Diskuse o budoucnosti americké námořní pěchoty – transformace k bezvýznamnosti?

Námořní pěchota Spojených států (USMC) prochází významnou reorganizací. Je cvičena a vybavována pro boj se stávajícími i novými bezpečnostními výzvami 21. století. Souběžně s tím neustává diskuse o správnosti zvolených principů dalšího rozvoje jejích schopností. Aktuálně do ní přispěl Michael P. Marletto, plukovník námořní pěchoty ve výslužbě. Říká, že tvůrci, zastánci i kritici koncepce Force Design 2030 mají velmi odlišné představy o budoucím globálním bezpečnostním prostředí. Historická síla námořní pěchoty spočívá podle něj v její schopnosti převzít schopnosti, které mají ostatní služby samostatně, a spojit je do kombinovaných týmů s bezkonkurenční silou a flexibilitou. A vymezuje se také proti obecnému zadání, které spatřuje jediného relevantního protivníka v Číně.

Force Design 2030 říká: „Námořní pěchota je organizována, vycvičena a vybavena tak, aby poskytovala námořní síly kombinovaných zbraní spolu s podpůrnými leteckými složkami pro společnou službu s loďstvem při obsazování nebo obraně předsunutých námořních základen a pro vedení takových pozemních operací, které mohou být nezbytné pro vedení námořní kampaně.“

Odkazuje na pokrok v oblasti senzorů, zpracování signálů, robotické aplikace, které povedou k rozšíření  využití autonomních systémů. Chce se soustředit na využití relativně levných bezpilotních prostředků a vyčkávající munice, a to k provádění účinného zpravodajství, sledování a průzkumu, vlastního úderu, a velení a řízení v rámci vzdušného prostoru při potírání obrněných a mechanizovaných jednotek nepřítele. Potenciální protivníci USMC, a tím je myšlena Čína, budují robustní síly se schopnostmi pokrývajícími vzdušnou, námořní, vesmírnou a informační oblast. Budou využívat pozemní, přesný protizemní a protivzdušný obranný systém dlouhého dosahu – integrovaný se vzdušnými, námořními, kybernetickými a vesmírnými údernými kapacitami – k tomu, aby zabránili (americkým) silám v přístupu do konfliktní zóny. Pokud se přesto podaří zóny dosáhnout, nepřátelská soustředěná palba prostředků s dlouhým dosahem a přesnou municí zpochybní tradiční rozsáhlé pozemní shromáždění, manévrování a udržování sil. Námořní pěchota bude neustále operovat pod hrozbou systémů dlouhého dosahu; nebude mít zaručenu svobodu pohybu bez vědomí nepřítele, a tomu musí přizpůsobit svou organizaci, výzbroj a nasazené technologie.

Nejnovějším zastáncem Force Design 2030, který se zapojil do debaty, je obranný analytik Dakota Wood v článku "USMC má na výběr: Transformovat se, nebo zemřít". Wood, zastánce iniciativ Force Design 2030, tvrdí, že technologické, doktrinální a organizační změny navrhované v rámci iniciativ jsou nezbytné k tomu, aby si námořní pěchota udržela svou relevanci rozvojem jedinečných schopností, které ji odliší od armády a sil pro speciální operace.

Kritici nového konceptu ale podle Marletta odmítají tato východiska přijmout. Souhlasí s tím, že námořní pěchota si musí zachovat současnou relevantní roli v americkém obranném systému, ale současně mají za to, že Force Design 2030 výrazně omezuje schopnosti námořní pěchoty reagovat na globální krize a nepředvídané události, což podkopává cestu k budoucímu úspěchu, a že flexibilní a škálovatelné kombinované síly jsou tím nejlepším příspěvkem námořní pěchoty k americké národní obraně a globální bezpečnosti a snižují rizika v neznámé budoucnosti.

Zastánci Force Design 2030 tvrdí, že nedávné zkušenosti námořní pěchoty z globální války proti terorismu proměnily tyto síly v druhou pozemní armádu, která disponuje stále těžším vybavením nevhodným pro splnění požadavků boje v indo-pacifickém regionu. Podporují zbavení se schopností kombinované výzbroje (část již byla vyřazena, a dalších je v plánu), které byly zdokonalovány v průběhu posledního půlstoletí, a jejich nahrazení pozemními, leteckými a bezpilotními přesnými zbraněmi dlouhého dosahu, které mají specificky pomoci porazit čínské námořnictvo.

