Autor fotografie: foto: Ministerstvo obrany ČR|Popisek: Generálmajor Ivo Střecha
Blíží se rozhodnutí o jmenování nového náčelníka generálního štábu, který má nahradit koncem června odcházejícího armádního generála Aleše Opatu, který ve funkci působí od roku 2018. Podle různých spekulací zvažuje ministryně obrany Jana Černochová (ODS) tři jména: generály Hlaváče, Kopeckého a Střechu. Argumentem má mj. být, že si ministryně představuje "bojaře", tedy vojáka se zkušeností z nasazení v misích. V případě posledně jmenovaného, generálmajora Střechy, ředitele sekce rozvoje sil MO, je tento předpoklad splněn jeho účastí na misích KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Některým komentátorům se dokonce jevil jako favorit celého výběru. U jeho osoby však vyvstávají některé problémy, které jeho pozici zásadně oslabují. Generálmajor Střecha totiž nese přímou odpovědnost za zamrzlý stav modernizace 7. brigády. A má na svém štítě jeden velmi nepěkný incident z Afghánistánu, za který mu byl dokonce udělen disciplinární trest.
Generálmajor Střecha začínal službu v 80. a 90. letech v tankovém vojsku, a i jeho další působení je spojeno s útvary 7. (těžké) mechanizované brigády – působil jako zástupce velitele 73. mechanizovaného praporu, po návratu z Kosova pak v letech 2004-2005 velel 71. mechanizovanému praporu, v letech 2005-2006 působil jako náčelník štábu 7. mechanizované brigády. Po návratu z Afghánistánu pak v letech 2008-2011 této brigádě velel. Rok působil jako zástupce velitele Pozemních sil AČR, a od října 2017 pak působí v sekci rozvoje (pozemních) sil MO, kterou od dubna 2018 vede.
Požadavek na zkušenost náčelníka generálního štábu z bojových misí by tak v zasadě splňoval. Důležité ale je, že pro pozici náčelníka generálního štábu není tato zkušenost úplně zásadní. Náčelník generálního štábu totiž musí mít v první řadě komplexní přehled o fungování armády a neměl by být úzce zaměřený. Do jeho gesce spadají nejen pozemní, ale i letecké síly, plánování a rozvoj sil, logistika, zdravotnictví a personalistika, doplňování armády a problematika mobilizace, podpora IZS a další. Do jeho působnosti patří činnosti na pomezí velení, mezinárodních vztahů i domácí politiky.
Samotný požadavek bojové zkušnosti v sobě ale nemusí právě tuto komplexnost zahrnovat. Bojová zkušenost může mít velmi pestré podoby. Od velení malému kontingentu na základně provádějícímu hlídkovou činnost s velmi úzkým zaměřením a jen lehkou technikou, a proti tomu může stát působení na mezinárodním velitelství odpovídajícím mj. komplexně za mise – tedy práce v mezinárodním prostředí se všemi aliančními prostředky a velení bojovým misím komplexně z nadřízeného stupně. Jaké zkušenosti jsou pro výkon funkce náčelníka generálního štábu podstatnější, lze odhadnout.
Generál Střecha se zdá být na první pohled z titulu svých zkušeností člověkem, od kterého mohla AČR právem očekávat, že prosadí modernizaci 7. mechanizované brigády. Ostatně ji za prioritu označil nejednou. Výsledek je ovšem k dubnu 2022, tedy po čtyřech letech jeho působení v čele sekce rozvoje sil, velmi tristní. Naplněno totiž není stále nic. Oproti například vzniku výsadkového pluku, který na první pohled působí jako krok mimo koncepci modernizace AČR i mimo aktuální potřebu budovat především síly pro teritoriální obranu, je těžká brigáda v důsledku protahovaného tendru na BVP a absence modernizace tankového vojska po technické stránce v čím dál horším stavu.
Když člen Výboru pro obranu, poslanec Josef Bělica (ANO) na březnové schůzi hořce na konto probíhajícího tendru na pásová BVP prohlásil mj.: "Nikdo neudělal chybu. Vše je v pořádku. Vše je podle zákona. Jen ta BVP nejsou," mířil tím na složitou konstrukci armádních akvizic, jakési kolečko tvořené jednotlivými složkami, v jehož rámci si každá odpovědná instituce snadno obhájí svůj postup s odkazem na to, že vyhovuje udělenému zadání. Vše přitom začíná právě u sekce rozvoje sil – pod vedením generála Střechy, které stanovuje základní principy a říká, co armáda v reakci na vývoj mezinárodní situace a takticko-technické trendy ve světě potřebuje a bude potřebovat. Následuje rozpracování projektů v sekci vyzbrojování a akvizic a jejích projektových týmů. Ty poté schvaluje kolegium ministra, a zde opět sedí mj. generálmajor Střecha.
