foto: Redakce SM/Jindřich Rajchl (PRO)
Security Magazín přináší rozhovor o programových prioritách v oblasti obrany a bezpečnosti s kandidátem SPD a předsedou strany PRO Jindřichem Rajchlem.
Jak hodnotíte zahraničně obranou politiku vlády Petra Fialy? Zejména vztah k NATO a hlavním světovým mocnostem, významným hráčům na geopolitickém poli.
Hodnotím jej jako vysoce servilní. Přičemž Česká republika se stala za doby vlády Petra Fialy vlastně jenom amplionem politiky Bruselu a NATO. S tím, že v podstatě z hlediska NATO se ještě v době vlády Petra Fialy změnila situace v tom smyslu, že americkým prezidentem byl zvolen Donald Trump, který má úplně jiné směřování než měl Joe Biden. A to zejména ve vztahu k válce na Ukrajině. Joe Biden byl tím klasickým podněcovačem celého toho konfliktu.
On byl ten, který určoval strategii „s agresorem se nejedná“, nebudeme vyjednávat s Putinem, nebudeme si s ním vůbec sedat za stůl. A jakmile přišel Donald Trump, tak se to najednou otočilo a všichni začali říkat: „my chceme jednat, ale Putin nechce jednat.“ A jak vidíte, tak to bylo velmi krátkozraké. Já jsem vlastně od počátku celého toho konfliktu tvrdil, že jediná možnost, jak jej ukončit, a to za co nejlepších podmínek pro Ukrajinu, je dohodnout se co nejdříve.
Každý, kdo sleduje dění na frontě, vidí, že každým jedním dnem se pozice Ukrajiny zhoršuje. Rusko při tom vyjednávání rozhodně nevrátí ani centimetr území, které dobylo, protože to stálo krev jejich vojáků. Tudíž to bude naprosto téma, které nebude k jednání, bude mimo stůl. Realita je taková, že termíny potenciální dohody z dubna 2022 v Istanbulu, byly výrazně výhodnější proti tomu, o čem se bavíme v současnosti a to, o čem se bavíme v současnosti, je výrazně výhodnější než to, o čem se budeme bavit za tři roky. Tím jsem si zcela jist.
Konec války by každopádně utnul období neustálého strašení občanů u nás, že máme Rusko za humny a že za chvíli Putin přijede s tanky na Smíchov a podobné nesmysly, které skutečně slouží jenom zastrašování našich občanů. To znamená, já hodnotím přístup Petra Fialy velmi kriticky a myslím si, že bytostným zájmem České republiky je to, aby ten konflikt byl co nejrychleji ukončen mírovou dohodou. V podstatě, kdybych byl já u moci v té době, tak bych postupoval velmi podobně jako Viktor Orbán nebo Robert Fico.
Můžete to rozvést? Co si přesně pod takovým přístupem lze představit?
Rozhodně bych nebyl fanaticky na straně jedné z těch válčících zemí, snažil bych se pomáhat humanitárně a snažil bych se vést ten konflikt k co nejrychlejšímu mírovému řešení. Každým dnem, každý jeden den, co ten konflikt trvá, je tady nemalé riziko eskalace. Teď jsme to viděli s těmi drony v Polsku, a to se může stát zítra, pozítří s čímkoliv jiným. Může to být lidská chyba, může to být provokace, může to být cokoliv. A opravdu se nám tady může rozhořet velký globální konflikt s případným nasazením jaderných zbraní, a to snad nikdo normální nemůže chtít. To znamená, z mého pohledu, bytostným zájmem České republiky a z hlediska bezpečnosti jejich občanů je to, aby ta válka skončila co nejdřív.
Za prvé tím ukončíme zbytečné umírání, tam dnes umírá, jenom na ukrajinské straně, podle odhadu 1300 lidní denně. To je strašidelné číslo přece. Máme už přes milion mrtvých. Když někdo říká, že chce mír, ale nechce mír za každou cenu, ale chce spravedlivý mír pro Ukrajinu, ať mně to definuje. Já jsem to ještě neslyšel, co to znamená. Co to je ten spravedlivý mír pro Ukrajinu? Že se Rusko stáhne z těch území? No to se nestane, to je utopie, to není spravedlivý mír. A jednoduše mír nikdy není spravedlivý a já tuto chvíli musím vytáhnout tu reminiscenci na konflikty ve Vietnamu nebo v Koreji, které skončily velmi podobně. Dlouho se bojovalo, zbytečně se bojovalo, nakonec se tedy dohodlo na nějakém příměří, na nějaké demarkační linii. V Koreji je vlastně příměří do dneška, tam ani trvalý mír uzavřen nebyl. Myslím si, že čím dřív se dohodnou Ukrajina a Rusko na míru za nějaký podmínek, tím lépe pro všechny zúčastněné strany, ale nejlépe pro Ukrajinu a pro Českou republiku.
