Autor fotografie: manhhai, flickr (CC BY 2.0)|Popisek: Válka na Ukrajině
Security magazín přináší rozhovor s bývalým náměstkem ministra obrany pro řízení sekce vyzbrojování a akvizic a nyní bezpečnostním analytikem Danielem Koštovalem. Předmětem rozhovoru je stále aktuální válka na Ukrajině, k níž dal pokyn Vladimir Putin pokyn v únoru minulého roku. Jak Koštoval hodnotí rusko-ukrajinskou válku po více než jednom roce, je napadená země schopna vytlačit ruské agresory ze svého území a jakou roli hraje v konfliktu Čína? Více se dozvíte v našem obsáhlém interview.
Pane Koštovale, jsme svědky již přes rok rusko-ukrajinské války, je v silách ukrajinské armády s podporou Západu vytlačit ruské invazory ze všech okupovaných území, a to včetně Krymu?
Rád bych se mýlil, ale Ukrajina zatím není a nebude schopna vytlačit ruské invazní jednotky a obnovit Ukrajinu v mezinárodně uznaných hranicích. Příčin je několik. Předně, pro Ukrajinu jde o asymetrický konflikt. Zatímco Rusko zasahuje kdekoli na Ukrajině a má k dispozici prakticky nerušený týl a logistiku, Ukrajina dílem není schopna klasickým konvenčním způsobem útočit na Rusko a především je Západem odrazována, aby tak činila, s více či méně vyřčenou hrozbou, že pokud tak učiní, ztratí podporu důležitých zemí – materiální i politickou. K obnově Ukrajiny v mezinárodně uznaných hranicích vojenským způsobem je přitom ukrajinská vojenská operace na území Ruska nevyhnutelná. Dobrým příkladem je, když byly vytlačovány invazní jednotky Iráku z Kuvajtu počátkem 90. let 20. století. Další příčinou je, že Ukrajina nemá dostatek těžké techniky, palebné síly a munice. Rusko má stále kvantitativní převahu. V této souvislosti je nutné podotknout, že pomoc ze Západu a dalších zemí nedosahuje potřebných kvantitativních rozměrů a je zároveň velmi pomalá. Pokud bude mít Ukrajina k dispozici avizovaných 8 nových brigád, tedy cca 30-40 tis. vojáků s výzbrojí, může Ukrajina přinejlepším doufat v úspěch na jednom místě fronty, která je jinak dlouhá cca 1500 km.
Pokud má mít ofenziva zásadní vliv na vývoj konfliktu, musí být místo velmi pečlivě vybráno, musí dojít k efektivnímu momentu překvapení a musí dojít k zásadnímu dopadu na ruské schopnosti vést efektivně válku na Ukrajině. Jedním takovým místem může být pozemní pás – jeho přetnutí, který dnes spojuje Rusko s Krymem. Tam ovšem Rusko ofenzívu jednoznačně očekává. Kdyby se tato operace povedla, velké množství ruských jednotek by se ocitlo ve velmi svízelné, ne-li bezvýchodné situaci. V neposlední řadě Ukrajina jen místně případně dosáhne přesily 3:1 (ověřený poměr pro vytvoření předpokladu pro úspěšnou ofenzivu) vůči ruským invazním jednotkám. A ani tento poměr automaticky negarantuje úspěch ofenzivy. Z celkového pohledu jde v tuto chvíli o opotřebovávací válku, kde platí, že vítězí ten, kdo má více vojáků a materiálu. Ruské válečné úsilí by v dohledné době zkolabovalo, jen kdyby bylo Rusko v izolaci, a to není.
Splnila tzv. speciální vojenská operace, jak je v Rusku válka eufemisticky nazývána, alespoň dílčí cíle, které si ruské politické a vojenské vedení původně předsevzalo?
Měřeno ruskými prioritami a zájmy, ruská invaze naplnila jen minimální dílčí cíle: odtrhnout Donbas a spojit pozemním koridorem Rusko s Krymem, jinými slovy začít destruovat Ukrajinu jako samostatný suverénní stát. Nesmíme ale zapomenout, že hlavní cíl – dostat Ukrajinu pod kontrolu a do ruské sféry vlivu – stále platí. Putinovský režim chápe přežití Ruska pouze jako přežití velmoci a Ukrajina a Bělorusko musí být v této logice součástí ruského impéria, jinak není velmocí. Putin již v roce 2000 vyhlásil, že možnost, že se Rusko stane státem druhého či třetího řádu je hrozba, které musí Rusko čelit veškerým svým konáním a schopnostmi.
