KOMENTÁŘ: Americko-britsko-australské ponorkové spojenectví. Jaké jsou vojenské i nevojenské implikace nově zrozeného paktu?

Ukovat takovýto obchod, tedy trojstranný pakt AUKUS – USA, Austrálie a Velké Británie, není „blesk z čistého nebe“. Vždy se dohaduje cena, bezpečnost, duševní a technologické vlastnictví, životní cyklus, výcvik atd. Krom ceny jsou vždy zajímavé (v EU zakázané) offsetové programy, tedy investice do ekonomiky nakupující strany. V součtu, je to na roky, tedy jednání byla zahájena jistě v době, možná i před Trumpovou administrativou a jistě v době jednání Velké Británie o Brexitu.

Pozice USA je jasná. Již dlouhodobě považují za prioritní omezení aktivit v Evropě a přesun těžiště pozornosti do pacifického regionu k udržení rostoucí vojenské síly a asertivity Číny v určitých mezích. Respektive vyhnout se nečekanému a nemilému překvapení. Nejmodernější a nejvýkonnější americká hladinová a podhladinová plavidla jsou zpravidla na jaderný pohon. Avšak v pacifickém regionu dalšími, kdo vlastní taková plavidla či technologie jsou Čína a Rusko. Japonsko sice disponuje jadernou energetikou, ale využití jádra pro vojenské účely, a tím nemusí být jen zbraně, je velmi citlivou záležitostí. I pouhá přítomnost amerických plavidel na jaderný pohon v japonských přístavech mnohdy vyvolává v japonské civilní veřejnosti silné negativní reakce. A navíc jsou japonské ostrovy Číně velmi blízko a v případě konfliktu dosažitelné řadou zbraňových prostředků z kontinentu.

Exteritoriální území USA jako např. Guam mohou poskytnout určité zázemí, ale není to na velké a dlouhé působení velkého vojenského kontingentu. Takže pokud se zapojí Austrálie, USA nepochybně budou mít právo využívat australské vojenské přístavy k servisu a opravám svých ponorek. A při pohledu na mapu, čínskému pobřeží nejbližší námořní základna s možností přijmout bezpečně americké ponorky se tak výrazně posunula od amerického kontinentu k asijskému. Pro USA jistě zásadní strategický tah. Není divu, že Čína reaguje podrážděně, Rusko, na nějž to může mít též dopad, zatím vyčkává a monitoruje situaci.

Austrálie neoznámila, jakou konkrétní třídu ponorek bude mít, ale nejpravděpodobněji se bude jednat o útočné ponorky, nikoliv nosiče balistických nebo řízených střel s plochou dráhou letu. Jisté však je, že se budou stavět v australských loděnicích. Je základním principem výstavby australských ozbrojených sil, že země, vzhledem ke své ostrovní konfiguraci, žádá plnou technologickou a výrobní nezávislost. Austrálie vydává na vojenský rozpočet 2,2 % HDP s tím, že počítá s dalším nárůstem. Ponorek měla původně pořizovat 12, nyní se hovoří o tom, že vzhledem k vyšší ceně jaderných ponorek jich bude možná pouze 8.

Další argumentace Austrálie ohledně změny dodavatele a typu pohonu ponorek již trochu pokulhává. Argumentace, že vzhledem ke zhoršujícímu se vojenskopolitickému prostředí v regionu je nutno odstoupit od konvenčních ponorek a přejít k jaderným,  se opírá o popis činnosti klasických diesel -elektrických plavidel, jež se musí řekněme obden vynořit a dieselovým agregátem dobít baterie. Moderní konvenční ponorky však využívají (a nelze pochybovat že to byla i francouzská opce) pohon typu AIP, kdy ponorka je schopna při rychlosti 5 uzlů být ponořena více než 18 dní. Samozřejmě se to nedá srovnávat s jadernou, ale dalece to není diesel elektrická. Australská vláda již investovala do projektu ponorek s francouzským partnerem 2,4 mld. australských dolarů (1,8 mld. amerických dolarů), jež nyní přeneseně řečeno vyhodila z okna a začíná opět od nuly.