Jak vnímáte vývoj naší transatlantické vazby? Zmínil jste zvolení prezidenta Trumpa, který pokračuje v důrazu na přesun pozornosti do Indo-Pacifiku, a současně žádá od svých spojenců v NATO vyšší výdaje na obranu.
Donald Trump dělá to, proč byl zvolen. Donald Trump není prezidentem světa, ani šéfem NATO. Donald Trump je prezidentem Spojených států amerických a tudíž tvrdě hájí zájmy Spojených států amerických. Já jsem jeho velký podporovatel. Podporoval jsem ho už v roce 2015, od okamžiku, kdy sestoupil z eskalátorů ve svém Trump Tower, oznámil kandidaturu a kdy mu nikdo nevěřil. Měl tehdy nějaká dvě procenta mezi republikány, ne celoamerická, ale mezi republikány, a já už jsem ho tehdy podporoval a věřil jsem, že se tím prezidentem může stát.
Nicméně v tuto chvíli prostě Trump dělá to, co je v jeho zájmu, v zájmu Spojených států amerických a to je požadavek na navyšování výdajů na obranu, na zbrojení, protože je to výhodné pro americké zbrojařské firmy. V momentě, kdy by se všechny ty země zavázaly k vydávání 3,5 %, nebo řekněme 5 % HDP na obranu, no tak velká část těch peněz by končila v amerických zbrojovkách. To je naprosto jednoznačné a jasné, a proto to Donald Trump prosazuje.
To znamená, že v tomto ohledu se s americkým prezidentem neshodujete.
To znamená, přestože jsem jeho velkým podporovatelem, tak v tuto chvíli, kdybych byl já premiérem České republiky, tak by se proti tomuto závazku postavil, protože NATO by nemělo nutit své členy k jakýmkoli závazkům tohoto typu. Výdaje ve výši 2 % HDP, která jsou dnes standardem, se objevila až na summitu NATO ve Walesu v roce 2014. A už tehdy to byla reakce na ukrajinsko-ruský konflikt. To bylo po Majdanu, po té, co tam začala občanská válka, tak už tehdy NATO tímto způsobem zneužilo ten konflikt k tomu, aby tlačilo své členy do zvýšení závazků k výdajům na obranu.
A já prostě tvrdím, že kolektivní obrana musí mít tři podmínky, aby fungovala. Musí to být obrana, ne útok, ne agresivní pakt, musí to být efektivní, to znamená ideálně levnější, než kdybychom měli obranou koncepci nastavenou samostatně, a musí to být spolehlivé, to znamená musíte vědět, že vám spojenci skutečně na pomoc přijdou.
A když si vezmu všechny tyto tři body, tak vidíme, že NATO lidově řečeno strká prsty do Iráku, do Jemenu, do Afghánistánu, do Libye, a tak dále a tak dále. Tam nemá Aliance absolutně co dělat. NATO se musí vrátit k tomu, že je to čistě obranný pakt a nemá za hranicemi svých členských států absolutně co pohledávat. Za druhé by mělo být efektivní, to znamená, měli bychom utrácet méně než například neutrální země. V současné době Rakousko vydává za svou obranu 1 % HDP. A za třetí je ta spolehlivost. Já prostě v momentě, kdy tady najednou probíhá debata ve veřejném prostoru, kde Ukrajina útočí na ropovod Družba a Maďarsko se Slovenskem říkají: „pozor, to ohrožuje naši energetickou bezpečnost, protože my tudy odebíráme ropu,“ tak asi bychom měli Ukrajině společně, jakožto spojenci, říct: „pozor, saháte na naše spojence, na Slováky a na Maďary, nebombardujte Družbu, nebo vám my nebudeme pomáhat.“ To bych čekal od spojenců já.
Ale nic takového nenastalo a dokonce pan Pehe, poradce pana prezidenta Pavla, napsal veřejně na svůj profil na sociální síti, že ať jsou Maďaři raději zticha, protože kdyby se Zelenský rozhodl, tak je dobude za dva dny, a NATO by velmi rádo dalo od Maďarů ruce pryč. To už jsme opravdu tak daleko, že se budeme bavit o tom, že nečlen NATO zaútočí na člena NATO, a my od něj dáme ruce pryč, protože zrovna zlobí a nechová se tak, jak my chceme?
