Napětí na korejském poloostrově graduje a tak vystává otázka, jak by se případně Jihokorejci mohli zatím naštěstí hypotetickému raketovému útoku ze strany svého severního souseda bránit. Mnoho se přitom lze přiučit od Izraele, který v nedávné době jako doposud první stát zkompletoval svou komplexní protiraketovou obranu a nadále jí zdokonaluje.
Izrael musí mohutně a především chytře zbrojit od počátku své vlastní existence a reagovat na měnící se situaci v regionu. V současné době bezprostředně nehrozí konflikt podobný arabsko-izraelským válkám z minulého století. Na místo toho je Izrael každodenně ohrožován řadou teroristických organizací, které na něj odpalují menší rakety a na druhé straně zejména Íránem disponujícím vyspělým raketovým programem.
Situace na korejském poloostrově je v mnohém diametrálně odlišná a přeci v mnohém i velmi podobná. V první řadě je Jižní Korea se svým severním sousedem v podstatě ve válce. Za druhé případný konflikt by byl velmi vysoké intenzity a tzv. vševojskový. I v rámci něj by však Jihokorejci potřebovali obranu před severokorejskými raketami různých velikostí i dělostřeleckých granátů, které by mohly být použity pro teroristické ostřelování měst.
Existují však dva faktory, které zásadně mění náročnost protiraketové obrany – již zmíněná intenzita případného konfliktu a rozloha území. V případě severokorejského útoku lze jen na Soul předpokládat tisíce dělostřeleckých granátů a raket, proti čemuž nebyl doposud vyzkoušen žádný protiraketový systém.
Samotná velikost území pak představuje ještě větší problém. Pro porovnání: Jižní Korea je zhruba 5x větší než Izrael. Komplexní ochrana před všemi raketami je tak prakticky vyloučená a Jihokorejci se musí v případě konfliktu rozhodnout, která území ochrání před raketovým útokem alespoň částečně.
Proti malým raketám a dělostřeleckým granátům: Železná kopule a Železný paprsek
Izraelské území je dlouhodobě vystaveno četným teroristickým útokům v podobě odstřelování dělostřeleckými granáty i menšími raketami. Izrael byl proto donucen do vývoje nového protiraketového systému schopného detekovat a pomocí antiraket ničit i malé (dělostřelecké a o něco větší) rakety i dělostřelecké granáty, což do té doby nesvedl v takové podobě žádný obranný systém. Výsledkem snažení bylo v roce 2011 rozmístění prvních baterií systému Iron Dome (v překladu Železná kopule).
Iron Dome se skládá ze tří komponent: detekčního a sledovacího radaru, řídícího centra pro vedení palby a kontrolu nad systémem a odpalovací jednotky s antiraketami. Zvláštností systému je, že v reálném čase dokáže vyhodnotit, zda raketa zasáhne, či nezasáhne obydlenou oblast. A pouze v případě kladného vyhodnocení odpálí proti cíli antiraketu Tamir, která zničí cíl.
Přesto zůstává ekonomicky náročné likvidovat teroristické rakety a granáty - jedna antiraketa stojí řádově 40 – 100 000 dolarů (podle jiných zdrojů 50 – 80 000 dolarů), což je stále o jeden až dva řády více, než kolik stojí její cíl. Zároveň Iron Dome není schopen efektivně zasahovat rakety a granáty odpálené ze vzdálenosti menší 4 km (podle některých zdrojů ze vzdálenosti menší 7 km). Proto nyní společnost Rafael Advanced Defense Systems pracuje na systému Iron Beam (v překladu Železný paprsek), který má likvidovat nepřátelské rakety a dělostřelecké granáty laserovým paprskem a ochránit území právě proti raketám odpáleným z velmi malé vzdálenosti.
