Mezi 11. až 13. listopadem ukázaly družicové snímky na zvýšenou aktivitu na letišti Wonsan-Kalma. 16. listopadu poté oznámila severokorejská agentura KCNA konání leteckého klání. Navzdory mnoha oslavným proklamacím však severokorejské letectvo zaostává takřka ve všech ohledech kromě toho početního. Neznamená to však, že není nebezpečné.
Z prvních družicových snímků můžeme zpětně rozeznat hned celou řadu typů bojových letounů: šest MiGů-15 (F-5), čtyři MiGy-17 (J-6), šest MiGů-29, čtrnáct bitevníků Su-25 a také šest bombardérů Il-28 (H-5). O dva dny později už lze identifikovat minimálně přes třináct MiGů-21 (J-7). Krom toho si lze povšimnout i vrtulníků typu Mi-2 a Mi-8/Mi-14.
V rámci leteckého klání měli piloti soutěžit v přesnosti bombardování, střelbě, či létání ve společné formaci. Netřeba zdůrazňovat, že už jen samotnou formu ani zdaleka nelze srovnávat se cvičeními, která pořádají moderní vyspělá letectva. Ostatně severokorejští piloti ani zdaleka nemají tolik prostoru k výcviku. Ještě nedávno se uvádělo, že kvůli nedostatku paliva a nutnosti šetřit letouny nalétají za rok jen něco mezi 25 až 30 hodinami.
Družicový snímek z 13. listopadu (//www.38north.org/)
Zastaralé, ale početné letectvo
Podle různých zdrojů má mít severokorejské letectvo k dispozici zhruba 450 až 600 bojových letounů – přesnější číslo není známo. Je nicméně velice pravděpodobné, že počet aktuálně letuschopných letounů bude podstatně nižší. Navíc podstatnou část mají alespoň papírově tvořit beznadějně zastaralé typy, jejichž bojová hodnota na současném konvenčním bojišti je v podstatě nulová.
Typově nejstarším stíhacím letounem Severní Koreje zůstává Shenyang F-5 (čínský derivát ještě dokonce podzvukového sovětského letounu MiGu-17). V jen o něco menším počtu v ní zůstává o něco novější Shenyang J-6 (jenž je licencovanou kopií sovětského nadzvukového MiGu-19). Trojici z Číny v minulosti dodaných letounů pak uzavírá Chengdu J-7 (licenční kopie MiGu-21). U žádného z trojice z Číny dodaných letounů se přitom nepředpokládá provozuschopnost vyšší než 50%.
Za jediný stíhací letoun, který snese přísnější kritéria, můžeme označit MiG-29 vyzbrojený střelami vzduch-vzduch středního dosahu R-27 a R-60 krátkého dosahu. Všeobecně se má za to, že na nich létají ti nejlepší piloti a soustředí se takřka výhradně na ochranu vzdušného prostoru. Severokorejci s nimi v oprávněné obavě ze zničení letišť v případném konfliktu zkoušejí operovat i z pozemních komunikací.
Kim Čong-un na společné fotografii s piloty
Ochrana vzdušného prostoru byla donedávna hlavním úkolem letectva, jenž působí pod společným vedením s protivzdušnou obranou vyzbrojenou sovětskými protiletadlovými komplety. Tomu nasvědčují i na velikost armády poměrně malé počty stíhacích bombardérů MiG-23 a Su-7 stejně jako útočných letounů Su-25. Ani bombardérů H-5 (čínský derivát Iljušinu Il-28) už nebude vzhledem k jejich stáří v letuschopném stavu zřejmě příliš.
Protiletecká střela dražší než cíl
Skutečným problémem ovšem není samotné stáří jednotlivých letounů a jejich letové charakteristiky, ale senzorová a zbraňová výbava. Jednoduše řečeno: drtivá většina severokorejských letounů může na své cíle útočit jen zblízka, pokud si jich vůbec všimne.
J-5 (MiG-17)
Přesto všechno je třeba brát severokorejské letectvo vážně. Nikdy a zvláště v době války není možné nezasáhnout proti narušiteli vzdušného prostoru. Navíc nikdo nemůže vyloučit, že útočící letoun může nést zbraně biologické nebo chemické, či podnikat útok teroristické povahy. Ze všech těchto důvodů je proto nutné zasáhnout proti každému letounu, jenž i sám o sobě představuje riziko. K tomu je možné dle situace využít stíhací letoun nebo pozemní protivzdušný systém. Například americký Patriot, který má ve výzbroji i jihokorejské letectvo obvykle odpaluje po dvou střelách země-vzduch. Jedna jediná střela tohoto amerického systému ale stojí kolem tří milionů dolarů – více než kolik stojí jednotlivě velká část severokorejských letounů.
Autor: Michal Polák
Tagy