Pirát Hora: Důležitá je nejen unifikace výzbroje armády a policie. Využívejme domácí výrobu bezpilotních prostředků

Security Magazín přináší rozhovor o programových prioritách v oblasti obrany a bezpečnosti s Janem Horou, členem výboru ZHMP pro bezpečnost a pro prevenci kriminality za Piráty.

Zásadním nejen předvolebním tématem jsou a budou výdaje na obranu. V ČR uzákoněné v minimální výši 2 % HDP, nový závazek z Haagu hovoří o 3,5 %  až 5 % se započtením mimorezortních/infrastrukturních výdajů, a současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, do jaké míry má tato priorita vést k úspoře v jiných kapitolách. Jak by podle Vašeho názoru měla budoucí vláda k otázce financování obrany přistoupit?

Krátkodobě, v horizontu jednotek let, bude nutné dočasně uvolnit dluhovou brzdu a navýšení výdajů řešit dočasným zvýšením dluhu. Není to řešení, které by nás těšilo, ale zvyšování obranyschopnosti nesnese odkladu, takže v prvních cca 2 letech je toto jediná cesta. Během těch dvou let ale nová vláda musí připravit reformy a změny, které zajistí úspory ve státním rozpočtu a navýšení jeho příjmů, aby financování bylo dlouhodobě udržitelné. 

Výraznou roli by hrála i revize daňových výjimek a seškrtání přebujelých dotací velkým hráčům. Další peníze by mohly v rozpočtu zůstávat například díky valorizaci spotřební daně z tabákových výrobků a alkoholu - včetně zdanění tichého vína, což dlouhodobě říkáme, nebo chytrou regulací trhu s konopím. 

Investovat účelně není problém, a to i díl 1.5% na infrastrukturní výdaje. Lze realizovat mnohé investice i v rámci jiných kapitol státního rozpočtu bude-li se při jejich realizaci důsledně sledovat a zajišťovat možnost jejich "dvojího" využití i pro potřeby obrany - jedná se např. o zodolňování a zprůchodňování železniční a silniční sítě (zejména nosnost mostů), výdaje na zodolňování kritické infrastruktury nebo kybernetickou bezpečnost. Klíčová je tak již zmíněná udržitelnost financování. 

Pro efektivitu vynakládaných prostředků je klíčová souhra a soulad mezi civilní a vojenskou částí rezortu obrany, mezi ministrem či ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. V tomto období jsme byli svědky řady situací, které by šlo označit za nesoulad až konflikt, a které byly tématem veřejné diskuse. Při vědomí, že nelze zaručit shodu za všech okolností, lze přinejmenším očekávat, že napříště budou spory urovnávány za zavřenými dveřmi?

Je to naprosto zásadní. Jakýkoliv veřejný spor mezi politiky a představiteli státu a mezi odborníky snižuje důvěru občanů ve schopnost státu zajistit jim bezpečí (a nejedná se pouze o armádu a ministerstvo obrany, to samé platí i pro ostatní bezpečnostní sbory). Pokud vznikne takový konflikt, jakého jsme byli svědky, je nutné jej řešit interně, klidně za pomoci odborníků (facilitátora či mediátora) dokud není příčina sporu uspokojivě vyřešena.

Pro obranyschopnost České republiky a zejména pro zajištění potřeb ozbrojených sil v době krize je klíčová rovněž role domácího obranného průmyslu. Měla se by příští vláda v maximální možné míře zasazovat o co nejvyšší podíl domácího průmyslu na těch strategických zakázkách, u nichž z definice věci musí být dodavatelem zahraniční společnost?

V našem zájmu je ideálně zajistit transfer know-how do ČR. Je dobře když se český průmysl podílí na dodávkách pro soutěže, které vyhrály zahraniční firmy. Ale je dost běžné, že dostává zakázky na práce s nízkou přidanou hodnotou. V zájmu této země a tedy i její vlády je, aby se do ČR dostávalo (nebo z ní nemizelo) know-how s vysokou přidanou hodnotou. Ideální řešení jsou pak nové výrobní linky přímo na území ČR, schopné vyrábět a servisovat zahraniční techniku.

Od toho je jen krůček k tomu, aby naše firmy mohly investovat do rozšíření své nabídky našim spojencům a posilovali svůj význam pro obranyschopnost celé Evropy, nejen ČR. Při nákupech techniky zahraniční z hlediska obranyschopnosti považujeme za zásadní, aby se při nákupech zahraniční vojenské techniky vždy důsledně myslelo na to abychom pro AČR a český obranný průmysl zajistili schopnosti údržby a oprav takové techniky, takové podmínky musí být ošetřeny v akvizičních procesech MO.

