foto: Aero Vodochody/Skyfox
Britský institut RUSI navrhuje mnohonárodní letku NATO, která by se věnovala výhradně sestřelování ruských útočných dronů a šetřila náklady na vzlety drahých stíhaček i zásoby řízených střel. Zmínka o L-39NG Skyfox z Vodochod je pro Česko lákavá. A příležitost leží především v tom, zda domácí průmysl dokáže nabídnout nejen letoun, ale i výcvik, údržbu, integraci zbraní a provozní model, který menší spojenci zvládnou financovat a NATO může rychle postavit.
Britský think-tank RUSI v komentáři Justina Bronka z 23. září 2026 popisuje problém, který už není teoretický. Ruské jednosměrné útočné drony a klamné cíle opakovaně narušují vzdušný prostor Polska, Rumunska i pobaltských států. Spojenci je sestřelují stíhačkami F-35, F-16 nebo Eurofightery a střelami středního dosahu, které byly navrženy proti jiným cílům. Takový způsob obrany je podle Bronka neudržitelný: vyčerpává letové hodiny špičkových strojů, zkracuje životnost draků a odčerpává munici, kterou NATO potřebuje k odstrašení konvenčního útoku. Ukrajinská zkušenost s F-16, které sestřelily více než tisíc dronů a přitom narazily na únavu draků i nedostatek raket, tento argument jen posiluje.
Navrhované řešení je úzce vymezená mnohonárodní jednotka o zhruba šestnácti až čtyřiadvaceti letounech. Jejím úkolem by nebylo střežit nebe proti stíhačkám, ale specializovaně zachytávat proudové i vrtulové drony typu Geran v noci, v horším počasí a v prostředí, kde GPS často nefunguje. Posádky by se na tuto práci cvičily soustavně, nikoli jako vedlejší úkol instruktorů nebo záložníků. Odřady by mohly sedět v pohotovosti v Rumunsku, Polsku a Pobaltí. Pro menší středoevropské a východoevropské státy by šlo o způsob, jak se viditelně podílet na každodenní obraně východního křídla, aniž by musely stavět další plnohodnotnou stíhací letku.
Proč drahé stíhačky nestačí a kde se otevírá prostor pro českou platformu
Klíčové slovo celé debaty není patriotismus, ale poměr ceny, výkonu a času dodání. RUSI srovnává několik kandidátů. Turbovrtulové stroje jako Embraer A-29 Super Tucano nebo starší Pilatus PC-9 zvládnou pomalejší cíle, ale proti proudovým Geran-3 a Geran-4, které podle odhadů létají v cestovním režimu zhruba 350 až 500 kilometrů v hodině, jim chybí rezerva rychlosti. Italský M-346 a korejský FA-50 by misi zvládly lépe, jsou však dražší na provoz, mají plné objednávkové knihy a reálně by byly k dispozici až kolem roku 2030.
L-39NG Skyfox Bronk označuje za nejpřesvědčivější dostupnou volbu: provozní náklady se blíží turbovrtulovým cvičným letounům, ve vodorovném letu s podvěsy dokáže držet zhruba 555 km/h a při hodnotícím letu v srpnu 2026 s ním pilot zachycoval simulované cíle třídy Geran-4. Letoun má klidné chování i pod rychlostí 185 km/h, takže se hodí i na pomalé Gerany a Gerbery. Zaměřovací kontejnery, raketnice LAU-32 a pouzdra s kulomety ráže 12,7 milimetru už výrobce integruje. Výhodou je i volnější výrobní linka a příbuznost se starými L-39, které východní Evropa desítky let znala.
Skyfox nemá vlastní radar, proto musí být naveden ze země, z AWACS nebo od F-35. Dvoučlenná osádka dává smysl právě proto, že jeden člověk řídí a druhý hledá slabý tepelný kontrast malého dronu na nočním nebi. Zbraní první volby nejsou drahé AMRAAMy, ale laserově naváděné rakety ráže 70 milimetrů v ceně desítek tisíc dolarů za výstřel, například evropské Thales LGR275. Čtrnáct raket ve dvou pouzdrech stačí na celou skupinu cílů, aniž by se sahalo do zásob, které patří stíhačkám.