Ve své funkci ředitele sekce rozvoje sil je generál Střecha přesně tím, kdo za stav v tomto případě nákupu BVP odpovídá v první řadě. Ono kolečko, v jehož rámci "nikdo za nic nemůže", začíná a končí u něj. Jestliže je tendr se svými 9000 požadavky, na kterých si vylámaly zuby přední světové zbrojovky, překombinovaný, což dlouhodobě explicitně potvrzuje také ministryně Černochová, pak člověkem, který měl identifikovat problém a rázně ho vyřešit byl právě generálmajor Střecha, jakkoli je jeho odpovědnost obecnější. V podstatě on formuluje zadání, a on by tedy měl dávat zpětnou vazbu vůči konkrétním řešením, s nimiž přijdou úředníci a projektový tým.
Je rovněž člověkem, který stojí za armádní kampaní "Víme, co chceme," která je dnes již poněkud méně propagovaná, a která vzbudila určitý údiv již v době svého vzniku. Jejím hlavním smyslem bylo podpořit požadavky kladené na nová pásová BVP, mezi nimi na jednom z prvních míst odmítnutí bezosádkové věže, které de facto z tendru vyřadilo německé vozidlo PUMA. Navzdory trendům, navzdory požadavku ochrany osádky bojových vozidel, a navzdory mj. výroku generála Opaty ("Dnes je těžké definovat, zda je lepší věž dálkově ovládaná, nebo osádková, v současné době je to padesát na padesát. Technologie jsou však vyvážené a dají se použít obě dvě," pro Český rozhlas v roce 2019), byla bezosádková věž kategoricky vyloučena, což bylo pro společnost PSM velkým překvapením – vozidlo bylo do té doby armádou seriozně zvažováno a testováno bez výhrad v tomto směru, a i ostatní uchazeči nabízeli možnost instalace bezosádkové věže.
Kampaní "Víme, co chceme" chtěla armáda přesvědčit veřejnost, že její požadavky jsou podepřené nezpochybnitelnou odborností. Ve skutečnosti šlo o autoritativní tvrzení, která musela našim spojencům za hranicemi připadat velmi přitažená za vlasy. Protože proč by měla AČR chtít něco principiálně jiného a kategoricky požadovat specifická řešení, která jsou odlišná od přístupu německých nebo polských ozbrojených sil? Za přípravu specifikace zodpovídal VTÚ ve Vyškově. Vytvořil dokument o mnoho stovkách stran, s řadou příloh, vědeckých a technických tabulek a studií. Tedy to, co jako vědátoři a technici umí nejlépe. Proto se i účastní mezinárodních veletrhů a studují poslední trendy a spolupracují s jinými institucemi, jako třeba Univerzita obrany nebo jiné civilní univerzity či odborné ústavy. A světe div se, svoji práci nezvládli a museli ji dle požadavků přepracovávat, údajně až akceptovanou verzi č.7 (což zaznělo na jednom z průmyslových dní MO).
Kromě odpovědnosti za neúspěch nákupu BVP, který, pokud bude navzdory všemu nakonec dotažen do konce, stane se tak buď díky zásadní změně v přístupu, a/nebo nepřijatelně pozdě a s vícenáklady, neřešené obměně tanků a plán na jejich „zhodnocení“ za hodně peněz,které omezí možnosti investic do jiných složek armády, je tu v případě generála Střechy ovšem ještě jeden problém. Během jeho působení v Afghánistánu došlo ke ztrátě či krádeži služebního notebooku. Bezpečnostní hrozbu "řešil" tehdejší velitel 1. kontingentu AČR ISAF zamlčením porušení ochrany utajovaných skutečností, a dokonce přesvědčováním zraněného vojáka, aby dosvědčil, že ztracený notebook shořel ve vozidle zničeném IED. Tyto skutečnosti vyšly najevo po dvou letech od obou incidentů, v roce 2010.
Generál vyšel z věci s pokutou. Podle generálního štábu tehdy chtěl Střecha "pouze pomoci podřízenému" - namísto vyvození odpovědnosti jednoho vojáka volil klid a pohodlí, které ovšem mohlo mít závažné důsledky, mohlo dojít ke kompromitaci spojenecké sítě, ohrožení bezpečnosti mnoha. Nejde v žádném případě o maličkost. Naopak, zvolená a potrestaná forma "řešení", po níž dnešní generálmajor Střecha v roce 2008 sáhl, naznačuje, že mu předpisům odporující přístupy nejsou cizí.
Sečteme-li nemodernizovanou a jen slovně roky podporovanou 7. mechanizovanou brigádu a výše popsaný incident s notebookem a snahou se z jeho ztráty vylhat, získáváme obraz generála, který před překážkami a problémy spíše uhýbá, nestaví se jim čelem. Jde cestou nejmenšího odporu, a výsledky tomu odpovídají. To se nezdá být nejlepším předpokladem pro funkci náčelníka generálního štábu v době, v níž se schází potřeba dlouhodobě podfinancovanou armádu postavit na nohy a mimořádně nebezpečná mezinárodní situace. V čele generálního štábu by měl působit člověk nejen zkušený a znalý komplexní problematiky činností této instituce, ale především člověk, který nepřešlapuje na místě a který problémy řeší, nezakrývá a nenechává vyhnít.
Zdroj: Ministerstvo obrany; Lidovky.cz