Zajímavá byla i polemika v momentě, kdy docházelo k vyhrocení vztahů mezi Izraelem a Tureckem. Turecko je členem NATO, Izrael ne. Komu by šli Američané v tu chvíli pomoci? Koho by spíš podporovali? A mohl bych pokračovat. To znamená, z mého pohledu, prostě a jednoduše, tam tu spolehlivost velmi často nevidím. Pro obranný pakt, který by ty tři principy splňoval, bych vždycky zvedl ruku. Ale odmítám být vazalem, který musí plnit něco, do čeho nás někdo tlačí na základě naprosto zbytečných, řekl bych i uměle vytvořených příčin.
V České republice jsou uzákoněná 2% HDP výdajů na obranu, je to podle Vás správné číslo, správný přístup?
Ten zákon se neplnil až do minulého roku a i minulý rok bylo té míry dosaženo spíše účetním trikem, než aby to byla skutečnost. Ta debata je od začátku úplně postavená na hlavu. Přece nemůžu nejdřív alokovat peníze a pak rozhodovat, co za to koupím. Kdyby za mnou přišel, dám příklad, manažer marketingu a řekl mi: „já chci na příští rok 10 milionů,“ a já bych řekl: „a co za to bude?“ A on by mě řekl: „no to nevím, ale chci 10 milionů.“ Vyrazím ho na minutu. My přece nejdříve musíme mít koncepci, musíme si stanovit cíle naší obranné politiky, musíme na to nastavit nějakou koncepci s krátkodobým, střednědobým i dlouhodobým výhledem. A teprve potom na to můžeme alokovat peníze.
A jestliže se zjistí, že jsou potřeba 2 %, no tak dejme 2 %. Jestliže se zjistí, že 3 %, tak 3 %. A jestliže se zjistí, že 1 % nám stačí, tak dejme 1 %. Ale já se neumím bavit o tom v tomhle úplně převráceném gardu, že si nejdřív řeknu, kolik dám peněz, a pak budu zjišťovat, co za to vlastně všechno pořídím. Protože to vede k těm předraženým nákupům, které předvádí paní Černochová. Když jste motivován tím těch 160 miliard tratit, tak je prostě utratíte za každou cenu a nehledíte na cenu.
Proč byste v tu chvíli jednali o snížení ceny, když víte, že naopak potřebujete nabouchnout ten budget co nejvíce na těch 160 miliard? Předplácíte úplně zbytečně F-35, což je věc, kterou v momentě, kdy Amerika už jasně dala najevo, že jejich cílem bude šestá generace F-47, no tak než nám to dodají v roce 2035, tak F-35 bude zastaralý stroj, a mohl bych takhle pokračovat. To je právě ta ukázka toho, že nemáme vůbec žádnou koncepci. Že prostě nakupujeme, já jsem to použil ten příměr, jak prostě pubertální dítka se zlatou kartou svého tatínka v Pařížské. Základ je to, abychom si řekli, co potřebujeme, jakým způsobem má naše obrana vypadat. Ideálně ne nyní, ale za pět, za deset let a podle toho začali ty nákupy řídit. A tehdy budeme alokovat prostředky a jestli to bude, jak říkám, jedna, dvě, tři procenta, to není podstatné.
Čím toho chcete dosáhnout?
Podstatné je to, abychom měli dobře zpracovanou bezpečnostní koncepci a abychom ji naplňovali tak, jak si ji vytyčíme. Viděl jsem řadu článků o tom, že současná válka na Ukrajině naprosto mění způsob boje, že tanky jsou v tuto chvíli fakticky šrot, který tam jenom zakrývají, aby je drony nezničily, a v podstatě v momentě, kdy ten tank vyjede, tak je zničen během pár minut. Pojďme si říct, že něčím se válčilo před 20–30 lety. Proč dneska kupujeme Pandury, kuchyně, kupujeme Leopardy, které jsou o 16 tun těžší než naše současné tanky, a my na to nemáme dimenzované ani mosty, ani silnice, ani vlaky. My sem ty tanky nemáme jak dostat a jak s nimi tady jezdit. To je ukázka té nekoncepčnosti, absolutní nekoncepčnosti. Takže pojďme se podívat na to, kam směřuje v současné době v obraně vývoj.
