_in_Moscow.jpg)
Autor fotografie: Stolbovsky / Wikimedia Commons / CC BY|Popisek: Tažená druhoválečná houfnice D-1
Nasazení druhoválečné houfnice D-1 v konfliktu na Ukrajině je ambivalentní záležitost. Z jedné strany jde o důkaz kvality zbraně, z druhé o dostupující zoufalství Kremlu.
Archaické T-55, obstarožní D-2, slaboučké BMP-1, zastaralé T-62, to je jen malý výčet muzeálních zbraní v rukou Rusů na Ukrajině. Z hlediska stáří je D-1 jeden z absolutních vrcholů, protože se jedná o houfnice z roku 1943, kterou Rudá armáda používala ve všech velkých operacích od roku 1944. Nutno podotknout, že dělo zůstává nadále ve výzbroji armád Afghánistánu, Albánie, Číny, Kuby, Iráku, Sýrie a dalších zemí. Sami Rusové ovšem houfnici vyřadili již v sedmdesátých letech 20. století. Ale Wagnerova skupina, která se aktuálně zřejmě zcela rozpadá po údajné smrti Prigožina, zbraň používá po celou dobu existence uskupení.
I přes své kvality je ruská D-1 rarita
Před konfliktem na Ukrajině řada expertů tvrdila, že dělostřelectvu zvoní umíráček a bude nahrazeno řízenými a neřízenými střelami. Byl to velký omyl. Mobilní salvové raketomety (MLRS) zažívají doslova renesanci v podobě HIMARS, M-270 nebo třeba ruského systému Tornado-S. Instalace balistických raket ATACMS na HIMARS se ukázala jako naprosto geniální a Rusové si přes veškeré proklamace o své špičkové protivzdušné obraně neví se střelou rady ani se svými S-400. Dělostřelectvo na frontě hraje spolu s UAV zcela dominantní roli, byť začíná být zjevné, že taženým houfnicím pomalu zvoní umíráček a to především kvůli moderním antibateriovým radarům, řídícím systémům a rychlosti zpětné reakce, která se bude pohybovat kolem tří minut.
Takže budoucností jsou samohybné houfnice se speciální raketovou municí, vysokou přesností, schopností se bleskem složit a včas odjet z místa výstřelu. Válka na Ukrajině je trochu kvazimoderní konflikt, kdy se používají vysoce moderní zbraně vedle naprosto obstarožní záležitosti jako D-1. Poslední rok situace spíš připomínala Velkou válku statickým zákopovým bojem a to právě za použití velkého množství dělostřelectva. Na bojišti hodně dominují moderní západní houfnice jako Caesar, Archer nebo třeba PzH 2000. A to by měla Ukrajina letos z Německa obdržet první RCH 155, které dokáží střílet za jízdy, což z nich dělá aktuálně asi nejlepší samohybné houfnice současnosti.
D-1 má podle Defense Express dostřel 12,4 kilometru a používá vysoce výbušné, tříštivé a průbojné granáty. Byla vyráběna v letech 1943 až 1949, úsťová rychlost činí 508 metrů za sekundu a kadence je tři výstřely za minutu, což je na současné poměry velmi málo, moderní houfnice vystřelí desetkrát za šedesát sekund. Dostřel D-1 je také velmi malý ve srovnání s tím, že střely Excalibur atakují hranici 70 kilometrů. Její velkou výhodou je hmotnost při váze 3,5 tuny, kdy i nejpoužívanější a vysoce modernizovaná americká M777 váží o 250 kilogramů více, pochopitelně je také mnohem výkonnější.
Ruská D-1 v Náhorním Karabachu
Další výhodou je podle Military Factory hydropneumatický systém zpětného rázu, který SSSR vyvinul a dokázal tento aspekt velmi snížit, což se projevilo na životnosti zbraně a snazší obsluze D-1. Zbraň je vybavena šikmým štítem pro ochranu obsluhy, ale ten je velmi malý. Ráže je standardních ruských 152 mm. Zajímavostí je, že 155mm kanón byl namontován na lafetě 122mm houfnice M-30. Houfnice je schopná střelby do dvou minut po zastavení v žádoucí lokaci. Tento parametr je naprosto srovnatelný s moderními zbraněmi. Maximální rychlost tažení je 40 kilometrů za hodinu na silnici a 10 km/h v terénu.
Houfnice byla použita i v konfliktu o Náhorní Karabach arménskými silami. Je stále ceněna pro svojí přesnost, jednoduchost a spolehlivost. Je jisté, že Sovětský svaz soudobě vyvinul špičkovou zbraň a ta pořád střílí, ale přesto nasazení druhoválečného systému vzbuzuje minimálně rozpaky ohledně aktuálního stavu ruských ozbrojených sil. T-34 by střílel také, už zbývá nasadit jen tento tank nebo třeba KV-1 a KV-2. Ty jsou dokonce místy lépe pancéřované než T-55. V každém případě se Ukrajina stala mlýnicí na techniku a ani ruské zásoby nejsou bezedné. Podle satelitních snímků spíše naopak.