foto: Redakce SM
Po 52. schůzi výboru pro obranu jsme měli možnost položit několik otázek jeho předsedovi a exministru obrany Lubomíru Metnarovi.
Jsme po poslední pravidelné schůzi výboru pro obranu, kterému v tomto období předsedáte. Jak byste toto období v obecné rovině rekapituloval, co se nejvíce nepovedlo, co se povedlo?
Za celé období se událo samozřejmě hodně věcí. Musíme ho hodnotit nejen z hlediska mezinárodní bezpečnostní situace, která je špatná nejenom v důsledku ruské agrese proti Ukrajině. Je zde napětí na Blízkém východě, útok Izraele a Spojených států na Irán s cílem zabránit Íránu ve vlastnění jaderných zbraní. Spojené státy jako jediné mají prostředky, aby ten jaderný program zastavily nebo zlikvidovaly. Opravdu se toho stalo hodně. Ale já se spíše budu držet české domácí reality, národní úrovně.
Dnešní výbor byl teoreticky poslední. To neznamená, že nemohou být ještě nějaké na podzim, nebo mimořádné schůze. Výborů jsme v tomto volebním období měli 52. Bylo to zajímavé, turbulentní období. Některé výbory byly vypjaté, záleželo na tématu diskuse, která probíhala. Kdybych měl uvést bilanci toho nejpodstatnějšího, co se událo v oblasti obrany v České republice, začnu rokem 2022, kdy byl upraven obranný rozpočet a současná vláda nezačala příliš šťastně – rozpočet snížila o 5,4 miliardy Kč. Současně neakceptovala náš návrh na výraznější zvýšení platů vojáků a de facto čerpání výdajů na obranu vůči HDP v tom roce kleslo na 1,34 %. Hnutí ANO předávalo rezortní rozpočet na úrovni 1,39 % HDP. Nová vláda toto tempo nebyla schopna první roky držet a v roce 23 se nedostali na naši úroveň, kdy obranný rozpočet dosáhl výše 1,37 % HDP.
Nespotřebované nároky v rozpočtu v roce 2023 činily téměř 10 miliard, které byly převedené do takzvaného „fondu“, aby to nebyly ryze nespotřebované nároky. A tyto finanční prostředky opět resort nevyčerpal. Nás koalice kritizuje, že jsme peníze na obranu nedávali. Je to tedy naopak. Já, na rozdíl od nich, jsem těch 10 miliard, které tenkrát byly převedeny do rozpočtové rezervy, protože nás k tomu tlačili komunisté a ODS nás nepodpořila, do rozpočtu vrátil. Jednu část v lednu, druhou v dubnu. A náš obranný rozpočet o 10 miliard krácen nebyl – zato v roce 2023 opravdu rezort 10 miliard neutratil. To si myslím, že se projevilo v celé situaci. Také jsme následně podpořili zákon o financování obrany předložený touto vládou, podpořili jsme smlouvu o obranné spolupráci s USA. To byly dva zásadní milníky.
V roce 2024 tato vláda schválila nákup nadzvukových letounů F-35. Přesto, že jsme my to kritizovali a kritizujeme do dneška. Přijala svůj konsolidační balíček – a došlo ke zmrazení platů vojáků, odebrání FKSP, školkovného. Tím vláda vojáky, když jsme to přepočítali na běžnou rodinu – voják, vojákyně, dvě děti ve školce – připravila ročně o 50 000 Kč. Vojáky postavila do situace, která se potom projevila v odchodovosti a i v náborech. Rok 2024 byl rovněž zvláštní tím, že do rozpočtu obrany bylo ke konci roku přidáno téměř 13 miliard Kč, a to na poslední chvíli. Těch 13 miliard Kč zahrnovalo i 4 miliardy, které byly odsouhlaseny vládou na pomoc lidem zasaženým povodněmi.
Co se týká akvizičních projektů, tak tam z rozpočtované zálohy na F-35, která byla v rozpočtu 15 miliard, udělali přidáním dalších 10,5 miliardy Kč celkově 26,5 miliardy Kč. Hovořím o tom z toho důvodu, že tyto finanční transfery nijak nepřispěly ke zvýšení obranyschopnosti, nebo pořízení techniky. Pouze se tam ty peníze poslaly, kdy na jedné straně peníze chyběly, na druhé straně se takto navyšovaly zálohy. Nemohu opomenout, když v roce 2024 jsem navrhoval 10% navýšení platů vojákům, aby se jejich situace stabilizovala. Na jedné straně jim platy zmrazili, na druhé slyšeli, jak se navyšují tyto zálohy.