Jsem přesvědčen, že to je protivzdušná obrana a že to jsou drony. Pojďme na to zaměřit vlastní zbrojní průmysl tady v České republice, ať ty peníze nám neutíkají někam do zahraničí a pojďme našim firmám dát peníze, aby nám vybavily naši armádu tímto moderním způsobem. Protože kupovat v tuhle chvíli tanky je, když to trošku přeženu, stejné jako kupovat luky a šípy. Je to prostě zbraň minulosti, je to zbraň 20. století, my jsme v 21. století.
V tuto chvíli každý, kdo se trošku podívá, jakým způsobem se vede moderní válka, tak prostě musí jasně vidět, že tanky jsou přežitek a že my musíme napřít síly k protivzdušné obraně. Protože nechceme na nikoho útočit, předpokládám, jako Česká republika, takže spíš kdybychom se chtěli bránit a právě těm dronům, které dokonale dokážou pokrýt vzdušní prostor, a tam by měla směřovat naše koncepce a tam by měl, podle mého názoru, směřovat náš obraný průmysl.
Ministerstvo obrany a celá vláda by měly jasně říct, že tohle je naše koncepce a že českým firmám v tuto chvíli jasně sděluje, že tímhle směrem se budeme ubírat a že budeme absolutní maximum možného utrácet tady u nás, u českých firem, protože když ty peníze necháte tady, tak ony se vám dříve nebo později do rozpočtu vrátí, přes sociální, zdravotní, mzdy, daně, a tak dále. Když to dáte americké firmě, německé firmě, Rheinmetallu, kterému krásně rostou akcie, a to je jeden z těch hlavních důvodů, proč se těch 5% tak tvrdě prosazuje, tak prostě ty peníze jsou pryč. Oni nám to dodají, ale ty peníze už se utratí nikde. Já bych chtěl našemu průmyslu jasně sdělit: „tohle je naše koncepce, počítejte s tím, zaměřte tam svoji výrobu, my budeme kupovat u vás.“
Řekl byste, že vláda v uplynulému období nedělala dost pro to, aby český obranný průmysl měl na významných a strategických zakázkách, které jsou převážně ze zahraničí, odpovídající podíl?
Naše vláda utrácela všude možně. My tady máme samozřejmě naše zbrojaře, vidíme z veřejných zdrojů, že pan Strnad se stal nejbohatším Čechem tady u nás, a na jednu stranu si samozřejmě můžeme říct na první pohled, že vláda nakupovala u českých firem dost. A na druhou stranu já si myslím, že to je velmi krátkozraká strategie, která nám nepomůže, protože my vlastně ty státní peníze přelejeme částečně do českých firem, ale velkou část utrácíme v zahraničí. Například nákup britských Supacatů, atd. Prostě nakupujeme všude možně, cokoliv se teď vylíhne. Vláda vloni řekla, že splní ta 2 % za každou cenu, což bylo zhruba 160 miliard korun, a ještě v listopadu jí zbývalo utratit 80 miliard. Oni neměli půlku toho rozpočtu utraceného. A v tu chvíli nenakupujete koncepčně. V tu chvíli nakupujete všechno, co je kde k dispozici.
Myslím si, že česká vláda neudělala dostatek, aby mohla nakupovat od českých firem. Myslím tím, aby dopředu jasně řekla, jakým směrem se hodlá ubírat, tak aby ten průmysl měl jasný signál, co má vyrábět, co od něj armáda bude kupovat. Mnohem větší procento výdajů na obranu mohlo zůstat v České republice. Velmi často přitom dochází k tomu, že ty české firmy jsou vlastně jenom zprostředkovatelem. Tady jsou takové ty kauzy pana náměstka paní Černochové, kdy vlastně naše firmy jsou jakýmsi překupníkem, že to koupí někde ze zahraničí a pak to prodají našemu státu.
Ale to není žádná hodnota, to je čistá šmelina, kde si ty peníze jenom velmi často ztrácejí. Já bych chtěl, aby se skutečně podporoval český obraný průmysl, nikoli překupníci, a abychom si tady vytvořili průmysl, který bude směřovat k modernímu způsobu vedení boje, respektive k modernímu způsobu vyzbrojování armád.
Velmi důležitým artiklem na obraném trhu je, a zejména se ohledem na Ukrajinu, munice, velkorážová munice, středorážová munice, střelivo. Ministryně obrany podepsala na jaře deklaraci společně se Slovenskem o společných nákupech. Jak vnímáte tuhle dimenzi vývoje, i z hlediska toho, co jste řekl o českém obraném průmyslu? Měla by vláda dělat maximum pro to, aby využila plné kapacity, které v České republice obraný průmysl má, nebo je přijatelné, aby nějakou část pořizovala v zahraničí?
