KOMENTÁŘ: Spojenecké státy chystají velké investice do obrany. Ceny porostou a kapacita průmyslu je omezená. Česká republika nesmí zaspat

Na pozadí probíhající války na Ukrajině, v níž se ukrajinské ozbrojené síly s podporou civilního obyvatelstva a západních a dalších partnerských států účinně brání ruské agresi, se stupňují diskuse na téma dalšího rozvoje ozbrojených sil a schopností armád NATO. Dosud jen menšina států Aliance přispívala na obranu 2 a více % svého HDP a na stavu ozbrojených sil je to dlouhodobě vidět. Nejde o stav, který bude možné změnit ze dne na den. Největším problémem přitom aktuálně není nedostatek peněz. V reakci na pandemii čínského viru se státy dokázaly enormním způsobem zadlužit. Rizika plynoucí z poznané úrovně mezinárodní bezpečnostní situace jsou jiného charakteru, ale ve svých důsledcích mohou být mnohem dramatičtější. Je třeba podpořit stabilní rozvoj kapacit obranného průmyslu a zefektivnit akviziční a modernizační procesy. Je to běh na delší trať, je třeba zrychlit, a výsledky nelze očekávat v horizontu měsíců.

Papež František se opakovaně a pravidelně vyjadřuje, jak od něj každý právem očekává, pro okamžité ukončení nesmyslné války, vymezuje se vůči zlu a vybízí k tomu, abychom mu neustupovali. Současně s tím ovšem také ve středu na Twitter napsal: "Modleme se společně za vládní představitele, aby pochopili, že nákup a výroba zbraní není řešením problému. Řešením je spolupracovat na míru."

Let us #PrayTogether for government leaders, that they might understand that buying and making weapons is not the solution to the problem. The solution is to work together for #peace.

— Pope Francis (@Pontifex) March 23, 2022

A v tomto ohledu je papež, byť z trochu jiné pozice, v souladu s dosavadním vývojem eurounijního pohledu na obranný průmysl optikou tzv. Zelené taxonomie EU, podle kterého je tento segment hospodářství "společensky škodlivý", jak uvedl mj. ředitel Evropské obranné agentury Jiří Šedivý na nedávné konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost. A příčí se mi to napsat, ale papežův výrok je rovněž zdánlivě v určitém souladu s přístupem té části politického spektra, která vybízí k zastavení dodávek zbraní bránící se Ukrajině a hovoří o tom, že podpora schopnosti Ukrajinců efektivně vzdorovat prodlužuje utrpení civilního obyvatelstva. Slyšíme to u nás často od zástupců SPD nebo Trikolóry. A poněkud sofistikovaněji a zřejmě všeobecně přijatelněji také ze strany německé vlády. A tím více je pak předmětem kritiky vláda maďarská, označovaná za protievropskou a proputinovskou, která ale říká v zásadě totéž co Berlín.

Papež František má v principu pravdu: nákup a výroba zbraní nejsou řešením, a řešením je spolupracovat na míru. Ovšem nákup a výroba zbraní jsou zcela nepominutelným nástrojem této "spolupráce", zejména ve vztahu k režimu, který se dlouhodobě prokazuje jako režim necivilizovaný, nedemokratický, totalitní a schopný bezohledností, které následně jeho propaganda vyzdvihuje jako obdivuhodné, a ze špatností viní všechny okolo. Takový režim, a takové režimy obecně, rozumějí jedině síle a bezvýhradné ochotě sílu použít. A bez nákupu a výroby zbraní taková síla neexistuje. A ač se konvenční síly Ruské federace v probíhajícím konfliktu v mnoha ohledech blamovaly coby špatně vedené, nemotivované, špatně zajištěné a špatně vyzbrojené a vybavené, a v důsledku toho a v důsledku statečné ukrajinské obrany přešlapují na místě, bylo by zřejmou chybou propadnout pocitu, že dosavadní přístup mnoha zemí, včetně České republiky, který se vyznačoval podceňováním rozvoje a podfinancováním ozbrojených sil, lze udržovat i nadále.