Celkově současná vláda a rezort obrany v roce 2024 dali na zálohy 71 miliard. Rok předtím představili KVAČR, Koncepci výstavby armády České republiky 2035, v níž odsunuli projekty téměř za 30 miliard na výstavbu těžké brigády. Podepsalo se na tom jejich hospodaření a chaotické plánování. A tato špatná zkušenost se pak promítala i do jednání výboru pro obranu. Slyšeli jsme tehdy celou řadu argumentů a zdůvodnění jejich kroků, s nimiž jsme jako opozice nesouhlasili, protože jsme přesvědčeni, že ty prostředky bylo možné využít daleko lépe a efektivněji.
Letos si náš předseda Andrej Babiš, vzhledem k tomu, že nás bezpečnostní situace, bezpečnost jako taková zajímá, dopisoval se současným premiérem Petrem Fialou. Na základě alibistických odpovědí jsme pak chtěli vyvolat jednání na plénu Sněmovny a bavit se o problémech v oblasti obrany, ale vláda prosadila režim utajení a ta atmosféra se opět odrazila i tady ve výboru. Veřejnou diskusi jsme prosazovali s ohledem na to, že do obrany byly opravdu investovány velké prostředky, a občané mají vědět, jak je s těmito veřejnými prostředky nakládáno.
V tomto období jednoznačně voják nebyl na prvním místě tak, jak si myslíme, že by to mělo být. Důležitou novelu zákona o vojácích z povolání jsme též podpořili. A ale i přesto, že naši podporu v těchto významných nebo strategických tématech vláda měla, otevřenou diskusi s námi vést nechtěla.
Vrátím-li se k otázce navyšování platů vojáků – ze začátku jim bylo něco ústně slíbeno na tiskové konferenci, pak dopisem, a po měsíci bylo vše opět jinak, protože se ve vládě nedomluvili ministryně obrany s ministrem vnitra na tom, že je třeba přidat příslušníkům nejen armády, ale i bezpečnostních sborů. Finále potom bylo, že se jim přidá asi polovina toho, co jim bylo slíbeno. To téma nelze zlehčovat, protože tato vláda a dotyční siloví ministři tady de facto vzbudili očekávání u příslušníků armády i bezpečnostních sborů, a ta nebyla naplněna. Došlo tedy opět k určité destabilizaci. Ta se projevuje největší odchodovostí za posledních 10 let. A v důsledku byl nejnižší historický přírůstek nových vojáků.
Zakázky byly v průběhu funkčního období této vlády tématem kritiky nejen na výboru. Snad každý týden vycházel nějaký článek v médiích, kde byla popisována negativa jednotlivých zakázek. A problémy avizované ze strany médií nebyly ze strany rezortu vysvětleny. A tady já říkám, že ten rezort v tomto období komunikačně absolutně selhal. A to říkám se vší úctou, protože vím že i my v předchozím období jsme komunikační nedostatky měli. Ale to, co předváděla současná vláda, tak si myslím, že to už bylo a je za hranou. Uvedu příklad. Ze 32 smluv s hodnotou nad jednu miliardu, které rezort uzavřel, celkem 85 %, tedy 27 smluv, nebylo zveřejněno v registru smluv. To o něčem svědčí, a nás zajímalo a opakovaně jsme se dotazovali a dotazujeme, co to je za smlouvy, proč nebyly zveřejněny. Takové utajování opravdu nemá obdoby. Výbor pro obranu je kontrolní, nikoli vyšetřovací orgán – a informací se nám nedostává. Úroveň komunikace je jedna z hlavních věcí, které současnému vedení rezortu vyčítám.
Vidět je to na aktuálních kauzách, ať už to byly vojenské polní kuchyně, vozidla Supacat, kolová vozidla TITUS a další, které opravdu nebyly ze strany rezortu důkladně a jasně zdůvodněny. Proto jsme také na základě informací, které se k nám dostávají, následně podali trestní oznámení. Cílem je, aby byla podezření, jež padala nejen v mediálním prostoru, byla buď potvrzena, nebo vyvrácena.
