Poslanec Krejza: Armáda by měla využívat schopností českých firem. Unifikace výzbroje policie a armády má své výhody

Poslanec a člen výboru pro obranu Karel Krejza (SPOLU) zdůrazňuje, že Česká republika musí investovat do moderní a bojeschopné armády. Podle něj to ale nelze řešit navyšováním státního dluhu, nýbrž úsporami v jiných kapitolách a zapojením domácího průmyslu.

Zásadním nejen předvolebním tématem jsou a budou výdaje na obranu. V ČR uzákoněné v minimální výši 2 % HDP, nový závazek z Haagu hovoří o 3,5 % až 5 % se započtením infrastrukturních výdajů, a současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, do jaké míry má tato priorita vést k úspoře v jiných kapitolách. Jak by podle Vašeho názoru měla budoucí vláda k otázce financování obrany přistoupit?

Myslím, že z vládních kroků a době přijatých zákonů je to zcela zřejmé. Chceme, aby Česká republika měla silnou, bojeschopnou, efektivní a moderní armádu - a to bez financí jednoduše není možné.

Dvě procenta jsou - a vždycky byla - minimální závazek. Armáda je děsivě podfinancovaná za roky různých vlád – a to i naší, to je potřeba říct. Samozřejmě, bezpečnostní situace se změnila, dneska je snadnější prosadit navýšení obranného rozpočtu. Co se týká navýšení až na tři a půl procenta přímo do armádních výdajů, tam jsme deklarovali postupný nárůst, se kterým souhlasím. Pokud budeme mluvit až o pěti procentech, tam jste správně zmínil, že nejde jenom o výdaje do zbraní a do vojáků, ale jedná se o silnice, mosty, ubytování, tedy o projekty, které budou sloužit i civilnímu sektoru, takže to bych taky nepovažoval za problém.

Co se týče financování na dluh, dnes často obdivované Polsko má schodek rozpočtu šest sedm procent – a to je pro mě nepřijatelné. U nás, přestože jsou schodky nominálně vysoké, tak se pořád drží na úrovni dvou, dvou a půl procent HDP, což jsou kritéria, podle kterých je možné to dlouhodobě financovat. Dál by se ale zvyšovat neměly, což je podle mě možné, protože v rozpočtu jsou obrovské výdaje, které lze nenavyšovat - a už jen tím nenavyšováním se získá prostor pro financování věcí, které se tady už dlouho neděly.

Asi to není o platech státních zaměstnanců, což jsou učitelé, vojáci nebo policisté, ale v nenárokových dotacích je velký prostor. A tam je možné vytvořit pro investice stabilní prostředí, které potřebujeme, protože v armádě všechno trvá strašlivě dlouho. A pokud nemáte jistotu, že na to budete mít peníze, tak se dané projekty nedají ani rozjet a není možné je dlouhodobě rozvíjet, jak je třeba.

Myslím, že Milan Rastislav Štefánik řekl, že silná armáda je výrazem pro sebevědomý národ, který chce být samostatný, který chce být sebeurčen, a na těch slovech, která možná necituji přesně, je strašně moc pravdy.

Pro efektivitu vynakládaných prostředků je klíčová souhra a soulad mezi civilní a vojenskou částí rezortu obrany, mezi ministrem či ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. V tomto období jsme byli svědky řady situací, které by šlo označit za nesoulad až konflikt, a které byly tématem veřejné diskuse. Při vědomí, že nelze zaručit shodu za všech okolností, lze přinejmenším očekávat, že napříště budou spory urovnávány za zavřenými dveřmi?

Mně je velmi líto, že spory (mezi ministryní a náčelníkem generálního štábu pozn. red.)vybublávaly na veřejnost. Pohádat se je úplně normální, když se zabýváte zásadními věcmi, ale nemělo by se to řešit veřejně. Osobně nemám rád tuhle twitterovou, facebookovou dobu, kdy si posíláme vzkazy přes tato média, protože takto nasvícený problém se pak řeší mnohem hůř, než když se sejdete za dva dny a znova si to vyříkáte. Takže ano, doufám, že v novém období bude komunikace bude lepší. Uvnitř i ven.

Koneckonců v zásadním směru – to znamená, že potřebujeme moderní, připravenou a bojeschopnou armádu – není mezi armádou a civilním sektorem rozpor. Alespoň u demokratických stran. A myslím, že ani hnutí ANO nemá zásadně odlišný názor. Takže shoda tam je a není důvod, aby drobné spory přerostly v osobní animozitu. Poslední dobou se to trošku zlepšilo, tak snad tento trend bude pokračovat.

Pro obranyschopnost České republiky a zejména pro zajištění potřeb ozbrojených sil v době krize je klíčová rovněž role domácího obranného průmyslu. Měla se by příští vláda v maximální možné míře zasazovat o co nejvyšší podíl domácího průmyslu na těch strategických zakázkách, u nichž z definice věci musí být dodavatelem zahraniční společnost?

To je jednoznačné. Zbrojní průmysl u nás přestává být takový špinavý. Myslím, že jsme se prosadili v Evropě, ve světě, naši domácí firmy jsou velmi úspěšné. Není důvod, aby se nezapojovaly do potřeb naší armády. Je to naprosto přirozené a je to velmi prospěšné pro celou ekonomiku, pro státní rozpočet. Není nejmenších pochyb o tom, že by to tak být mělo.