Německo, které Ukrajinu dodávkou zbraní podporuje spíše neochotně, chce do své armády investovat jen letos navíc 100 miliard Eur. Polsko hodlá dosáhnout výdajů ve výši 3 % HDP a nakupuje nejmodernější americkou vojenskou techniku v podobě tanků Abrams nebo bojových letounů F-35. Posilovat své ozbrojené síly hodlají všechny státy Aliance. Poptávka převýší nabídku a cena vojenské techniky a technologií poroste nad rámec současné inflace. Současná kapacita českého a evropského obranného průmyslu odpovídá dosavadnímu přístupu většiny vlád k otázce vyzbrojování, a také přístupu Evropské unie, pro níž v době zdánlivého bezpečí byl obranný průmysl z různých ekologicko-společenských důvodů stále nepřijatelnější, což se projevovalo mj. klacky pod nohy, jež zbrojovkám začaly házet velké banky ztížením nebo rovnou znemožněním přístupu k úvěrům, apod. To se nyní zřejmě změní, a nelze si než přát, aby šlo o změnu trvalou.

Kapacitu ovšem společnosti obranného průmyslu neposílí či nevybudují ze dne na den. V roce 2016 tehdejší premiér Sobotka řekl, že 2 % HDP bude ČR na obranu vydávat až v roce 2025, protože "armáda vyšší částky zatím neumí utratit." Nejde přitom tolik o armádu, jako o akviziční procesy nastavené na Ministerstvu obrany, svázané ohledy na zákon o zadávání veřejných zakázek. Až v programovém prohlášení současné vlády je závazek nejen novelizace tohoto zákona, ale i další kroky k zefektivnění armádních nákupů. Je třeba začít a včera bylo pozdě.

Již dnes může Ministerstvo obrany, a viděli jsme to u navýšení objednávky na ruční zbraně, využít existujících rámcových smluv. V dobách klidných jsme si zvykli objednávat techniku po relativně malých sériích s tím, že v budoucnu případně využijeme opcí. To se týká například obrněných vozidel TITUS, kterých je objednáno šest desítek. Armáda jich ovšem potřebuje stovky, a nejen v jejich případě je třeba dát výrobcům jasný a závazný signál, bez kterého sami od sebe své výrobní kapacity rozšiřovat nebudou, a tomu pak odpovídá také tempo vyzbrojování a modernizace armády. Tedy ne v současné krizi žádoucí tempo, ale stále tempo poplatné době relativního klidu, během které byla imperativem nikoli síla, efektivita a schopnosti armády, ale především úspornost a opatrnost nejen ve vztahu ke skandálům a martýriím, jakým musela projít exministryně Parkanová.

Prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek často hovoří o tom, že český obranný průmysl a jeho kapacity lze udržovat vhodně podporou exportu, a v době krize pak tyto kapacity využít pro potřebu našich ozbrojených sil. To je fakt, ale také žádoucí stav, k němuž jsme teprve velmi pomalu mířili, mj. zřízením Agentury pro mezinárodní obrannou spolupráci (AMOS), jejímž úkolem je podporovat export českého průmyslu mj. formou mezivládních dohod. Mířili jsme k cíli, ale zdaleka tam nejsme. Ceny vstupů se zvyšují, poptávka se zvyšuje.

Namísto ohledů na výši schodku státního rozpočtu, které jsou obecně zcela na místě v dobách klidných, bude třeba navýšit obranný rozpočet. Je řeč o řádově desítkách miliard korun - ve srovnání s tím, co byl stát ochoten vynakládat během pandemie v letech 2020-2021, jde o relativně nicotné číslo. Armáda musí říci, co potřebuje (aktualizace stratregických dokumentů je v plánu), a techniku a technologie je třeba objednat. Jestliže není vhodné platit vysoké zálohy výrobcům v zahraničí (například do Spojených států za další vrtulníky systému H-1), protože tím výrobu neurychlíme a přijdeme o úroky (v případě vrtulníků tuto ztrátu vyčísluje Ministerstvo obrany až na 150 milionů), ve vztahu k domácímu průmyslu (a v omezené míře k evropskému průmyslu) je situace jiná. Jde o investici do kapacit, které potřebujeme již nyní, a které zcela určitě budeme potřebovat v budoucnu.

Tagy