Kdybych to měl shrnout, vláda účetními triky dosáhla výdajů na úrovni 2 % HDP, rezort předvedl v oblasti modernizace armády chaos z hlediska plánování, a nevidím efekt navýšení obranyschopnosti. Smlouvy se utajují, na rezortu panuje velmi nedobrá personální a vztahová situace, odchází nejvíce vojáků z povolání, nábory to nekompenzují. Je zde rozkol mezi náčelníkem štábu a ministryní obrany. Z aparátu ministryně odcházejí lidé pryč, ať už to byla ekonomická náměstkyně, ředitel rozpočtu, ať jsou to parlamentáři, ať to bylo tiskové. Nesvědčí to o stabilním a profesionálním prostředí. Jak jsem říkal v úvodu, situace je to poměrně turbulentní.
Kdybych se zeptal na vaši roli předsedy a zkušenost, kterou jste udělal v rámci jejího výkonu, jak hodnotíte fungování výboru, přístup poslanců?
Když odhlédnu o zmíněných přestřelek v rámci politického boje, které k životě v parlamentu neodmyslitelně patří, mohu jen zopakovat své poděkování všem poslancům výboru, i těm koaličním, za snahu o konstruktivní spolupráci. Myslím, že po formální, procedurální stránce výbor pro obranu fungoval hladce, jednání a témat bylo opravdu velké množství. Agenda obrany je rozsáhlá a prožíváme skutečně velmi napjaté období a lze předpokládat, že i budoucí výbor pro obranu po volbách letos v říjnu bude mít plné ruce práce. Přeji jeho členům, aby s nimi rezort obrany komunikoval otevřeně a vnímal je jako důležité partnery, s nimiž sdílí společné cíle.
Jak na základě informací, které výboru představilo Ministerstvo obrany, vnímáte otázku akvizice hlavních bojových tanků?
Zatím pro nás není tento projekt přijatelný, proto jsem se také zeptal na zajištění jeho financování. Odpověď zněla, že díky schválenému nárůstu obranného rozpočtu o 0,2 % ročně, prostředky budou. Stále je tu dopis generálního štábu z listopadu o tom, že z hlediska množství pořizované techniky armáda nemá na tanky finanční prostředky. Náčelník štábu navrhl ministryni, aby projekt zastavila do doby, než finanční prostředky rezort mít k dispozici bude. Projekt by měl projít revizí a měli bychom ho nechat na příští vládu, ať už bude jakákoli. Ta současná je nyní na konci svého mandátu.
Zmiňoval jste průběh akvizičních projektů. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš v Partii na CNN Prima News vyčetl rezortu obrany, že prakticky zakázky – a především ty strategické, významné zakázky – nesoutěží v otevřených tendrech. Souhlasíte s tím, že veřejná soutěž je cestou k ekonomické efektivitě akvizičních projektů?
S tím obecně souhlasím, protože stát se musí držet svých nastavených norem. A abychom je naplnili všechny, musíme se držet otevřených soutěží v maximální míře. Tam, kde to lze. A samozřejmě, že jsou akvizice, kdy opravdu to buď nejde z technického, nebo procesního nastavení, a musí se využít výjimka, kterou zákon umožňuje. Obecně je to správný přístup. Nechtěl bych, aby to zapadlo. Na rozdíl od pořízení F-35, my, když jsme pořizovali vrtulníky, abychom se zbavili ruských vrtulníků, tak my jsme předtím, než jsme šli režimem vláda-vláda a pořídili americké stroje, měli nabídky a užší výběrové řízení, kdy jsme poptali tady po Evropě a ve Spojených státech. Měli jsme nabídky, a potom teprve jsme postupovali dál. Takto ani u F-35, ani u dalších systémů, tento rezort nyní nepostupoval.
My neříkáme, že F-35 je špatné letadlo, to v žádném případě ne. My hodnotíme proces, tak jak to tato současná vláda udělala, že si nenechala zaslat oficiální nabídky. Po jejich vyhodnocení mohla rozhodnout, která cesta je nejefektivnější pro naši armádu a pro Českou republiku. Takových příkladů bych našel daleko více. Obecně s tím tvrzením o potřebě soutěže souhlasím.
Na výboru zaznělo, že bylo zahájeno výběrové řízení na univerzální kolovou platformu pro ženijní vojsko, vojenskou polici a speciální síly, a zároveň už se od jara připravuje akviziční proces obrněných vozidel 8x8. Očekáváte, že v případě té poslední jmenované akvizice se půjde cestou otevřené soutěže, nebo že bude spíš rozhodnuto na základě zpracovávané studie proveditelnosti?