Do jaké míry mohou rozhodnout o osudu války vnitropolitické boje v Kremlu, například mezi zakladatelem Wagnerovy skupiny Jevgenijem Prigožinem a ruským prezidentem Putinem? Přikládáte jim ve světle probíhající války větší váhu?
Vnitropolitické boje v Rusku by mohly ovlivnit osud války jen tehdy, pokud by se našly minimálně dvě stejně silné skupiny, které by měly zásadně rozdílné názory na politiku Ruska a došlo by k násilnému střetu. Takovou situaci nevidím ani v dohledné době nepředvídám. Vládnoucí elita v Rusku má jeden cíl - mj. podmanění Ukrajiny - a spory se vedou o jeho naplnění. Pokud by došlo k odstranění Putina, bude to důsledek, že bude vnímán jako slabý, slabý naplnit vytčené cíle. Prigožina se může Putin kdykoli zbavit, ale zatím mu vyhovuje, protože vytváří tlak na ruské velení. A pomáhá mobilizovat veškeré dostupné lidské zdroje pro vedení invaze. Ovšem pokud bude opakovaně tvrdě kritizovat přímo Putina (Kreml), bude odstaven.
Na Ukrajinu proudí dodávky zbraňových systémů ze Západu. Jsou podle Vašeho názoru dostatečné? Některé země slibují Ukrajině jednotky tanků, nicméně i laikovi musí být jasné, že to k účinné obraně ani v pozdějších pokusech o průlom toto nemůže stačit
Dodávky ani jejich rychlost nejsou dostatečné. Vidíme to na příkladu tanků. Ukrajina dostala řádově 200 tanků sovětské/ruské vyýroby. Pak jistě došlo k opravě řádově několika set tanků. A slíbeno má cca 150 tanků západní výroby různých verzí a modelů. Ukrajina opakovaně hovoří o tom, že to je nedostatečné, že potřebuje řádově aktuálně alespoň 600 nových tanků a jistě i efektivní zázemí pro opravy, které také zatím nefunguje. Nemluvě o munici, bez munice jsou tanky k ničemu, a to je přesně situace, kterou Ukrajina zažívá. Ukrajina potřebuje minimálně několik tisíc funkčních tanků s municí, aby dokázala zatlačit na invazní ruské jednotky nejen na Donbase, ale i na jihu Ukrajiny.
Pro srovnání: Když Rudá armáda zahájila operaci na osvobození Kyjeva a přilehlé oblasti během druhé světové války, měl velitel této operace k dispozici 700 tis. vojáků a několik tisíc tanků. Další příklad: V bitvě u Kurska proti sobě stálo přes 7000 tanků na straně SSSR a přes 5000 tanků na německé straně. Tyto počty odpovídají rozsáhlosti území, na němž se vede dnes válka.
Generál Ben Hodges v našem rozhovoru prohlásil, že ,,Německo nemá sebevědomí, když dojde na bezpečnost a obranu." Jaký moment přesvědčil ,,váhavého" kancléře Olafa Scholze, že nakonec kývl na dodávky tanků ukrajinským obráncům?
Vláda Olafa Scholze se ocitla pod enormním mezinárodním tlakem, zejména v EU a v NATO. Zároveň je tu velké německé rozčarování z Ruského chování a z kolapsu německé politiky vůči Rusku, která by se dala lapidárně shrnout do slogan ,,byznys za mír a stabilitu”. Takže Německo se rozhodlo Ukrajinu podpořit. Otázka je, proč ne více a jak dlouho bude chtít v nastoupeném kursu pokračovat. V kuloárech je možné zaslechnout, že jednou z největších obav americké administrativy je, zda Německo bude podporovat Ukrajinu i nadále.
Vidíte jako nebezpečí skutečnost, že pokud by v USA v nadcházejících prezidentských volbách zvítězil Donald Trump či Ron DeSantis, tak by mohly být dramaticky omezeny dodávky zbraňových systémů Ukrajině, nebo dokonce ukončeny? Na Trumpa i DeSantise by mohlo ještě více tlačit izolacionistické křídlo v Republikánské straně. Vnímáte toto riziko jako reálné, které by mohlo způsobit rozhodný obrat ve válce?