Rozhodně, myslím si, že právě to je to, o čem jsem hovořil, že kdyby vláda dopředu řekla, tohle má být naše výzbroj a takovou munici do ní budeme potřebovat, tak ten průmysl se přizpůsobí. Podnikatelé jsou v tomto velmi flexibilní a když vědí, že příštích 10 let se bude nakupovat tohle zboží, no tak oni tomu výrobu přizpůsobí. Jsem člověk, který působil dlouho dobu v byznysu a spolupracoval jsem se zahraničními firmami. Pro byznys je strašně důležitá jedna věc, a to je předvídatelnost. Oni prostě potřebují plánovat.
To není tak, že ten člověk, který vlastní podnik, mění rozhodnutí každých 14 dní. On potřebuje vědět, co se bude kupovat za 5, 6, 10 let, aby na základě toho mohl udělat byznysplán a přizpůsobit tomu svoji výrobu, svoje kapacity. Pojďme českým zbrojařům dát jasnou a předvídatelnou koncepci, co armáda chce a co bude nakupovat, a oni se přizpůsobí. Ale musíme jim říct: „tohle bude náš směr příštích 10 let.“ A právě proto se musíme zaměřit na budoucnost, ne minulost. My v tuto chvíli opravdu utrácíme nazdařbůh, co nám zrovna přijde pod ruku, abychom hlavně splnili ta dvě procenta, což já považuji za naprosto amatérské a diletantské. Takže za mě munice, ano. Munice pro českou armádu ne pro Ukrajinu.
Pojďme nyní k otázce vnitřní bezpečnosti. Vnitřní bezpečnost a obrana jsou spojité nádoby v tom smyslu, že bezpečnost jako taková je jen jedna. Měl bych specifickou otázku v tomto ohledu. Mělo by se Ministerstvo vnitra v maximálním možné míře snažit, když pořizuje výzbroj, výstroj pro Policii České republiky, a pro ostatní ozbrojené zbory, obracet na domácí výrobce a pokud možno unifikovat vybavení a výstroj policistů s armádou, a dosáhnout díky společným nákupům na množstevní slevy, a těžit pak z výhod, které unifikace přináší z hlediska interoperability a podobně?
Rozhodně ano. Nicméně v tuhle chvíli je potřeba poznamenat, že největším problémem naší bezpečnosti, a pojďme to zúžit na policii a na armádu, není vybavení, ale je to nedostatek lidské kapacity. My nemáme lidi. Do armády nám nechtějí kluci chodit ani za všechny možné benefity, které si tady vymyslíme. A logicky nechtějí chodit, protože samozřejmě se jednak bojí toho případného nasazení do konfliktu, ale jednak právě, pokud chcete tu profesi vytvořit nebo udělat jí atraktivní pro mladé lidi, pro mladé kluky, tak já jsem přesvědčen, že když bude armáda náborovat muže na pozici operátora dronů, tak tam ty kluci se přihlásí. Protože to je bude zajímat, to je bude bavit.
Ale nikdo nechce dneska mašírovat někde po nějakém buzerplace nebo ovládat prastarou techniku. Ta zmíněná koncepce by neměla být zaměřována pouze na materiálno, ale i na to, jak dostat ty kluky do té armády. Protože za chvíli, jak to vypadá, budeme mít průměr jednoho vojáka na jeden tank a to není úplně dobré. A nemluvě o tom, že když se podíváte na věkový průměr v armádě, no to je naprostá tragédie.
Průměr generálů na jednoho vojáka je u nás úplně nejvyšší. Jak říká klasik, máme samé náčelníky a žádné indiány. Problém je v současné době stejný i u policie, odkud odchází desítky a stovky, ale pozor, těch nejzkušenějších policistů. Toto je ten největší problém. Já, coby advokát, trestař, chodím na výslechovky poměrně často a ti lidé jsou tam znechucení. Nedostávají adekvátní plat, sebrali jim příspěvky na stravné a tak dále. A už to není vůbec konkurenceschopné prostředí z hlediska toho, co si můžou ti lidé vydělat někde jinde. Myslím si, že v současné chvíli je potřeba se zaměřit nejenom na tu výzbroj, ale zejména na nábor a udržení lidí.
