KOMENTÁŘ: Za krach afghánské armády může hlavně demotivace vojáků

Vojska NATO se začala stahovat z Afghánistánu 1. května 2021 a již v té době se otevřeně mluvilo o možnosti, že afghánská armáda nedokáže zabránit Tálibánu, aby obsadil celou zemi. Pesimisté dávali centrální vládě šest měsíců, že dokáže vzdorovat Tálibánu, optimisté rok i více. Následný bleskový postup tálibánských bojovníků napříč celou zemí ale překvapil všechny. Proč se tak stalo, jak je možné, že 300 000 příslušníků ozbrojených sborů, kteří byli dobře vyzbrojeni, nedokázalo zastavit postup šedesáti tisíc bojovníků Tálibánu?

Jeden z hlavních důvodů krachu afghánské armády vidím v demotivaci vojáků a jejich neochoty bojovat. Vojáka můžete vyzbrojit, můžete ho vycvičit, ale pokud nemá motivaci k boji, tak válčit prostě nebude. Voják může bojovat za nějakou ideu nebo pro peníze, ale pokud není motivován, tak se boji vyhne a odmítne riskovat svůj život. Na celkovou demotivaci vojáků působilo několik faktorů.

Samotná únava z dlouhotrvajícího boje, který nepřinášel viditelné výsledky pro vládní síly, ba naopak. Tálibán se postupně zmocňoval stále rozsáhlejšího území, které bylo dříve pod kontrolou vládních sil. Na podzim roku 2020 jsem se podíval na mapu území kontrolovaného Tálibánem. A byl jsem překvapen, když jsem viděl, že území v provincii Helmand, ze kterého jsme během našeho působení Tálibán vytlačili, je zcela pod jeho kontrolou.

Tálibán již v průběhu června přebíral iniciativu, na jeho stranu se postupně přidávali další části populace a mezi vojáky se rozšířila konspirační zpráva, že kábulská vláda se dohodla o předání moci po stažení vojsk NATO.

Všude přítomná korupce, která na působnost afghánské armády dopadala v několika formách. Běžné rozkrádání vybavení a jídla a jeho následného prodeje na černém trhu, které pak chybělo vojákům v poli. Úplatnost velitelů na různých funkcích. Existovaly i mnohem závažnější formy korupce. Podle amerického novináře Anand Gopala, který v Afghánistánu žil „korupce v afghánské armádě neznamená jen rozkrádání či braní úplatků, ale i hrozbu osobní likvidací, anebo třeba náletem na vesnici, nezaplatí-li se výpalné“.

Nedostatečná logistika a zásobování. Po území celého Afghánistánu bylo vybudováno mnoho opěrných opevněných bodů. Tyto opevněné body měly být zásobovány hlavně letecky, ale po odchodu koaličních vojsk to afghánské letectvo nezvládalo. A po té co Tálibán obsadil páteřní komunikace, vojáci zůstáváli dlouhodobě bez potravin a munice.

Nadhodnocené počty příslušníků ozbrojených sil. Podle oficiálních čísel byl počet afghánských ozbrojených sil cca 300 000, reálně asi 160 000. V afghánském korupčím prostředí, docházelo k papírovému vytváření vojáků nebo policistů. Tito muži existovali pouze na papíře, ale důstojníci na ně pobírali „žold“ stravu a vybavení, které následně prodávali.

Změna chování Tálibánu. Tálibán se začal stále více stylizovat do povstaleckého hnutí, které bojuje proti okupaci Afghánistánu. Začal používat sociální sítě, na které umísťoval videa z nově obsazených území, kde ukazoval jak jej obyvatelé vítají jako osvoboditele. Spolupracovníkům koaličních sil a afghánské vlády sliboval beztrestnost a peněžité odměny, pokud se vzdají bez boje.

Neschopnost centrální vlády a klientelismus. Přestože se afghánská vláda tvářila jako centrální vláda, která ovládá celou zemi, opak byl pravdou. Vláda ovládala Kábul a maximálně centrální města. Všude jinde určovali právo správci provincií, kteří rozhodovali podle vlastních zájmů. Do vysokých státních postů byli dosazování lidé ne podle svých schopností, ale podle rodinných vazeb nebo na základě korupce. Obyčejní Afghánci tuto situaci vnímali s nelibostí. Tálibán na rozdíl od centrální vlády sliboval stejnou míru spravedlnosti pro všechny bez ohledu na rodinné vazby nebo majetek.

Výše uvedené skutečnosti, měly zásadní vliv na demoralizaci afghánských vojáků a na jejich ochotu bojovat. Výsledkem je opětovné ovládnutí Afghánistánu hnutím Tálibán. Tálibán se snaží navenek tvářit, že se jedná o jiné hnutí, než bylo před dvaceti lety. Snaží se o mezinárodní uznání a spolupráci a slibuje, že již nebude tak ortoxní a tvrdý vůči obyvatelům Afghánistánu. Jestli je to pravda nebo ne, ukáže čas. Já bych jim moc nevěřil.

Autor: Lumír Němec

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tagy