V USA se vede intenzivní vnitropolitická debata, zda je v americkém národně-bezpečnostním zájmu Ukrajinu podporovat. Zatím má výraznou převahu podpora. Ale je jistě možné, že se otázka podpory Ukrajině ve smyslu, zda to je v americkém bezpečnostním zájmu, stane jedním z hlavních zahraničně-politických témat v předvolební kampani. Vzhledem k vývoji názorů v USA (podpora pro Ukrajinu podle průzkumů veřejného mínění klesá) to lze očekávat. Kandidáti na prezidenta budou hledat způsob, jak se odlišit od prezidenta Bidena, a navíc Čína je pro USA stále více prioritou č. 1.
Neukazuje právě probíhající válka na Ukrajině evropské obranné kapacity ,,v nedbalkách"? Jinými slovy, že tyto kapacity měly jednotlivé země více navyšovat ještě před vypuknutím války na Ukrajině, a že se podcenila skutečnost, že reálný konflikt může jednou vypuknout.
Válka na Ukrajině zcela jistě obnažuje zásadní nedostatky ve schopnostech obranného průmyslu v evropských státech NATO a EU. A to jak pokud jde o rozsah výrobních schopností, tak pokud jde technologický vývoj. Je to důsledek brutálního snížení obranných rozpočtů po konci studené války počátkem 90. let 20. století. Německo, ačkoli průmyslová velmoc, mělo přes 20 let obranný rozpočet nižší než 1,5% HDP. Většina evropských států je na tom obdobně. Důsledkem byla velmi nízká poptávka a kupní síla. To ostatně vedlo i k tomu, že samotná Evropská komise začala bít na poplach, že zásadně upadá konkurenceschopnost evropského obranného průmyslu v důsledku nízkých investic. K obratu v přístupu mělo dojít nejpozději po anexi Krymu Ruskem v roce 2014. Nedošlo. Jen velmi pomalu k tomu dochází nyní, po roce války na Ukrajině. A stále se nečiní ty nejpotřebnější kroky. Hlavním je, že vlády v evropských zemích NATO a EU misí pochopit, že musí investovat do rozšíření výrobních kapacit a schopnosti inovací.
Zefektivňování výroby na stávajících kapacitách je zhola nedostatečné. Vlády musí soukromým firmám v obranném průmyslu poskytnout v zájmu vlastního zajištění obranyschopnosti investiční peníze a garance dlouhodobého odběru produkce respektive garance na pokrytí nákladů pro uchování rozšířených výrobních schopností. Takto to ostatně fungovalo i dříve, když byla nutnost být připraven na velký konflikt industriálních rozměrů, který vyžaduje mobilizaci i výrobních kapacit. Je to i jeden ze základních nástrojů odstrašení potenciálního agresora. A nyní by samozřejmě rozšířené výrobní kapacity byly potřeba na podporu Ukrajiny. To je nezpochybnitelný bezpečnostní zájem ČR i dalších členů EU a NATO. Ostatně princip mobilizace věcných zdrojů a výrobních kapacit je jedním ze základních stavebních kamenů nového strategického konceptu NATO. Jedině tímto způsobem je možné v dnešním bezpečnostním prostředí zajistit efektivní obranyschopnost a ideálně předejít válce odstrašením.
Využívají dostatečně podle Vás členské státy EU potenciálu či možností, které nabízí Evropská obranná agentura?
Potenciál Evropské obranné agentury jen jen takový, jaký chtějí členské státy EU, aby byl. Jinými slovy, vše se odvíjí od vůle členských států. A ty jsou v oblasti bezpečnosti a obrany nezpochybnitelným suverénem i v EU. Proto platí princip konsensu. Členské státy mají své bezpečnostní zájmy a mnohdy unikátní potřeby ohledně řešení, takže vlády logicky často chtějí rozhodovat na národní úrovni o realizátorech projektů ať už jde o firmy či státy ze kterých pocházejí. EDA tedy může prostřednictvím svého profesionálního aparátu koordinovat, navrhovat, sloužit jako platforma, ale to je vše. A není nic, co by už nedělalo NATO. Především menší státy mohou využívat agenturu pro sdružené nákupy či pro realizaci projektů společně, protože na národní úrovni to není z finančních a dalších důvodů možné. Ale pokud jde o vyzbrojování, vyzdvihl bych organizaci OCCAR. To je skutečně funkční a efektivní mezinárodní spolupráce vybraných evropských států v oblasti vyzbrojovacích projektů a R&D. Mimo EDA/EU. Do aktivit této organizace by se ČR měla zapojit. Řada modernizačních potřeb by šla rychleji a efektivněji, a to včetně zapojení českého obranného průmyslu.
