V prvním článku (https://www.securitymagazin.cz/defence/izrael-versus-iran-izraelska-protiraketova-obrana-1404060158.html) jsme představili komplexní izraelskou protiraketovou obranu, v tomto se naopak zaměříme na íránský raketový program. Tedy na to, čím může Írán ať už ze svého území, či základen v Sýrii zasáhnout území Izraele. Spektrum íránského raketového arzenálu je totiž opravdu široké od dělostřeleckých raket až po velké rakety středního doletu.
Velké dělostřelecké rakety
Větší typy raket mají ve své výzbroji „raketové síly“ organizačně spadající pod Íránské revoluční gardy. A rozhodně se nejedná o malou složku vzhledem k tomu, že se počet raket pohybuje minimálně v řádu tisíců.
Ačkoliv jsou známy především velké rakety, vyvinul Írán skutečně několik řad menších i větších dělostřeleckých raket, které jsou na místo odpálení přepravovány a mnohdy i odpalovány z kolových vozidel. Mezi ně patří řada raket Fajr s doletem řádově v desítkách km, raketa Naze'at s doletem 100 až 130 km a taktéž řada raket Zelzal-1 až -3 s doletem 160, 210 a až 250 km.
psali jsme: RS-28 Sarmat: Putinova oblíbená raketa
Na základě velkých dělostřeleckých raket Íránci vyvinuli také větší raketu Fateh-110 s maximálním doletem 200 a300 km podle varianty, a která už i vzhledem k přesnějšímu navádění bývá zařazována mezi rakety taktické. Podle některých zdrojů už má být ve své nejnovější variantě označované jako Fateh-313 schopná zasahovat cíle s přesností dokonce do 10 m, což je při využití vhodné hlavice více než dostatečné.
Ačkoliv žádná z výše uvedených raket nedoletí z Íránu do Izraele, mohou je Íránci umístit blíže – do Sýrie, spřátelenému Hizballáhu, či jinam. Jejich obsluha totiž bývá zpravidla poměrně jednoduchá.
Rakety řady Shahab
Přesto historicky na sebe kvůli doletu poutají největší pozornost rakety řady Shahab (Šaháb) vyvinuté na základě korejských kopií raket Scud sovětské konstrukce. Paradoxní je, že jedním z prvotních impulzů pro zařazení tohoto typu zbraně byla neblahá zkušenost během války s Irákem, který je proti Íránu nasadil. První dodávky těchto raket směrem do Íránu přitom nešly přímo ze Sovětského svazu, ale zprostředkovaně z Egypta a Sýrie a nedlouho poté je už Íránci použili při ostřelování Bagdádu.
I poté co v roce 1987 Írán obdržel kolem dvou stovek raket Scud-B ze Sovětského svazu, hlubší spolupráci s ním nenavázal. Na místo toho zahájil blízkou spolupráci se Severní Koreou. V první řadě od ní obdržel rakety Hwasong-5 s doletem 320 km vycházející právě z rakety Scud-B a krátce poté se severokorejskou pomocí zahájil jejich vlastní výrobu pod označením Shahab-1.
Stejnou analogii íránských a severokorejských raket pak můžeme vysledovat i u rakety Shahab-2 s maximálním doletem kolem 500 km, která je založená na raketě Hwasong-6 a ta zase na sovětském Scudu C. A posléze i u rakety Shahab-3, jež je zase konstrukčně příbuzná k severokorejské řadě raket Hwasong-7/Hwasong-9 známých také jako Rodong-1. Íránská Shahab-3 byla do služby zařazena už v roce 2003 a v současné době patří mezi rakety s nejdelším doletem. Konkrétně dokáže zasáhnout cíl vzdálený 1 000 km, ve vylepšených variantách pak dokonce až kolem 2 000 km a dokáže tedy alespoň teoreticky z vlastního území zasáhnout jakékoliv místo v Izraeli.
