Íránský "svatý boj" těžko přinese něco, co jsme ještě neviděli - ani odstoupení od jaderné dohody není nic nečekaného

07. 01. 202011:00

Íránský ”svatý boj” těžko přinese něco, co jsme ještě neviděli - ani odstoupení od jaderné dohody není nic nečekaného

"Naši nepřátelé si mohou být jisti, že svatý boj bude pokračovat s mnohem větší silou," prohlásil ajatolláh Chameneí, duchovní vůdce Íránské islámské republiky. Jejich "svatý boj" ve jménu jejich výkladu náboženství míru může mít patrně různé podoby, a sledujeme ho desítky let. Těžko se dočkáme něčeho, co jsme dosud neviděli, a otázkou tedy zůstává zmíněná "větší síla". Touhu islamistické diktatury vlastnit jaderné zbraně nenecháme stranou, je zřejmá, dlouhodobá, a kdo by si myslel, že smrtí generálmajora padnou nějaké etické zábrany teokratů a teroristů, byl by naivní - důvodem, proč Írán (dosud) nemá jaderné zbraně, není to, že by se vzdal plánů na jejich výrobu, ani to, že slíbil prezidentu Obamovi, že bude za peníze hodný, ale protože je to složité. A tak téma (zatím) užívá především k vydírání mezinárodního společenství. Které se nechává.

Chameneí svým výrokem prozradil mj. to, že Sulejmání nebyl nevinnou obětí. Írán vede svůj "svatý boj", a jeho součástí samozřejmě byl i raketový útok skupiny Katáib Hizballáh na iráckou vojenskou základnu, který současnou situaci odstartoval. Cokoli si přitom myslíme o americké (a také české) vojenské přítomnosti v Iráku, což je politika, těžko lze připustit raketové útoky, nechat je bez odpovědi a jejich strůjce a hybatele nechat v klidu "pracovat", jak by si to zřejmě představovali ti, kdo v obavě z mocné odvety rozezlených Íránců a jejich spojenců zabití velitele teroristů odsuzují jako neopatrnost.

Írán se současně usilovně snaží mít dvě tváře. Spojeným státům (a Izraeli) slibuje odvetu silou (a do okolí americké ambasády v Bagdádu v neděli dopadly rakety), ale současně se snaží o využití čistě diplomatických nástrojů ve vztahu k ostatním západním zemím. Již ohlásil (resp. zopakoval) vůli odstoupit od „Obamovy“ jaderné dohody z roku 2015, „necítí se být vázán omezeními“, a obratem se mu dostalo německo-francouzsko-britské výzvy, aby si to ještě rozmyslel. Přitom jde v podstatě jen o pokračování v již nastoleném trendu, a likvidace Sulejmáního je vlastně nyní jen fíkovým listem přiloženým na nevzhlednou íránskou touhu opatřit si v budoucnu jaderné zbraně (a jejich pomocí dosáhnout svého vysněného cíle: světa bez Izraele).

Pokud jde o zmíněnou sílu, Íránci mohou intenzivněji podpořit a k vyšší aktivitě vyzvat své teroristické spojence. V první řadě hnutí Hizballáh. Důsledkem mohou být teroristické útoky proti americkým a izraelským cílům a občanům. Hizballáh znamená arabsky "Strana Boží". Jde o militantní hnutí založené v Libanonu v roce 1982, a byl jednou z vojenských a polovojenských větví v gesci zlikvidovaného Sulejmáního a jeho Íránských revolučních gard, resp. jednotek Kuds. V souladu s dlouhodobou íránskou politikou je cílem hnutí jednak likvidace Izraele, jednak omezení vlivu Spojených států na Blízkém východě. Prostředky jsou teroristické útoky, únosy a vraždy; přímé, a zejména nepřímé – masivní finanční podporou vykonavatelů. Paradoxně penězi získanými mj. díky uvolnění sankcí v rámci „Obamovy“ jaderné dohody.

Sulejmání je při vytržení syrských událostí z celkového kontextu některými označován za "hrdinu boje proti Islámskému státu", protože jako šiítské hnutí stojí v konfliktu se sunnitským Islámským státem na straně syrského režimu podporovaného Íránem, a mj. velmi osobně přispěl k ruskému angažmá, které pomohlo obrátit vývoj událostí a Asadův režim zajistilo. Z hlediska západní civilizace je označení za „hrdinu“ naprosto absurdní - ve světě, který není, nebyl a nebude černo-bílý, rozhodně neplatí, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.

Írán podporuje kromě Hizballáhu také Hamás v pásmu Gazy, Islámský džihád v Sýrii, šiítské milice v Iráku, a zapojuje se intenzivně do saúdsko-jemenského konfliktu. Ve smyslu aktuálního vyhrožování a předvádění mediálního svalstva budou také nově čteny další íránské provokace v Perském a Ománském zálivu namířené jednak proti západnímu (a například japonskému) obchodu s arabskou ropou, a také proti regionálnímu rivalovi ve víře coby jednomu z nástrojů moci, Saúdské Arábii.

Írán má bezprostřední zájmy v Iráku a Sýrii, Turecko také, a to se nejnověji vydává na své dobrodružství do Libye; roky v celé oblasti dochází k nelidským vražděním mužů, žen i dětí, ale celý svět aktuálně řeší podle všeho dosti rychlou smrt íránského generálmajora. Izrael, Sýrie, Irák a Perský záliv - čtyři místa, kde politická a polovojenská střetnutí s Íránem probíhají dlouhodobě. Sulejmáního smrt je může na čas zintenzivnit - ale také může, pokud byl skutečně schopný (což patrně byl), znamenat, že jsou íránské snahy alespoň na čas otupeny (jak napsal např. Jaroslav Štefec s odkazem na 80. léta v Afghánistánu). A v první řadě je pak vzkazem organizátorům a podporovatelům teroristických útoků, že existují prostředky, jimiž je lze efektivně vyřadit ze hry. A nejen prostředky - také ochota je použít.