Jak pohlížíte na roli Číny v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině, je její mírový plán, který představila, životaschopný či proveditelný?
Chování a přístup Číny velmi ovlivní výsledek konfliktu na Ukrajině. Především v tom ohledu, zda bude Rusko efektivně tlačeno k ukončení válečných operací. Postoj Číny totiž do značné míry určí, nakolik bude Rusko politicky a materiálně izolováno. Zatím bych optimistou nebyl. Čína je sice opatrná stejně jako čínské firmy, protože západní sankce by byly pro Čínu ekonomicky bolestné, ale čínské ,,neutralita” je ,,proruská”, protože agresi neodsuzuje. Čínu totiž s Ruskem dnes pojí jeden hluboký zájem – snižovat vliv USA a Západu ve světě na globální úrovni. Mají pro to i zahraničně-politický slogan ,,budování multipolárního světa” (proti americky unipolárnímu). V tomto smyslu chce Čína stejně jako Rusko zásadní změnu v mezinárodních vztazích, a stejně jako Rusko se na to pro případ potřeby chystá i vojensky - obranné výdaje rostou, prioritou je již nějakou dobu námořnictvo jako základní nástroj pro projekci síly na globální úrovni a politické ambice také rostou a s tím i agresivita. Stačí si přečíst čínské strategické dokumenty v posledních třech edicích. Pokud jde o čínský mírový plán, zatím je to natolik obecné, že si v něm obě strany mohou najít, co jim vyhovuje. To je z diplomatického hlediska dobře, protože obě strany jsou zřejmě ochotné se s Čínou právě proto bavit. Přečtete-li si však čínské texty pozorně, najdete tam všechny základní ruské teze, které rozhodně nevedou k obnově Ukrajiny v mezinárodně uznaných hranicích a suverenitě ukrajinské vlády. A to bude v konečném důsledku pro Ukrajinu nepřijatelné. Ani Rusko zatím nehodlá akceptovat nějaká kompromisní řešení. Stále trvá na svých maximalistických požadavcích.
Nemůže právě Čína vyjít z rusko-ukrajinské války jako skutečný vítěz, pokud naopak Rusko v konfliktu prohraje? Jestliže Rusko bude vytlačeno z okupovaných území, mezinárodně výrazně oslabí a může se stát v podstatě vazalem Pekingu, který z toho může velmi dobře profitovat.
Čína bude dělat vše proto, aby Rusko nebylo skutečně úplným poraženým. Čína nemá zájem čelit USA a Západu sama bez Ruska. Čína může být skutečným vítězem, pokud si USA a země EU nechají svým postupem zdevastovat ekonomiku. Ekonomická síla by pak mohla skutečně Čínu katapultovat do globální mocnosti č. 1. V tomto ohledu se však USA chovají velmi obezřetně a zatím velmi racionálně toto nebezpečí obcházejí. Evropské státy se naopak chovají až bláznivě a nekoncepčně. Do své obranyschopnosti investují stále velmi neodstatečně. Stále více se roztáčí dotační spirála, která tlačí na stále větší příjmy států a na stále masivnější přerozdělování. Neřeší se rozvoj průmyslu a technologií, stejně jako přístup k surovinám (řada z nich je dnes dominantně pouze v Číně). A v neposlední řadě se hazarduje s energetickým zajištěním ekonomik a pomocí Green Dealu se neracionálně zbrkle tlačí na opatření jako je zákaz vznětových motorů a investice do zelených řešení. To může ekonomiky evropských států skutečně výrazně oslabit, zvláště když rozhodnutí v EU jsou založena na víře a nikoli faktech a dostupných technologiích, jak přiznávají i sami eurokomisaři. Pokud evropské státy nepochopí, že musíme začít dělat skutečně maximum, abychom dokázali efektivně čelit Rusku a Číně, vyjde Čína posilněna a Rusko se bude schovávat v čínském stínu.