Právě tady se česká nabídka může lišit od konkurence: nejde o levnou náhražku F-35, ale o vrstvu, která šetří prostředky pro nasazení F-35. Česko si přitom samo pořizuje 24 Lightningů II s plnou operační schopností až v polovině třicátých let. Logika „drahý stroj na drahý cíl, levnější stroj na masový cíl“ je přirozená a silným argumentem, který Alianci umožní efektivní nasazování F-35 udržet dlouhodobě.
Průmyslově je podstatné i to, že odpadá závislost na americké munici. Evropské laserové rakety bez ITAR omezení jsou pro NATO v Evropě politicky i dodavatelsky přijatelnější než americké APKWS, po kterých je po útocích íránskými drony velká poptávka. Pokud se Skyfox stane nosičem evropské munice, české letouny a evropské střely vytvoří balíček, který lze nabízet i státům citlivým na exportní licence.
Průmyslová stopa: od Vodochod přes Pardubice až k aliančnímu řetězci
Kdyby NATO skutečně chtělo takovou letku postavit v řádu několika let, rozhodovat bude kapacita, certifikace a schopnost cvičit osádky. Skyfox už není papírový projekt. Stroje létají v Česku u LOM Praha v pardubickém Centru leteckého výcviku, další provozují Maďarsko a Vietnam, nové kontrakty míří do Afriky i Severní Ameriky. Na Dnech NATO 2026 Aero ukázalo konfiguraci Drone Hunter se zaměřovacím kontejnerem SiNAB Phoenix a raketnicemi LAU-32. Program L-39NG přitom táhne stovky dodavatelů, z nichž výrazná většina je českých. Peníze za případnou alianční objednávku by se tedy nerozpustily v jediném finálním montážním závodě, ale v širší síti výroby avioniky, podvozků, kompozitů, simulátorů a údržby.
Právě LOM Praha a jeho napojení na NATO Flight Training Europe je pro průmyslovou diplomacii důležitější, než se na první pohled zdá. Mnohonárodní letka nebude potřebovat jen letouny. Bude potřebovat standardizovaný výcvik nočního boje, práci s rušeným GNSS, součinnost s pozemními naváděči a doktrínu, jak střílet nad vlastním územím, aniž by neřízené nebo špatně navedené střely dopadaly do obydlených oblastí.
To jsou služby s delší životností než samotný prodej letounu. Pro Českou republiku by bylo velmi efektivní nabízet dlouhodobě produkt v podobě „letoun plus škola plus údržba“. Slovenské úvahy o Skyfoxu jako cvičném stroji i prostředku proti pomalejším dálkovým dronům ukazují, že regionální poptávka už existuje a nemusí čekat na formalizovanou NATO letku.
Výrobní kapacita Aera je podle firemních oznámení zaplněná přibližně do druhého čtvrtletí 2027. Aliance, která by chtěla 16 až 24 strojů v jednotné konfiguraci, by tedy musela buď počkat, nebo umožnit výrobci kapacitu posílit. Skyfox rovněž potřebuje podporu a součinnost: bez datalinku, spolehlivého IFF a navádění zvenčí zůstane „jen“ cvičným letounem s raketami. RUSI navíc upozorňuje, že specializace letounu musí být skutečná. Part-time osádky z výcvikového křídla nestačí, protože ruské drony manévrují, létají nízko, v hejnech a některé nesou čidla i prostředky k ohrožení interceptoru.
Pro českou debatu z toho plyne střízlivý závěr. Text z RUSI Česku nic nepřiděluje. Ale otevírá okno příležitosti, ve kterém se cvičný a lehký taktický letoun může stát aliančním nástrojem protidronové obrany. Pokud se projekt podaří sestavit a realizovat, český obranný průmysl získá místo v architektuře, která zefektivní nasazení F-35 tím, že bude levnější proudový stroj posílat proti dronům, jimiž Moskva testuje, zda NATO umí bránit vlastní nebe bez vyčerpání toho nejcennějšího, co má, a bez nepřiměřených nákladů.
Tagy