Drtivá většina lidí, kteří dělají u policie, tam dělají ze svého přesvědčení. Ne kvůli penězům. Oni té práci věří, oni ji mají rádi, oni ji chtějí dělat co nejlépe. A pokud to prostě nejde, no tak tam nebudou. Za sebe říkám, pojďme té policii dát znovu vážnost, a souhlasím s tím, samozřejmě, z hlediska materiální výbavy – pojďme to nějakým způsobem konsolidovat. Objednávejme u českých firem, ať co nejvíc ušetříme, ale jak v armádě, tak v policii, pojďme prosím zaměřit tu koncepci i na to, ať tam dostaneme nějaké lidi, protože to je v současné době nejpalčivější problém naší vnitřní i vnější bezpečnosti.
Česká republika pevně figuruje v rámci různých statistik v horní desítce nejbezpečnějších zemí světa. Co vnímáte pro další období jako potenciálně největší rizika z hlediska bezpečnosti pro Českou republiku, a co by měla budoucí vláda dělat, aby ten dosavadní status bezpečné země udržela?
Ta čísla jsou částečně zkreslená, a to zejména ve vztahu ke kriminalitě Ukrajinců, a to říkám s plnou odpovědností, a jsem připravený to kdykoliv dokázat. Ale souhlasím s tím, že Česká republika je relativně bezpečná země, výrazně bezpečnější než například západoevropské země v tuto chvíli. Mohli bychom se tady bavit o naší nějaké humanistické tradici, o tom, že tady je poměrně složitý přístup ke zbraním, atd., atd., což já osobně si myslím, že je taková věc, kterou bychom měli si nějakým způsobem tady vyříkat. Protože když tady dojde ke střelbě na Filozofické fakultě, tak najednou vidíme, že jediné, co z toho vznikne, je zákaz tlumičů. To je, jak kdyby manželka ubodala manžela, a my jsme zakázali nože. Ten prostředek není pachatelem.
Pachatel je ten, kdo drží ten prostředek v ruce. Myslím, že v dnešní době, kdy už se pachatele těchto činů ke zbrani dostanou vždycky, ať už legálně nebo nelegálně, tak tam velmi často platí to otřepané americké přísloví: the only thing that can stop a bad guy with a gun is a good guy with a gun (jediná věc, která může zastavit zlého člověka ze zbraní je dobrý člověk se zbraní).
Kdybych měl pojmenovat jednu základní prioritu naší bezpečnostní politiky z hlediska vnitřní bezpečnosti do budoucnosti, tak je to omezení migrace. Masivní omezení migrace, a to jak z Ukrajiny, tak ze Západu. V momentě, kdy válka na Ukrajině skončí, tak pokud necháme otevřené hranice a přijdou nám sem ti muži z fronty, a to není nic proti Ukrajincům, ale všichni víme, s jakými syndromy se vraceli Američané z Iráku a podobně, to jsou v tu chvíli lidé, kteří jsou nebezpeční sami sobě i okolí. To znamená, my musíme velmi bedlivě zpřísnit naši migrační politiku, aby sem tito lidé nepřišli, a to při vší úctě k tomu, co tam zažili a utrpěli.
A za druhé, abychom nepřijali migrační pakt. Vidíme, co se stává ze západní Evropy, a to je jednoznačně díky muslimské migraci z Afriky a z Blízkého východu. Dnes a denně ty statistiky máme k dispozici. Alžířani v Německu páchají 56x více násilných trestních činů než Němci a je tam najednou 14 000 útoků bodnou zbraní za rok – ač tam mají nože prakticky zakázané nosit.
A je to 40 denně. To jsou naprosto šílené statistiky. Takže migrační pakt a nějaké kvóty, že sem budeme přijímat 30 000 muslimských migrantů každý rok, to my absolutně vylučujeme. Považujeme to za jednu z nejvyšších priorit našeho programu a myslím si, že bezpečnostní politika České republiky by v tuto chvíli měla být zaměřena zejména na ochranu našich hranic. A i tam jsou mimochodem příležitosti pro náš obranný průmysl, protože dnes už se ostraha hranic velmi často dělá prostřednictvím elektronické ochrany, prostřednictvím dronů, prostřednictvím monitorovacích zařízení. Pokud dáme takovou koncepci na stůl, opět ty firmy velmi rády pro nás připraví řešení. Měli bychom opravdu zamezit migraci z východu i ze západu za každou cenu, protože Česká republika je bezpečná proto, protože my tady příliš těch migrantů nemáme.
Tagy