Pokud by to spadalo ještě do tohoto volebního období, spíše bych očekával, že vedení rezortu vybere nějaké řešení od stolu a že tím řešením bude ta již zavedená, byť modernizovaná platforma. A tím vůbec neříkám, že bych si myslel, že takový postup by byl správný. Jsem přesvědčen, že by mělo být umožněno více uchazečům se toho procesu účastnit. A myslím si to obecně i v případě dalších projektů, jako jsou ty zmíněné tanky. Ty by současná vláda neměla podepisovat a měla by počkat na novou vládu. Jsou to obrovské zakázky za desítky miliard korun.
Z opačného politického tábora by mohlo zaznít, že vy jste sám relativně nedlouho před volbami v roce 2021 také uzavřeli významné smlouvy na dělo NATO, na systém SPYDER.
Ano, může to zaznít, ale v tu danou dobu, protože nic není úplně identické, nic nelze úplně jednoduše srovnat, jsme vybírali a snažili jsme se, ať už otevřenou soutěží, tak i studií proveditelnosti, posuzovat vždy několik systémů, abychom měli jistotu, jestli jdeme správným směrem. Ale to samozřejmě v tomto období bychom možná na prstech jedny ruky spočítali, kdy ten přístup byl takový, kdy jsme byli seznámeni se záměrem, se studií proveditelnosti.
V programovém prohlášení vlády je bod v tématu obrany, který se týká novelizace zákona o zadávání veřejných zacházek. Je tam termín do konce roku 2023 – vláda navrhne novelu zákona o zadávání veřejných zakázek, která nějakým způsobem zlepší pozici rezortu obrany s ohledem na specifika armádních akvizic. Což měl být důvod, proč soutěže a obecně proč akvizice jsou komplikované, proč jsou tam různé průtahy, odklady a komplikace. K ničemu takovému nedošlo. Je to téma, ke kterému by se příští vláda měla nějakým způsobem vrátit?
Já si myslím, že vždy jsou tady rezervy, a musíme jít trošku na počátek toho, jak to vzniklo, když došlo k transpozici, implementování evropských směrnic do našeho národního předpisu, do našeho zákona o zadávání veřejných zakázek. Tam hned od počátku bylo to, že dvě evropské směrnice byly implementovány do jedné normy u nás. A to do zákona o zadávání veřejných zakázek, a to si myslím že bylo poměrně nešťastné, a činí to do dneška komplikace. Ale to nejsme sami. Je celá řada jiných zemí, protože každá unijní země to má nějak nastavené. Samozřejmě, že bychom ze strategického pohledu našli daleko lepší konstrukci zákona, ale je to poměrně složitá legislativní změna. Já si myslím, že v současné době, v současné mezinárodní bezpečnostní situaci, by si zákon o zadávání veřejných zakázek tuto novelizaci zasloužil.
Nejen na té národní úrovni, ale i na té evropské úrovni je ten problém, že tady od propuknutí války na Ukrajině byla celá řada prohlášení, dokumentů, které vyšly opakovaně každý rok, ale to prostředí, nejenom to právní prostředí, ale i to podnikatelské prostředí se nezlepšilo. A to jenom z toho důvodu, že nebyla změněna a nebyla zefektivněna pravidla. Pár příkladů pro ilustraci. V roce 2022 propukne válka na Ukrajině, všichni hovoří o zvýšení podpory, o navýšení kapacit firem obranného průmyslu, nejenom na těch národních, ale i na té evropské úrovni, ale nic se neděje. V roce 2023 vznikne první obranná strategie EU na evropské půdě, která stanovuje dva milníky: vylepšení podmínek spolupráce evropských zemí do roku 2030, a potom do roku 2035. Svým způsobem, kromě toho, že tato strategie vyšla, se nic nestalo.
V roce 2024 je to pak takové déjà-vu, přijde Rearm, potom Bílá kniha, což jsou takové řekněme deklarace, které nic neřeší. Začátkem letošního roku Evropská unie si to doufám uvědomila a řekla, že v polovině roku by měl být předložen takzvaný omnibus balík legislativních změn, které by měly narovnat a zefektivní podnikatelské prostředí na podporu obranného průmyslu. To je tedy teď v běhu, ale vidíte to zpoždění, od kdy se neustále mluvilo o navyšování, kapacitě, o vývoji, vědě, ale konkrétně k tomu zlepšení nedošlo. Základním problémem je Green Deal, obranný průmysl donedávna ještě byl pro řadu lidí i pro řadu bank sprosté slovo. Nemůžeme chtít podporu obranného průmyslu a na druhou stranu tady mít nějaké tvrdé regule Green Dealu, to jde proti sobě. Trump, první co bylo, odstoupil od klimatické dohody. Na prvním místě Spojené státy, a my, co se týče České republiky, máme obdobný pohled.