Marletto říká, že zastánci reorganizace, jak byla nastavena a jak probíhá, v podstatě stanovili jako hlavní a spíše jediný úkol USMC: mít schopnost potápět čínské lodě. Ve snaze vyhnout se tomu, aby se stali druhou armádou, tak vytvoří námořní pěchotu, která bude duplikovat úderné schopnosti, které již ale mají námořnictvo a letectvo. Stíhačky F-35 námořní pěchoty, které létají z lodí pro obojživelné operace, aby prováděly protilodní mise, jsou podle Marletta protikladem hlavního důvodu, proč letectvo námořní pěchoty vzniklo a nadále existuje, totiž jako nepostradatelná složka týmu pozemních a vzdušných sil námořní pěchoty.

Obává se toho, že tím, že USMC se má nadále de facto podílet na stejných úkolech, které má námořnictvo, vyvstane záhy otázka, proč USMC vůbec udržovat. Odlišnost námořní pěchoty od ostatních složek amerických ozbrojených sil definuje následně: „Historická síla námořní pěchoty spočívá v její schopnosti převzít schopnosti, které mají ostatní služby samostatně, a spojit je do kombinovaných týmů s bezkonkurenční silou a flexibilitou.“

Zastánci Force Design 2030 přitom podle něj nesprávně používají pojem "primární hrozba" jako synonymum pro "jedinou hrozbu", což vede k tomu, že se zaměřují výhradně na Čínu, zatímco ignorují hrozby ze strany Ruska a výzvy na Blízkém východě, v Africe a Arktidě. Všechny tyto "další hrozby" jsou oblastmi, kde může námořní pěchota významně přispět. To je přístup, pro který mohou kritici probíhající reorganizace USMC najít spojence i v Evropě, v níž je znát určitá nervozita pramenící s míry, kterou se Spojené státy v uplynulém desetiletí začínají soustředit na indo-pacifický prostor.

Marletto v tomto kontextu připomíná, že soupeření s Čínou, které je popsáno v nedávno vydané americké Národní bezpečnostní strategii, se sice nejvýrazněji a přirozeně projevuje v indo-pacifické oblasti, ale stále více se odehrává po celém světě. Čína je, zatím především ekonomicky, stále přítomnější v Africe, ale její vliv roste i v Evropě. Přitom Force Design 2030, který vnímá Čínu jako hlavního protivníka, se soustředí prakticky výhradně na schopnosti projektované na prostředí Jihočínského moře a první ostrovní řetězec (první řetězec velkých tichomořských souostroví od východoasijského pevninského pobřeží), ale Čína se snaží rozšířit svůj dosah na Šalamounovy ostrovy, Kiribati, Novou Guineu, přes Tichý oceán na západní pobřeží Jižní Ameriky a přes Indický oceán.

Marletto pak připomíná, že podobně přistupovali váleční plánovači k potenciální hrozně Japonska ve 20. a 30. letech 20. století. Představovali si konflikt zaměřený na západní Pacifik. První rok války v Tichomoří pak byl pro Spojené státy mimořádně obtížný, protože byly překvapeny, když se Japonci rozhodli zahájit válku současným úderem na Pearl Harbor a na celou rozlohu Pacifiku. Má-li reorganizace USMC úzce definovaný účel spočívající v nasazení v přesně definovaném prostoru,  riskují podle Marletta zastánci Force Design 2030 „institucionální Pearl Harbor“, a střetnutí s protivníky, kteří hrají podle jiných, nepředvídaných pravidel.

Odprodej zbraní USMC, který již probíhá, oslabil podle Marletta dosavadní schopnosti kombinované výzbroje námořní pěchoty a hrozí, že výrazně zhorší schopnosti námořní pěchoty reagovat na celosvětové mimořádné události. Tanky, hlavňové dělostřelectvo, ženisté a útočné letectvo krátkého dosahu, které jsou dnes považovány za méně důležité, jsou plodem koncepce námořní pěchoty, která přispěla k úspěchu ve druhé světové válce. Force Design 2030 vrátí podle kritiků námořní pěchotu do stavu před druhou světovou válkou, kdy neměla schopnost vést rozsáhlé operace. Obávají se, že to, co navrhují zastánci Force Design 2030, povede v konečném důsledku k tomu, že námořní pěchota bude stále méně relevantní. Nevznikne síla adekvátně připravená k nasazení v podmínkách hrozeb 21. století.

Zdroj: National Interest; Marines.mil