Závazek z roku 2017, vybudovat moderně vyzbrojené brigádní úkolové uskupené těžkého typu, se k 1. lednu 2026 nepodaří realizovat. Došlo k průtahům při nákupu BVP, ale také tanků. Byla odložena akvizice samohybných minometů, a jen velmi pomalu se začínají řešit otázky například mobilní pozemní PVO a protidronové obrany. Po zásadních investicích do vzdušných sil (nákup F-35, nákup vrtulníků, dopravních letounů), měla by příští vláda dotáhnout modernizaci výzbroje tzv. těžké brigády, a tento letitý dluh smazat?

Bude muset. Dle drtivé většiny bezpečnostních analytiků a odborníků bude Rusko připraveno zahájit útok proti některé zemi NATO do 5 let (někteří odhadují i méně, 2-3 roky). To znamená, že musíme být schopni razantně urychlit a zjednodušit akvizice a pořizovat kvalitní techniku za přiměřenou cenu. Jedině tak budeme společně se zbytkem Evropy  za těch několik let natolik silní, že si to Putin rozmyslí. Rozumí totiž pouze síle.

Obraně, vnější bezpečnosti, je věnována velká pozornost, a to zejména s ohledem na zhoršenou bezpečnostní situaci v důsledku pokračující ruské agrese proti Ukrajině. Vnitřní bezpečnost je ovšem neméně důležitou oblastí. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany, jejich stabilitě, a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?

Ano, jako rozumné se jeví alokovat částku, o kterou požádaly samy bezpečnostní sbory a která je vlastně možná ještě skromná - 0.85% HDP. Vyrovnat rozdíly v odměňování, aby nedocházelo k přetahování o kvalitní lidi, ideálně reformovat odměňování tak, aby složky IZS mohly přinejmenším zohlednit rozdílné náklady života v jednotlivých lokalitách - armáda k tomu přímé nástroje v odměňování má, ale PČR, HZS a ZZS nikoliv. Pevná alokace zároveň umožní plánovat v delším období, a to nejen personální výdaje, ale i výdaje na techniku. Plánování z roku na rok ve výsledku zvyšuje nejen frustraci členů a členek bezpečnostních sborů, ale i náklady, protože veřejné zakázky nejde připravovat s nějakým řádem a kupuje se prostě to, na co jsou zrovna letos peníze.

Specifický bod, který navazuje na předchozí otázku, se týká také zmíněného přednostního využívání domácího obranného a bezpečnostního průmyslu. Mělo by se ministerstvo vnitra v maximální možné míře snažit pořizovat výzbroj a výstroj od domácích výrobců, a pokud možno unifikovat vybavení policistů a vojáků v těch oblastech, v nichž to je z hlediska operační interoperability, ale také ekonomických benefitů domácí produkce výhodné?

Nejen to, měli bychom se začít bavit o tom, že pro bezpečnostní sbory (včetně armády) bychom měli mít na území EU (ideálně ČR, ale to nebude vždy reálné) pod kontrolou celou výrobní vertikálu. Tedy nejen, že dodavatel bude česká nebo alespoň evropská firma, ale i její subdodavatelé. K čemu vede absence této kontroly jsme v poslední době viděli třeba u zakázky na vojenské batohy. S tím ale firmy budou potřebovat pomoct, protože je logické, že pokud je výroba na území EU ekonomicky méně výhodná než v Číně, tak jim nezbývá než vyrábět v Číně, protože se soustředí na parametry výrobku a na cenu. Původ surovin, materiálů či meziproduktů se neřeší.

Jednou ze zásadních potřeb armády sledujeme v přímém přenosu - výrobu a zásobování municí, především dělostřeleckou municí. Přes obrovský rozmach přesných raket s dlouhým dosahem a dronů všech kategorií zůstává hlavňové dělostřelectvo v konfliktu vysoké intenzity klíčovou zbraní. Měla by budoucí vláda udělat maximum proto, aby umožnila rozvoj domácí výroby munice a střeliva, a v zahraničí ji pořizovala jen v tom případě, kdy domácí kapacity nepokryjí domácí potřebu AČR?

I tady bychom měli jít ještě dál a využít toho, že na území ČR se nacházejí významné provozy pro tuto výrobu. Měli bychom se snažit nejen o to, aby české firmy dokázaly uzásobovat Armádu ČR i v dobách zvýšené potřeby nebo dokonce války. Měli bychom najít způsob, jak podpořit naddimenzování výrobních provozů, aby byly klíčovými dodavateli pro několik dalších evropských zemí. Když to umíme, měli bychom v tom v Evropském prostoru excelovat.