Vzhledem k unikátnosti systému Iron Dome není překvapující, že právě o něm a jeho pořízení Jižní Koreou se vedou dlouhé debaty a může se zdát skoro až s podivem, proč si jej Jihokorejci dosud nepořídili. Jedním z důvodů má být i údajná snaha z jihokorejské strany o vzájemný obchod v podobě prodeje cvičných letounů do Izraele a systému Iron Dome do Jižní Koreje. Jenže izraelské letectvo se nakonec rozhodlo pro italské cvičné letouny a dohoda měla padnout.
V případě nasazení systému Iron Dome je třeba vzít také v úvahu podstatně větší území Jižní Koreje a předpokládanou vyšší intenzitu ostřelování. Obrana před jednotkami nebo desítkami raket je diametrálně odlišná před stovkami až tisíci raket a dělostřeleckých granátů, které by mohla koordinovaně odpálit severokorejská armáda. A konečně musíme vzít v potaz i ekonomickou náročnost nejen na pořízení dostatečného počtu baterií.
Proti raketám krátkého až středního doletu: Patriot a Davidův prak
Od roku 2009 pracují Izraelci s pomocí Spojených států amerických na systému David's Sling (v překladu "Davidův prak") známým také pod označením Magic Wand (v překladu "Kouzelná hůlka"), který má být schopen likvidovat krom nepřátelských letounů a střel s plochou dráhou letu právě taktické rakety a rakety krátkého až středního doletu (některé zdroje uvádějí dalekého doletu, ale tam už se předpokládá využití antiraket Arrow). Davidův prak využívá výkonných dvoustupňových antiraket schopných zasáhnout cíl do vzdálenosti 300 km a výšky až 75 km.
Izrael dále disponuje protiletadlovým a protiraketovým systémem Patriot, který má ve výzbroji právě také Jižní Korea, Japonsko a samozřejmě Spojené státy. A je to právě ten systém, který má v případě horkého konfliktu hrát primární roli především proti severokorejským raketám. Jeho velkou výhodou je také to, že byl již bojově nasazen a na základě zkušeností vznikly modernizované varianty.
Izrael má ve výzbroji také modernizovaný systém MIM-23 Hawk, který je však ryze protiletadlový a do budoucna má být nahrazen vlastním systémem David's Sling.
Proti raketám dlouhého doletu: Arrow
Proti ještě větším raketám zařazuje izraelská armáda do své výzbroje antirakety řady Arrow schopné ničit své cíle ve stratosféře a v posledních variantách dokonce v kosmickém prostoru. Jejich velkou výhodou tedy je, že jsou schopny své cíle na velké vzdálenosti a tím i chránit podstatně větší území.
Za protiklad systému Arrow na korejském poloostrově můžeme považovat americký protiraketový systém THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) vyvinutý k ničení raket krátkého až středního doletu. Antirakety o váze 900 kg jsou schopny dosáhnout rychlosti údajně až 2,8 km/s, tudíž mají být schopny zasáhnout většinu raket krátkého až středního doletu. Systém THAAD však doposud nikdy nebyl nasazen. A i u něj vystává otázka o schopnosti obrany proti většímu množství raket, které lze v případě Jižní Koreje předpokládat.
Problém vícevrstvé obrany
Zatímco Izrael se tedy dokáže bránit proti širokému spektru raket, Jižní Korea má pokryté jen některé z nich. Systémy Patriot a THAAD (dislokovaný Američany) jsou schopny zachytit taktické rakety a rakety krátkého až středního dosahu. V případě Jižní Koreje nastává problém s obranou proti malým raketám a dělostřeleckým granátům, což je rozsah systému Iron Dome. Zajímavé je, že jej Američané právě sami testují.
Na opačném konci rozsahu jsou rakety velmi dlouhého doletu a mezikontinentální rakety, což je problém Spojených států a hlavně jejich východního pobřeží. Proti takové hrozbě je třeba vzdorovat jen velmi výkonnými systémy s antiraketami schopnými dosáhnout rychlostí v řádech více km/s, což je složité s ohledem na pokrytí ochrany většího území. To už je ale jiné téma.
Autor: Michal Polák