Málo známé Ghadr a Emad
Evoluční vrchol raket řady Shahab pak mají představovat rakety Ghadr a Emad vyvinuté na základě rakety Shahab-3. Nutno však dodat, že v jejich případě existuje mnoho pochybností nad jejich parametry i vlastnostmi.
psali jsme: Írán začal s výrobou nové obranné rakety Sayyad-3
Raketa Ghadr-1 známá také pod označením Ghadr-101, či Ghadr-110 má vycházet z rakety Shahab-3A. S odhadovaný doletem 1 950 km je nejčastěji zařazovaná mezi rakety středního doletu, byť některé zdroje zmiňují v posledních letech kratší dolet. Z konstrukčního hlediska má jít o dvoustupňovou raketu s tím, že 1. stupeň má využívat i vzhledem ke své evoluční řadě raketový motor na kapalné pohonné látky, 2 stupeň pak má být na tuhé pohonné látky. Oproti raketě Shahab-3 má mít Ghadr kratší přípravu na start i zasahovat své cíle s podstatně větší přesností.
V roce 2015 Írán oznámil testování nové střely známé jako Emad. Ta by měla evolučně navazovat na raketu Ghadr-1 a oproti ní opět vylepšovat přesnost zásahu, který má být podle některých zdrojů snad už pod hranicí 100 m, podle některých zdrojů dokonce kolem 30 m. Největší pozornost na sebe nicméně poutá kvůli schopnosti hlavic explodovat nad cílem, což je vhodné při využití chemických, biologický, či jaderných hlavic.
Sejil na tuhé pohonné látky
Vedlejší vývojovou linku představuje řada raket Sejil na tuhé pohonné látky, které jsou ve výzbroji teprve několik let. Vůbec první raketa pod označením Sejil-1 poprvé startovala v roce 2008. Z technického hlediska je postavená jako dvoustupňová raketa, přičemž má být dle odhadů schopná zasáhnout cíl vzdálený 2 000 až 2 400 km.
Už o rok později ovšem Íránci poprvé vyzkoušeli raketu Sejil-2 s podobný doletem, ale celou řadou vylepšení. Podle dostupných informací má využívat zdokonaleného navigačního systému, dokáže unést těžší náklad a bylo v jejím případě zapracováno také na zrychlení přípravy ke startu i možné delší době jejího uskladnění.
Dosavadní vrchol pak má představovat Sejil-3, který by měla být v současné době zaváděna do výzbroje. Oproti svým předchůdcům už využívá třístupňové konstrukce a má dokázat zasáhnout cíl vzdálený až 4 000 km.
Dolet není všechno
Samozřejmě samotný dolet rakety ještě neznamená, že zasáhne svůj cíl. Současné protiraketové systémy jsou zvláště v případě velkých raket kratšího doletu poměrně efektivní. Izrael má navíc jako jediný stát na světě opravdu komplexní protiraketovou obranu spočívající v ochraně před dělostřeleckými raketami až raketami dlouhého doletu.
Je tedy otázkou, jaké množství íránských raket by během útoku muselo být vypuštěno a jakým způsobem, aby je izraelská protiraketová obrana nedokázala zastavit. Přeci jen dosavadní pokusy o vypouštění řádově jednotek desítek raket se zatím neukázaly jako efektivní. Ba naopak jakékoliv znatelnější raketové útoky na Izrael ať už ze strany Íránu jako nedávno, či spřáteleného teroristického hnutí Hizballáh zpravidla zapříčiní následný protiúder ze strany Izraele.
Jeho schopnost se bránit raketových útoků i podnikat preventivní i odvetné akce nadále poroste s rozvojem vlastních taktických raket v Izraeli. Zatímco dodnes tyto úderné akce spočívali na bedrech letectva, do budoucna se počítá se stále větším zapojením raket bez nutnosti ohrožení vlastních pilotů, jak jsme informovali v článku Izraelská armáda rozšiřuje arzenál taktických raket
psali jsme: Izraelská armáda rozšiřuje arzenál taktických raket
Přesto všechno nelze konstatovat, že by Izrael byl proti íránským raketám zcela imunní. Můžeme se opravdu jen domnívat, jak by zafungovala komplexní protiraketová obrana v případě řádově většího ostřelování. Zároveň nesmíme zapomínat na fakt, že i Íránci se mají snažit i o hlavice typu MIRV (multiple independently targetable reentry vehicle) s větší pravděpodobností průletu takovou obranou a některé z nich možná už i mají ve výzbroji. I bez vypuknutí horkého konfliktu tak zcela jistě bude zajímavé sledovat další vývoj raketového programu v Íránu a nejen protiraketových obran na straně Izraele.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více
Autor: Michal Polák
Tagy