Ke zhoršování situace dochází nyní a francouzské ponorky měly začít být dodávány od roku 2027. První jaderná ponorka, jež se bude stavět v loděnici v Adelaide v jižní Austrálii by měla být spuštěna na vodu v roce 2040, tedy o 13 let později. Pak však ještě musí následovat řada testů před předáním k operačnímu nasazení, takže australské námořnictvo bude mít první ponorku k dispozici odhadem za 14-15 let. Snad ty současné v australském námořnictvu neproreznou a nevypukne konflikt, po jehožukončení by dostalo ponorky pro něj plánované.

Austrálie má téměř třetinu známých světových zásob uranu a ročně exportuje zhruba 7000 tun. Toto je zhruba 10 % světových dodávek a Austrálie je třetím největším světovým producentem uranu. Přesto má aktivní pouze tři uranové doly.

Austrálie je ze zákona nejadernou zemí. Toto řeší dva hlavní zákony, Australian Radiation Protection and Nuclear Safety Act 1998 (známý jako ARPANS Act) a Environment Protection and Biodiversity Conversation Act 1999 (EPBC Act) které výslovně zakazují povolení, udělení licence, výstavbu nebo provoz zařízení na výrobu jaderného paliva, jaderných elektráren, zařízení na obohacení uranu nebo zařízení na zpracování jaderného odpadu. V Austrálii je v provozu pouze výzkumný reaktor Lucas Heights jižně od Sydney, jehož produkce je určena pouze pro výrobu radioizotopů pro lékařské použití. Úložiště jaderného odpadu je u Kimba v jižní Austrálii a je určeno k uložení radioizotopů z lékařských přístrojů a dočasné uložení středně obohaceného materiálu.

Jak do této legislativy zapadá provoz jaderného reaktoru k pohonu ponorek, manipulace s jaderným palivem pro tyto reaktory a uložení/zpracování vyhořelých/poškozených palivových článků, není jasné. Např. Nový Zéland má legislativu ještě přísnější, kdy je zakázáno plavidlům s jaderným pohonem vplout do Novozélandských přístavů. A pokud zmiňujeme přístavy je evidentní, že Austrálie ty své, a především ponorkové základny, bude muset úplně přestavět, aby splňovaly požadavky na bezpečnost tam v budoucnu plujících nebo kotvících jaderných zařízení.

Zajímavá je role Velké Británie v tomto spojenectví. Indo-pacifický region již dávno není hlavním operačním prostorem Royal Navy. Británie byla doposud jedinou zemí, které USA poskytly jaderné know-how (Francie vše vyvinula sama), a nyní Austrálie, druhý člen British Commonwealthu, se stane vlastníkem této technologie. Zájem Velké Británie mohl být čistě škodolibý, napomoci vyhodit ze sedla svého dávného rivala, a to Francii. V ujednání mezi USA a Austrálií mohla Británie působit jako broker, tedy země velmi úzce komunikující a spojená s oběma stranami jednání, jako hlavní partner USA v Evropě a jako hlavní partner Austrálie v rámci Společenství. Samozřejmě nic takového se nedělá nezištně, takže je otázkou, zda případný zisk je třeba získání prostor pro úložiště jaderného odpadu (v Evropě velmi ožehavé a citlivé téma), nebo podíl na modernizaci australských přístavů či podíl na výcviku ponorkových osádek.

Takže závěrem lze říct, že USA získaly strategický obchod, strategický prostor, respektive přístup do australských  přístavů a sdílení technologie a pravděpodobně přístup ke strategickým zásobám uranu. Austrálie získá jedinečnou technologii a pravděpodobně řadu offsetových projektů. A Británie získá svým způsobem prestiž jako prostředník a finančně to pro ni též bude zajímavé.

No, a Čína dočasně získá bolení hlavy, přesvědčení, že USA připravují intervenci a že veřejně a bezostyšně exportují jaderné technologie.  A nakonec Francie získá jen potvrzení, že anglosaský svět byl vždy proti ní.

Tagy