Když jsem slyšel vyjádření některých zástupců firem, když se snažili přihlásit do evropských projektů, aby dokládali environmentální certifikát, kolik vody se vypustí, kolikrát se spláchne, vždyť to samozřejmě není možné. Na druhou stranu – další pravidlo, když má firma nějaký startup, má dobrý produkt, aby dokládala, jaké má své obraty, když je nová na trhu, to jsou všechno takové paradoxy, které v tomto prostředí prostě v Evropě jsou.
Je-li řeč o podpoře domácího průmyslu, napadá mě téma, které jsme nezmínili. Nedávno byla podepsána deklarace o česko-slovenské spolupráci v oblasti obrany. A jeden z jejích bodů se týká společného nákupu munice. Rád bych se zeptal, jestli v obecné rovině je pro Českou republiku žádoucí nakupovat munici v zahraničí, jestliže máme domácí kapacity, které lze rozvíjet?
Obecně vždy přidaná hodnota je z toho, co se vyrobí v dané zemi. Konkrétně společné nákupy munice se Slovenskem tolik medializovány nebyly. Konkrétní parametry neznám, ale obecně tady u tohoto platí vždy, co se vyrobí doma, co vyrobí naši občané, co je vyrobeno na našem území, má největší přidanou hodnotu.
Poslední otázka je na příbuzné téma. S využitím vašich zkušeností ex-ministra vnitra, ex-ministra obrany, policisty, jak se díváte na koncept unifikace výstroje a výzbroje mezi armádou, policií, potažmo ostatními bezpečnostními složkami?
To není úplně nová otázka, nebo nový koncept. A já si myslím, že to má určitý efekt a nemělo by se od toho úplně upouštět, protože to má poměrně dost velký potenciál, byť při zachování specifik, vojáci, armáda, zbraňové vybavení armády, zbraňové vybavení příslušníků bezpečnostních sborů. Vidím, že určitá unifikace při možném společném operačním nasazení je žádoucí a potenciál z hlediska efektivity existuje. Mohli bychom to tady daleko více začít rozvíjet a diskutovat, protože v tom vidím potenciál z hlediska větší provázanosti mezi vnějším aspektem bezpečnosti, to znamená obranyschopností, a vnitřní bezpečností. To téma by nemělo usnout a měli bychom na tom rovněž pracovat. Mělo by to nejenom dopad pro vojáky a příslušníky bezpečnostních sborů. Unifikace by mohla fungovat. A má samozřejmě ekonomické výhody, množstevní slevy, otázka bezpečnosti dodávek – a jak jsem řekl před chvílí, výhody domácí produkce.
Vnímáte v tom případně nějakou legislativní překážku?
Můj názor je dlouhodobě neměnný. Obecně to, co se vyrobí v rámci domácí produkce, by mělo být masově rozšířené. A kam až to lze uplatnit, protože samozřejmě existují útvary, kde z hlediska specializace mají požadavky na speciální zbraňové systémy, zbraně a další věci. Tam není diskuse, tam některé zbraně, bohužel, na našem území nevyrábíme. Proto tam je to logické, že se díváme do zahraničí a ty zbraně jsou potom pořízené ze zahraničí. Ale když se podíváte na některé zbraně i do zahraničí, uvedu příklad: do Maďarska byla převedena licenční výroba naší zbrojovky, masově rozšířené vyzbrojování těmito zbraněmi. Podíváte se do Francie, je to podobné. Jen speciální útvary mají zbraně ze zahraničí.
Shodou okolností ve Francii, zásahová skupina četnictva má zbraně CZ BREN 2 z České republiky.
Tak přesně. Myslím, že české ozbrojené sbory v rámci maximálně možného by měly být vyzbrojeny zbraněmi z české produkce. Jsou útvary a jsou speciální složky, kde samozřejmě potřebují jiné zbraně. Je to tak obvyklé ve všech zemích.
Tagy