Autor fotografie: Ministerstvo obrany, Wikimedia Commons|Popisek: Čeští vojáci v Kosovu
V nedávné době na konferenci v Praze bývalý velitel amerických pozemních sil v Evropě generál Ben Hodges nepřímo kritizoval vládu ČR za postup při tendru na modernizaci 7. mechanizované brigády, respektive praporů vyzbrojených pásovými BVP.
Byť bylo přislíbeno připravit pro síly okamžité reakce NATO plně modernizovanou „těžkou brigádu“, hovoří s v poslední době pouze o tendru na BVP. To, že brigáda má ve své organizaci též tankový prapor zmítaný nemalými problémy s náhradními díly a modernizací v nedohlednu se nějak v tichosti zasouvá pod koberec.
Tendr na BVP má mnoho přídomků, jako „největší tendr v historii AČR“ a podobně. Pokud se na něj podíváme z čistě technicko-administrativního hlediska, je to stejný proces, jako při přezbrojení ze Sa vz.58 na útočné pušky BREN, z MiGu na Gripen, z UAZ a Land Roverů na Toyoty, jen ta čísla okolo, respektive profit pro přímé i nepřímé účastníky dodavatelského řetězce je řádově jiný. Takže legislativa, mechanismy, odpovědnosti – vše je nastaveno a funkční, pokud se chce, a tady se zdá, že se nechce. Tendr jako takový měl být již dávno pod smlouvou a běžet výroba vozidel, ale po týdnech či měsících odkladů bez zdůvodnění, mlčení, změn zadání a opět mlčení udeřil jak Diův blesk ten hrozný COVID.
Zvláštní, jak tato choroba je selektivní, nejen v populaci – někdo trpí hodně, někdo je zcela bez příznaků a někdo se nenakazí vůbec. Obdobně tomu je v akvizičním procesu – v ČR jej zcela zdecimoval a tendr na BVP se kvůli němu odkládal a odkládal, kdy v dalších zemích, jako je Maďarsko, Itálie, Polsko, Británie či Slovensko je průběh choroby lehký nebo bez příznaků, či se nenakazili vůbec, protože probíhají testy nové techniky, akvizice, modernizace letadlových lodí atd. Takže s tendrem na BVP pro AČR srovnatelné projekty jinde lze realizovat.
Samozřejmě, říká se, a je to nejspíše pravda, že neexistuje projekt (a je jedno, zda je to stavba nebo akvizice), který se zrealizuje včas a dle plánovaného rozpočtu. Rozdíl je vtom, zda se jedná o objektivní příčiny a zodpovědné osoby a manažeři učinili vše k dosažení cíle, nebo se jedná o jakékoliv příčiny a snahu zodpovědných osob a manažerů hledat proč něco nejde a na koho přehodit odpovědnost. Vše je o lidech a není země, kde by se problémy nevyskytly. V Maďarsku se zahájení dodávek techniky opožďuje z důvodu pandemie. V Polsku se protahuje modernizace MBT Leopard vzhledem k jisté neflexibilnosti státního podniku za modernizaci odpovědného. V Británii řeší problémy technického rázu u vozidel AJAX, ale všude jsou jasně popsány příčiny a řešení. Pokud zůstaneme ještě chvilku v Británii, modernizace vozidel Warrior byla zrušena z důvodu finančních úspor, ale modernizace MBT byla plně garantována – a to vše na základě komplexního hodnocení stavu ozbrojených sil a ekonomických možností státu.
V ČR se hraje jiná liga. Jeden ministr je chválen za to, že za jeho úřadování nebyl jediný problém v oblasti akvizic. Nebyl, protože nic nepodepsal a vše předal nástupkyni „v mašličkách“. Ta samozřejmě nebere „zajíce v pytli“, nic bianko nepodepíše a aby si vytvořila bezpečný prostor pro jistotu podá trestní oznámení „na všechny a na všechno“ a vojenská policie „zničí půlku lesa“ na papíry jež kvůli tomu musí v rámci vyšetřování a protokolů vytvořit. Následující ministr „v demisi“ též žádný klíčový projekt nedovedl do konce, ať se jedná o rakety PVO, systém řízení palby dělostřelectva nebo nová děla jako taková, modernizace tanků nebo tendr na BVP. Vyvinul tlak, že bez peněz odložených do rezerv resort obrany nepřežije, do voleb jsou necelé 3 měsíce a je otázkou, zda některý z uvedených projektů bude finalizován podpisem smlouvy a kolik financí bude MO vracet do státního rozpočtu.
Takže je či není ČR/AČR spolehlivým partnerem v NATO?
Odpověď není jednoznačná, je to jako Jin a jang. Na velitelstvích a ve strukturách, na misích nebo při cvičeních je vysoce hodnocena profesionalita a připravenost vojáků všech hodností a odborností i občanských zaměstnanců (diplomatů). Na druhou stranu nekonečné skandály zmítající akviziční proces, netransparentnost a tím na partnery přenášená nečitelnost, nepředvídatelnost a nespolehlivost je hrozivá. Sliby a květnatá prohlášení padají jako na běžícím pásem, ale ,,skutek utek“. Je skutečně tzv. „Syndrom Parkanová“ zakořeněn v DNA ministrů obran, nebo se jedná jen a pouze o diletantství a neochotu nést osobní odpovědnost? Volby se blíží a uvidíme, kdo převezme resort obrany a kdy a jak se popasuje s klíčovými projekty. Další odsouvání modernizace armády z „objektivních důvodů“ by pro její fungování i kredibilitu tohoto státu mohlo být fatální.