Původní cíle AČR v oblasti početních stavů hovořily o 30 tisících profesionálů a 10 tisících aktivních záložníků k roku 2030. To bude při současném tempu odchodovosti a náborů přes nedávné navýšení platů a příspěvků velmi náročným úkolem - a armáda na základě zanedlouho přijatých Capability Targets 2025 hovoří o potřebě více než 37 tisíc vojáků. Co by měla budoucí vláda dělat, aby ozbrojené síly v tomto ohledu podpořila a aby také vytvořila vhodné předpoklady pro efektivní vytvoření mobilizačních záloh?

Jednak musí dále pokračovat v tom, aby Armáda byla atraktivní zaměstnavatel (ale přitom samozřejmě nevykrádala rekruty ostatním bezpečnostním sborům). Kromě navýšení platů se musíme dobrat modernizace armády nejen v oblasti techniky, ale i v oblasti procesů a myšlení. Armáda musí být flexibilní a schopná absorbovat velice rychle nové poznatky a inovace, aby byla silná a efektivní - a to s sebou jako vedlejší efekt nese větší atraktivitu pro mladé lidi, které takové myšlení přitahuje a možnost být součástí inovačního procesu je bude lákat. Kromě toho musíme myslet i na to, že mladí vojáci a vojákyně budou chtít zakládat rodiny - a to je drahá záležitost. Musíme jim umět nabídnout nadstandardní benefity, jako je státem vybudované (a tedy levné a jisté) bydlení, apod.

Obdobnou podporu je také třeba dopřát Aktivním zálohám, které v dostatečné síle jsou a budou v dobách míru velmi užitečné v krizových situacích - a v dobách těžkých je právě Armáda povolá jako první. Na okraji zájmu, ale neméně důležité je téma porodnosti - pokud bude porodnost nízká nebo bude dále klesat, skupina mladých dospělých, kteří hledají své uplatnění a může je zaujmout kariéra v armádě, bude čím dál menší. Obecná podpora rodin s dětmi a zlevnění nákladů na vytvoření a zajištění rodiny by mohla přinést i vyšší porodnost a napomoct řešení tohoto problému. A kromě toho samozřejmě chceme rozvíjet dál programy propagace činnosti armády a dobrovolnické programy, jako jsou Aktivní zálohy, dobrovolné předurčení, dobrovolný výcvik nebo POKOS

S otázkou výroby munice a střeliva v České republice souvisí také otázka produkce střelných prachů. Ministerstvo průmyslu a obchodu je jediným akcionářem společnosti Explosia, která patří mezi významné producenty celoevropsky. Nebylo by na místě uvažovat o převodu tohoto strategického podniku do gesce Ministerstva obrany, aby tím bylo usnadněno plnění potřeb obranného průmyslu na základě požadavků ozbrojených sil v tomto ohledu?

Klíčové je, aby Explosia zůstala pod kontrolou státu. Gesční podřazení pod konkrétní ministerstvo je spíše technikálií, pokud bude naplněna naše myšlenka, že Ministerstvo obrany by mělo mít předvídatelný nástroj, jak vstupovat do rozhodování ostatních ministerstev v tématech, která mají dopad na vnější bezpečnost státu. Kromě produkce nitrocelulózy a střelného prachu se nabízí i možnost vyžádat si úpravy projektů dopravních staveb (mostů a železnic), samozřejmě vždy za podmínky, že požadavky Ministerstva Obrany budou hrazeny z jeho rozpočtu (bez toho je taková změna neprosaditelná). Problematika obrany by samozřejmě neměla podléhat resortismu (je odpovědností vlády, ne jednotlivých ministerstev) a všechny resorty by v rámci svých projektů měly jejich cíle problematice obranyschopnosti přizpůsobit přirozeně, toto ale považujeme za vhodný mezikrok.

Zmínili jsme rostoucí význam bezpilotní techniky na moderním bojišti. V České republice existuje řada výrobců osvědčených řešení, probíhá výzkum a vývoj prostředků, přesto Armáda České republiky spoléhá především na zahraniční dodavatele. Měla by budoucí vláda více dbát o podporu domácího průmyslu i v tomto specifickém odvětví?

Vzhledem k tomu, že v ČR už působí firmy vyrábějící úspěšné bezpilotní prostředky (například firma Primoco má pro svůj dron certifikát NATO a U&C UAS zase spolupracuje s ukrajinskými partnery a implementuje zkušenosti z tamějšího bojiště), tak je žádoucí jejich produkty využívat. A také podporovat inovace v obranném průmyslu, abychom na své území dostali další výrobu, nejen dronů samotných, ale i vybavení pro ně, software apod. Jediné, co je třeba vždy dodržet, aby nakupovaná technika vyhovovala potřebám armády - alenepochybuju o tom, že české firmy ty potřeby dokážou svými produkty uspokojit.

Tagy