Někde je to samozřejmě obtížnější, někde jednodušší, ale to je případ od případu. Ale vím, že jsme se vždycky, ať už ve výboru pro obranu nebo skrze ministerstvo obrany, snažili domácí průmysl zapojit.

Obraně, vnější bezpečnosti, je věnována velká pozornost, a to zejména s ohledem na zhoršenou bezpečnostní situaci v důsledku pokračující ruské agrese proti Ukrajině. Vnitřní bezpečnost je ovšem neméně důležitou oblastí. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany, jejich stabilitě, a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?

To je složitá otázka. Většinou jde o osobnosti ve vedení daných rezortů, jakým způsobem se to řeší. Co se týká odměňování v těchto sborech, k dohodě nakonec došlo. Například policie dlouhodobě tak podfinancovaná nebyla. Policistů máme relativně dost. Jestli jsou na správných místech, to si netroufám hodnotit. Vnitřní bezpečnost je v této chvíli stabilní: kriminalita neroste, ani s příchodem velké vlny uprchlíků, jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě.

Konkurence na trhu práce problém být může: zbraně koupíte, vybavení pro policisty koupíte, ale lidé se nakupují podstatně hůř. Naše nezaměstnanost je prakticky nulová, spíš se jedná o lidi, kteří ani pracovat nechtějí. Lidí tedy bude málo a bude záležet na budování pozitivní image jednotlivých ozbrojených složek. A stejně tak i na tom, co považuju za náš velký dluh, na budování odolnosti obyvatelstva. Třeba ve Švédsku na tom pracují dlouho, možná odjakživa, bezprostřední přítomnost Ruska jim v tom samozřejmě pomáhala. My jsme to zanedbali, pocit bezpečí tady převážil a vrátit do myšlení lidí, že pokud chceme být hrdý a samostatný národ, musíme taky tu zemi bránit, to asi potrvá. Musí se na tom začít intenzivněji a lépe pracovat.

Abych tomu dobře rozuměl, máte na mysli obnovení povinné vojenské služby, kratší formy výcviku nebo aktivní zálohy?

Není přímo o tom, že by se uvažovalo o zavedení povinné vojenské služby, o kurzech nebo o aktivních zálohách. To je o celkovém nastavení společnosti. Ve Švédsku na to mají speciální úřad, který varuje lidi, vzdělává je, říká: ‚Nemyslete si, že když je tady osmdesát let mír, že to může být navždy. Buďte připravení. Víte, kde jsou kryty, jak se chovat v případě vyhlášení leteckého poplachu...‘ Jednoduše mám na mysli obecnou povědomost lidí.

Povinná vojenská služba není v našich podmínkách možná. Minimálně v tuto chvíli na to nemáme kapacitu. Nemáme prakticky nic, co by umožnilo byť nějak omezenou povinnou vojenskou službou. V tuto chvíli to tedy možné není a ani v nejbližších letech nebude, protože - byť výdaje na obranu rostou - nemáme ve skladech vůbec nic. Jenom doplnění skladových zásob a výcvikových kapacit by trvalo roky.

Aktivní zálohy jsou v mých očích vhodný doplněk. Ale časem by se mělo uvažovat o opakovaných kratších výcvicích, měsíčních nebo dvouměsíčních, aby populace věděla, co je pistole, co je útočná puška, aby se sami nezastřelili při prvním kontaktu se zbraní, aby věděli, že když velitel velí, tak se holt poslouchá… Takovýhle výcvik si umím během několika let představit. Asi by nebyly – minimálně v nejbližší době – povinné, ale může s tím být spojena určitá výhoda, například vysokoškolské stipendium nebo jiná podobná motivace. Uvidíme, jak k tomu bude budoucí vláda přistupovat.

Ještě bych navázal na otázku týkající se vnitřní a vnější bezpečnosti. Mělo by se ministerstvo vnitra v maximální možné míře snažit pořizovat výzbroj a výstroj od domácích výrobců, a pokud možno unifikovat vybavení policistů a vojáků v těch oblastech, v nichž to je z hlediska operační interoperability, ale také ekonomických benefitů domácí produkce výhodné?

Na první pohled je odpověď je jednoduchá. Je přece logické, že unifikace má své výhody. Pro krátké a střední palné zbraně máme navíc domácího výrobce. V armádě to už je vyřešené – Colt jí dodává, co potřebuje, až na speciální zbraně, například odstřelovací – a jsou to kvalitní, skvělé zbraně.

U policie byl ale zavedeny jiný typ zbraně – a teď jste v tom, jak to unifikovat? Kompletně to vyměnit? Nevím. Jsou na něco zvyklí, mají už zaběhlý systém servisu, obsluhy, nějaké svoje předpisy. Nevím, jestli je úplně vhodné říct, aby tyto zbraně odevzdali – co bychom s nimi pak dělali...? –,že jim koupíme nové, aby byli kompatibilní s armádou. U policie to asi nebude v takovém množství, aby se muselo takhle zásadně razantním způsobem do toho sahat, ale to je zase na vedení policie.

Autor: David Šiktanc

Tagy