foto: Redakce SM/Pavel Růžička (ANO)
Security Magazín nabízí rozhovor s místopředsedou výboru pro obranu Pavlem Růžičkou (ANO). Tématem je soběstačnost ČR v oblasti výroby velkorážové munice.
Významným tématem součanosti je produkce munice. Považujete za důležité, aby Česká republika měla vlastní robustní kapacity na výrobu velkorážové munice?
Ano, považuji to za naprosto zásadní a nepřekročitelnou prioritu. V době míru se to může zdát někomu jako zbytečný luxus, ale opak je pravda – právě teď musíme budovat kapacity, protože v krizi už bude pozdě. Co si neumíme vyrobit doma, to v rozhodující chvíli nemáme. Zkušenosti z posledních let ukazují, že dodávky ze zahraničí se mohou zastavit přes noc – ať už kvůli politice, logistice nebo embargu. Domácí výroba velkorážové munice je otázkou národní suverenity a bojeschopnosti Armády ČR. Proto to musí být politická priorita neustále, nejen když hoří.
Měl by stát tedy aktivně a dlouhodobě podporovat domácí firmy v oblasti munice a střeliva, aby se snížila závislost na zahraničních dodávkách – jaké kroky by podle Vás byly nejúčinnější?
Plně souhlasím, a nejen souhlasím – dlouhodobě to prosazuji. Nejúčinnější kroky mohou být například dlouhodobé rámcové smlouvy s garantovaným minimálním odběrem od českých výrobců, podmínka zapojení domácího průmyslu, ideálně alespoň 40 %, u všech velkých zahraničních akvizic, umím si představit také nástroj jako daňové a investiční pobídky pro rozšíření kapacit, nebo tlak na zrychlení certifikací české munice pro systémy AČR.
Bez těchto kroků budeme dál platit obrovské peníze do zahraničí a riskovat, že v krizi zůstaneme bez munice. Každá koruna investovaná do českého průmyslu zůstává v Česku – vytváří práci, daně a know-how.
Podporujete záměr MO, aby se domácí obranný průmysl stal součástí bezpečnostního systému státu? Měl by být považován za strategický sektor srovnatelný například s energetikou?
Ano, jednoznačně podporuji. Obranný průmysl musí být brán jako strategický sektor – přesně na úrovni energetiky, kritické infrastruktury nebo potravinové bezpečnosti. Není to jen byznys, je to součást národní bezpečnosti. Stát by měl mít nástroje, aby tyto kapacity chránil, rozvíjel a v krizích řídil přednostně pro potřeby AČR. Bez toho zůstáváme zranitelní.
V případě eskalace bezpečnostní situace v Evropě – jak velkou hodnotu přikládáte tomu, aby Česko mělo vlastní fungující výrobní linky na 155mm a 120mm munici, které by mohly okamžitě pokrýt potřeby armády?
Nesmírnou hodnotu – bez nadsázky by šlo o přežití. V eskalaci nebo otevřeném konfliktu se dodávky ze zahraničí zastaví nebo zpomalí dramaticky. Pokud nemáme vlastní linky, které běží a mohou rychle navýšit produkci, armáda zůstane bez munice během týdnů. Proto musíme mít ty linky připravené už dnes – ne jako teoretickou možnost, ale jako reálnou pojistku. To je jedna z nejdůležitějších lekcí z posledních let. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od Ukrajiny, státy NATO v případě nějakého symetrického konfliktu nikdo třetí nepodpoří. Ukrajinu jsme podpořili a podporujeme – my sami ale musíme budovat takové kapacity, které potenciálního agresora odradí. Plán B v tomto ohledu neexistuje. Ukrajina si z různých důvodů v letech před konfliktem sama svůj obranný průmysl do velké míry demontovala, omezila, trpěl korupcí a dalšími nežádoucími vlivy. A to do značné míry dnes kompenzuje podpora ze Západu. Jak jsem řekl, není nikdo, kdo by podobně případně podporoval nás. Co si nevytvoříme sami, mít nebudeme.
Měla by podpora rozvoje domácích kapacit na výrobu munice být vnímána jako investice do českých pracovních míst, regionů a technologické suverenity – a jak byste tuto prioritu obhájili před veřejností?
Ano, přesně tak ji vnímám a tak ji obhajuji. Každá koruna do domácí výroby munice zůstává v Česku: vytváří vysoce kvalifikovaná místa (nejen v továrnách, ale i u subdodavatelů), podporuje regiony, kde ty firmy sídlí, zvyšuje daňové příjmy a buduje technologickou soběstačnost. Veřejnosti říkám jednoduše: chceme-li silnou armádu a bezpečné Česko, musíme mít munici doma. Dovoz je pohodlný, ale v krizi nefunguje. Investujeme do sebe, do našich lidí a do naší budoucnosti – to je ta nejlepší pojistka.
Jaký je váš postoj k tomu, aby stát v krizových nebo předkrizových scénářích dával přednost domácím výrobcům munice před zahraničními, i za cenu vyšších nákladů v klidné době?
Můj postoj je jasný: v krizových a předkrizových scénářích musí mít domácí výrobci absolutní přednost – i kdyby to v klidné době znamenalo o něco vyšší cenu. Bezpečnost a spolehlivost dodávek je dražší než jakákoli úspora. Pokud budeme šetřit na domácí produkci a spoléhat se jen na dovoz, zaplatíme to v krizi mnohonásobně – a to ne penězi, ale bojeschopností armády a bezpečností země. Samozřejmě musí věci probíhat transparentně a racionálně. Armáda musí vědět, co přesně potřebuje, a je úkolem státu, aby vytvořil firmám podmínky, jež jim umožní armádní potřeby naplňovat – včetně potřeb v době krize.
Měly by certifikace a kvalifikace české munice pro systémy ve výzbroji AČR (jako CAESAR nebo Leopard) být politickou prioritou?
Prosazuji to od samého začátku. Patřil jsem k poslancům které toto téma důrazně a úspěšně vznesli v době jednání o nákupu děl CAESAR. Certifikace české munice pro CAESARy, Leopardy a další systémy musí být politickou prioritou. A v tomto ohledu mám obavu, že v případě tanků to bývalé vedení ministerstva zcela pustilo ze zřetele. Bez certifikace doma vyrobené munice zůstáváme závislí na zahraničních dodavatelích, i když máme výrobní kapacity doma. Rychlá certifikace rovná se rychlejší cesta k samostatnosti a vyšší bezpečnosti. Je to technická věc, ale s obrovským politickým významem.
Tagy