Dodávka děl CAESAR: Nad podílem českého průmyslu na zakázce visí otazníky. Kdo spočítá, co budeme vyrábět doma?

24. 09. 202013:00

Dodávka děl CAESAR: Nad podílem českého průmyslu na zakázce visí otazníky. Kdo spočítá, co budeme vyrábět doma?

foto: tatra.cz/Dánský CAESAR na podvozku Tatra

Akvizice francouzských samohybných houfnic CAESAR od francouzské společnosti NEXTER byla letos v červnu obecně hodnocena podle dostupných informací jako dobrá volba. Z technicko-taktického hlediska má řešení vezené zbraně své výhody a nevýhody, které byly porovnávány s jinými nabízenými systémy, a dodnes jsou předmětem diskusí. Na straně francouzského řešení stála od počátku relativně nízká pořizovací cena jako důležitý argument, a to při splnění několika dalších podmínek. Jednou z podstatných v očekávané ekonomické krizi, kterou přinesou (a již přinášejí) nejen opatření proti šíření nemoci COVID-19, je podíl českého obranného průmyslu na zakázce. Od počátku se hovoří o nejméně 40 % - zdá se však, že nikdo příliš podrobně neřešil, z jakého základu těchto 40 % (a více) vlastně vypočíst. Zda z dodávky jako takové, nebo z celkových nákladů včetně nákladů životního cyklu. Je to velký rozdíl.

Pro armádu, kterou zajímají spíše takticko-technické parametry, dostřel, mobilita, odolnost, spotřeba, nemá otázka podílu českého průmyslu bezprostřední nebo okamžitý význam, byť je nepochybné, že v zemí, v níž se daří (nejen) zbrojní výrobě, má armáda dlouhodobě snazší pozici. U CAESARů je podstatné, že splňují armádní požadavky, kromě balistického výkonu nové zbraně především její instalaci na českém podvozku 8x8 od Tatry. Z pozice armády je takový požadavek logický a veden především faktem, že podvozky této značky jsou ve službě AČR stabilně rozšířené a společná logistika údržby usnadňuje spolehlivé fungování techniky. Současně platí, že využití českého podvozku bude významnou součástí žádaného českého podílu na zakázce: z čeho se však bude takový podíl vypočítávat?

Když NKÚ nedávno publikoval své pro Ministerstvo obrany a Armádu České republiky nelichotivé závěry kontroly provozuschopnosti bojové techniky v letech 2016-2018, konstatoval mj., že "při nákupech obrněné techniky se MO nezabývalo náklady na celý životní cyklus". A dědictví tohoto nevyhovujícího přístupu, který se promítal do problémů s dodávkami náhradních dílů a servisem, a v důsledku do nevyhovující míry provozuschopnosti bojové techniky, svým způsobem přetrvává a ovlivňuje aktuálně sjednávané zakázky.

Z definice je zřejmé, že náklady spojené s životním cyklem techniky jsou realizovány z velké většiny na území České republiky. Žádná země nechce svou bojovou techniku vozit na servis do zahraničí, a nechce být ani v míře větší než zcela nezbytné závislá na dodávkách náhradních dílů od zahraničních partnerů. V době krize bude sebevěrnější spojenec nevyhnutelně myslet v první řadě na zajištění vlastních potřeb, a my bychom se nechovali jinak. Pokud se dosud MO ČR slovy NKÚ nezabývalo náklady na údržbu již při akvizici techniky, pak chce logicky česká strana při nastavování požadavku 40% podílu českého zbrojního průmyslu na zakázce tento podíl vypočítávat čistě z dodávky techniky samotné.

Ale pokud zahraniční partner přistoupí k zakázce jinak a bude tvrdit, že měl od začátku za to, že oněch 40 % se bude vypočítávat nejen z pořizovacích nákladů, ale také z nákladů životního cyklu, máme na stole zásadní nedorozumění, které dosti dramaticky ovlivňuje výslednou podobu případné dohody. Česká účast na životním cyklu může být (pro příklad) 60 % i více, a je to správné a zcela žádoucí - ale také předem očekávané a dané a v tu chvíli bude stačit nižší česká účast na samotné dodávce, aby bylo celkově dosaženo požadovaných 40 % z celku. Je velkou otázkou, jak byla tedy forma dohody od počátku v akvizičním projektu samohybných děl ráže 155 mm NATO nastavena a jak byl český požadavek vůči francouzskému partnerovi formulován. Jde o přímý nákup vláda-vláda (G2G), což je forma pro tyto účely vhodná a efektivní. Ale počítá-li česká strana při této akvizici s náklady životního cyklu, jak jí to ostatně doporučil nejen NKÚ, zřejmě měl znít požadavek na českou účast na zakázce velkoryseji.

Kromě podvozku umějí v Kopřivnici vyrobit i pancéřované kabiny. Bylo by absurdní, kdyby měla být nová děla na českém podvozku vybavena kabinami zahraničního původu, a český daňový poplatník by tak financoval pracovní příležitosti v zahraničí, zatímco doma by takových příležitostí ubylo. Víme, že dnes nejsme schopni zajišťovat všechny potřeby svých ozbrojených sil vlastní produkcí, ale bylo by do nebe volající, kdybychom to, co zde vyrábět umíme, nakupovali jinde. Nadto vyrábíme-li dotyčné komponenty v kvalitě, která snese nejpřísnější světovou konkurenci - ale domácí odběratel by byl v důsledku chybné strategie obchodu nucen volit zahraniční produkci.

Podle vyjádření Ministerstva obrany z konce srpna je francouzský výrobce s českým požadavkem, tj. cenou 105 milionů za každý jeden komplet, a 40% podílu zapojení českého průmyslu do zakázky "seznámen a dosud je nezpochybnil ani nenegoval." Zřejmě ovšem také ani nepotvrdil. Nehledě na to, že takové vyjádření lze číst nejen jako 40 % z každých 105 milionů, ale také jako 40% zapojení do celé zakázky – včetně následných nákladů životního cyklu děl. Nezbývá než doufat, že bude česká strana schopna svůj přístup prosadit. Že je taková nejistota na stole v okamžiku, kdy již byl vybrán jeden z několika uchazečů, nesvědčí o dobré připravenosti této sledované akvizice.