Autor fotografie: Vitaly V. Kuzmin, CC BY-SA 4.0|Popisek: RS-24 Jars
Válka na Ukrajině je školou vojenského strategického a taktického myšlení a též prověrkou bojeschopnosti různých typů techniky na soudobém bojišti. Je nutno vnímat jednotlivé sekvence operací, vhodnost nasazení určitých typů zbraní v daných terénních a bojových podmínkách.
Nedávno SM informoval o změně taktiky nasazení bitevních vrtulníků při odpálení samonaváděcích střel při krytí vrtulníků i odpalu střel salvami neřízených raket do vzduchu, kdy takovýto odpal neřízených střel v podstatě není mířenou palbou k zasažení určitého cíle. Nyní se objevují informace, že Rusko začíná snižovat počet útoků ze vzduchu balistickými střelami z důvodu jejich nedostatku a místo toho nasazuje letectvo. Je to jistě možnost, že raket není dostatek, ale i pro Rusko je válka drahá. Zde lze citovat představitele nejmenované firmy, která testovala sestřelení dronu programovatelnou municí. Suše uvedl: „Teď jsme granátem za 20000 Euro zničili dron za 20 Euro.“
Celkově lze odhadnout tři důvody, proč Rusko končí s nasazením drahé, ale přesné munice:
- Cíle určené pro tento typ zbraní byly zničeny a dále není nutno s nimi plýtvat
- Rusko nechce oslabit zásoby jiných vojenských okruhů, především hraničících se středoasijskými republikami a Čínou
- Rusku skutečně docházejí zásoby
Ze záběrů z bojiště je též evidentní, že letouny i vrtulníky, na rozdíl o výše uvedeného manévru, skutečně provádí zteč, kdy střely jsou odpalovány přímo na cíl. Salva z obou raketnic v podstatě nahrazuje salvový raketomet na zemi. Ráže raket je menší, ale především letouny je možno dopravit údernou sílu na mnohem větší vzdálenost. Dostřel raketometů BM-21 GRAD je 20 400 m, cíle nejsou na této maximální hranici, je nutno odpočítat vzdálenost raketometů od frontové linie, což účinný dostřel krátí. Letectvo je schopno dopravit raketovou salvu na cíle vzdálenosti desítek kilometrů za frontovou linií.
Taktika plošného ničení cílů je tak místo přesného zásahu hlavním současným prvkem, kdy je využito dle vzdáleností hlavňové dělostřelectvo a minomety, salvové raketomety, vrtulníky a letectvo. Takže pokud ruská armáda uzavírá obklíčení ukrajinských sil na Donbasu, chytrá munice znamená jeden výstřel a jeden kráter. Salvy dělostřelectva a raketometů neobsáhnou celý prostor, takže nasazení letectva je logickým krokem k vyplnění prostoru mezi „kleštěmi“, zničení zásobovacích a ústupových tras a případně shromaždiště záloh. Zatím nejsou hlášeny ztráty ruského letectva, takže boje o Charkov a dále v Doněcké a Luhaňské oblasti zřejmě buď eliminovaly, nebo silně zředily ukrajinskou protivzdušnou obranu.
Nyní se objevil v tuzemském tisku celkem neobvyklý komentář – „než se budete smát ruské armádě, podívejte se na stav té své“. A obdobně to platí i o článcích s posměchem, že Rusové vyskladňují T-62. Rozhodně to není hi-tech srovnatelný s Leopardy či Abramsy, ale důležitá je hlavní zbraň. T-62 byl prvním tankem s kanonem s hladkým vývrtem ráže 115 mm, jenž krom celé škály munice může odpalovat i PTŘS a ničit cíle až na 4 km. Balistická ochrana odpovídá době vzniku, takže slabší pancíř a žádná doplňková ochrana typu reaktivního pancíře nebo aktivního systému. Otázkou je též kvalita denního a nočního vidění, ale palebná síla je nezpochybnitelná.
Pokud T-62 nebudou nasazeny v roli MBT/středního tanku k tankovým průlomovým operacím, ale jako palebná podpora, může se jednat o smrtící sílu, obzvláště pokud jich bude nasazen vyšší počet. Tanky mohou střílet do 4 km, minomety 120 mm 8-12 km dle typu munice, dělostřelectvo a raketomety cca 20 km, letectvo dle operačního doletu. Z daného plyne, že palebné pokrytí, jež Rusko i zařazením T-62 má, lze v podstatě evokovat kobercový nálet. Ukrajina takové síly nemá, prostředky ano, ale ne v dostatečném množství, aby mohla udělat palebnou baráž na útočící jednotky nebo si před vlastním protiútokem „vyčistit“ cestu.
Cílem tohoto rozboru rozhodně není obhajoba Ruska, ale spíše komentář k tomu, že je snadné učinit unáhlená rozhodnutí nebo něco odsoudit, ale přínosnější je vyhodnotit, proč se něco děje a jaké za tím vším mohou být možnosti. V čem jednoznačně ruská armáda zaostává, je systém velení a řízení a vztahy uvnitř ozbrojených sil. Poměrně rozšířená je tzv. „dědovščina“, což není nic jiného než šikana. Problémy jsou i etnického původu, a v neposlední řadě oddělení velitelského sboru od mužstva, takže je to jako Titanic – nahoře se hraje a spodek se topí.
Zdroj: Defence Blog, redakční analýza