Autor fotografie: CC BY 2.0|Popisek: Turecké obrněné vozidlo ACV-300
K 1. lednu 2021 převzalo Turecko od Polska velení Sil velmi rychlé reakce (VJTF) Severoatlantické aliance. Jádrem těchto sil bude pro letošní rok 66. brigáda mechanizované pěchoty turecké armády v síle asi 4200 mužů z celkového počtu 6400 vojáků VJTF. Jde o pikantní situaci. VJTF bylo zřízeno v roce 2014 v reakci na ruskou hrozbu v souvislosti s krizí na Ukrajině. Nyní se do čela uskupení staví země, která od toho samého Ruska nakupuje pokročilé zbraně a přivolává na sebe za to sankce Washingtonu.
Very High Readiness Joint Task Force, Síly velmi rychlé reakce, jsou od roku 2014 tvořeny uskupením v síle pozemní brigády o přibližně 5000 mužích s podporou vzdušných, námořních a speciálních sil. Mají schopnost bezprostředně reagovat na napadení některé ze spojeneckých zemí a přispět k její obraně podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, a to v řádu hodin nebo dní. Jsou součástí širšího uskupení, tzv. Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force, NRF) ustaveného v roce 2003.
Součástí VJTF pro rok 2021 budou kromě tureckých jednotek také vojáci z Albánie, Maďarska, Itálie, Lotyšska, Černé Hory, Polska, Rumunska, Slovenska, Španělska, Velké Británie a Spojených států. Turecká armáda v rámci příprav své brigády pro tento druh služby do uskupení mocně investovala. Její 66. brigáda je vyzbrojena nejmodernějšími tureckými vozidly, protitankovými střelami a houfnicemi.
V rámci tureckých ozbrojených sil podléhá 66. brigáda 52. taktické obrněné divizi III. sboru 1. armády a posádkou je v Istanbulu. V červenci 2016 patřil tehdejší velitel sboru, generálporučík Öztürk, mezi důstojníky podílející se na neúspěšném pokusu o převrat. Byl zbaven velení, ale po dvou letech pro nedostatek důkazů obvinění zbaven.
O zformování VJTF bylo rozhodnuto na summitu NATO ve Walesu v roce 2014 a šlo o reakci na změnu mezinárodního bezpečnostního prostředí jednak v souvislosti s děním na Blízkém východě, ale také návazně na ruské vměšování do ukrajinských záležitostí. A v tomto kontextu je nová role pro tureckou armádu v rámci VJTF poněkud diskutabilní, protože roky sledujeme opatrné sbližování politiky mezi Ankarou a Moskvou mj. a zejména v otázce zbrojních dodávek. Pozornost přitahuje především turecký nákup ruského pokročilého protivzdušného systému S-400, k němuž Turecko přistoupilo přes otevřený odpor Spojených států.
Tureckým argumentem bylo, že USA nenabízejí alternativní systém PVO požadovaných parametrů (myšleno systém Patriot). Situace vedla k vyřazení Turecka z programu F-35 z obavy z úniku citlivých informací o těchto moderních letounech k ruskému dodavateli protivzdušného systému. Mj. zkušenosti při sledování operací těchto "neviditelných" letounů 5. generace tureckým systémem, což by mohlo následně posloužit Rusům k vylepšení systému v tomto ohledu. Aby situace byla komplikovanější, připomeňme, že regionální rival a současně formální spojenec Turecka v NATO, Řecko, rovněž disponuje ruskou technikou a používá kromě amerických Patriotů také systém S-300.
V říjnu 2020 se objevila informace, že Turecko vyzkoušelo S-400 právě na řecké stíhačce F-16. Dlouhodobě sledujeme rozkol mezi prosazováním tureckých zájmů formulovaných prezidentem Erdoganem a spojeneckými zeměmi v NATO, nejen Řeckem. Ať už jde o těžbu nerostných surovin okolo Kypru, roli Turecka v Libyi, jeho vztahy s extrémistickými hnutími v Sýrii a Iráku namířené především proti Kurdům. Na opačných stranách stálo Turecko a Francie také při nedávném konfliktu o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem.
A do toho se v důsledku formálně nastavených mechanismů právě Turecko ujímá role vedoucí země pro Síly velmi rychlé reakce NATO, jejichž zřejmým účelem je především odstrašit ruské snahy o silová řešení případných konfliktů se zeměmi Aliance. Spěme klidně.