynesla první severokorejskou družici.
V souvislosti s tím řada médií milně odvozovala, že kosmickým nosičem Severní Korea automaticky získává do výzbroje také mezikontinentální raketu – podobně jako Sovětský svaz, když vypustil Sputnik. Jenže tomu tak v severokorejském případě ani zdaleka nebylo. Nejen že se Taepodong-2 vůbec nehodil pro vojenské použití z mnoha důvodů, ale především nedisponoval dostatečnou nosností.
Zaměřeno na Guam
Severokorejský raketový program je ovšem příliš rozsáhlý, než abychom jej mohli shrnout do jedné na sebe navazující vývojové linky. To je dáno jednak získávání postupným získáváním technologií a druhak vývojem, který je v případě Severní Koreji zásadně ovlivněn doletem na celé území Jižní Koreje, Japonska, tichomořského ostrova Guam a konečně i vzdáleností Severní Ameriky.
Už v 90. létech mohla Severní Korea zasáhnout celé území svého Jižního souseda a Japonska, tudíž dalším potenciálním cílem se stal tichomořský ostrov Guam, na kterém mají svou vojenskou základu Spojené státy. A přesně podle výše uvedeného vzorce vznikla i raketa známá jako Hwasong-10 neboli Musudan, která technologicky vychází ze sovětských ponorkových raket řady R-27 na kapalné pohonné látky.
Hwasong-10 dokáže na vzdálenost 3 000 – 4 000 km dopravit bojovou hlavici o hmotnosti 650 až 1 250 kg. Odhaduje se, že Severokorejci mají ve výzbroji něco kolem padesáti těchto raket, což je dáno zejména tím, že na bližší země dostřelí jiné rakety a jako cíle pro Musudan opravdu připadají v úvahu především Guam a Okinawa.
Mezkontinentální nosič
Hlavním cílem současného severokorejského snažení je ovšem dosažení doletu nutného k útoku na Spojené státy americké. Sice snad nikdo nepředpokládá, že by Severní Korea mohla vojensky zničit Spojené státy. Nicméně ze strategického i propagandistického hlediska je vlastnictví takové zbraně zcela zásadní.
Jeden z velkých mezníků ve vývoji velkých raket v Severní Koreji datujeme na první polovinu roku 2017 s příchodem jednostupňové rakety Hwasong-12 s odhadovaným doletem 3 700 až 6 000 km a především její dvoustupňové varianty Hwasong-14 s odhadovaným doletem 6 700 až 10 000 km, čímž už by se řadila mezi mezikontinentální rakety. Velký rozsah v uváděných doletech je způsoben především tím, že Severokorejci rakety testují tak, že je střílejí do velké výšky (nikoliv „do dálky“) a právě na jejím základě dosažené výšky lze pak odhadovat jejich skutečný dolet.
psali jsme: Preventivní útok na KLDR je úplně poslední možností, řekl vlivný senátor McCain
Prakticky souběžně s výše uvedenými typy však Severní Korea začala i s testovacími lety rakety Hwasong-15, která stejně jako oba předchozí typy využívá raketových motorů spalujících oxidem dusičitým a asymetrický dimethylhydrazin. Podle odhadů pak má doletět až s tunovou hlavicí více než 10 000 km.. Především ale představuje tu zbraň, o kterou Kim Čong-un očividně tolik stojí, a které se svět tolik bojí.
Přesto existence rakety s mezikontinentálním doletem ještě nemusí nutně znamenat, že mají Severokorejci bojově použitelnou zbraň. Zejména u raket dlouhého a mezikontinentálního doletu je třeba vyřešit celou řadu úkolů jako dostatečnou miniaturizaci jaderné hlavice a především pak její návrat v hustých vrstvách atmosféry velmi vysokou rychlostí.
Rakety na tuhé pohonné látky i pro ponorky
Krom velkých raket ovšem Severní Korea pracují i na vývoji menších raket. Už v polovině 90. let získala od Sýrie dokumentaci a možná i několik kusů sovětských taktických raket Točka. Ty využívají na rozdíl od raket typu Scud raketové motory na tuhé pohonné látky a jsou tudíž mnohem vhodnější pro bojové použití. Snad už nikoho nepřekvapí, že i ty Severokorejci okopírovali a vylepšili pod označením Hwasong-11.
Nakonec na sebe jednou za čas přitáhne pozornost také program severokorejských raketových ponorek. Ve výzbroji má být aktuálně sice jen jedna taková ponorka (původně sovětské konstrukce), na dalších už se však má pracovat. Vybaveny mají být raketami Pukkuksong-1, kolem nichž koluje také celá řada nejasností. Zároveň si závěrem nelze odpustit poznámku, že ponorkové rakety jsou v případě Severní Koreje opravdu zbytečným plýtváním prostředky.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Technologie - nejnovější ,,vychytávky" ze světa vědy a techniky. Od futuristických zbraní až po bojové drony. S námi víte více
Zdroj: Michal Polák