Má Ukrajina možnost se ubránit případné ruské invazi, a na jak dlouho?

Stále je obtížné vyhodnotit, zda ruské aktivity na hranicích s Ukrajinou jsou přípravy na invazi, jenom řinčení zbraněmi, snaha destabilizovat Ukrajinu psychologickými operacemi, vyčerpat ji ekonomicky kvůli permanentní pohotovosti armády a jejím nasazení v příhraničním prostoru nebo neochotou zahraničních investorů v nestabilní Ukrajině podnikat. Též se může jednat o nátlak na Západ, aby byl rychle zprovozněn plynovod Nordstream 2, jenž je položen mimo Ukrajinu. Válka na Ukrajině může doposud používaný plynovod i ropovod poškodit a tím i Západ, ale Nordstream 2 jde mimo krizové oblasti, a Ukrajina přijde o příjmy za transfer. Trubkami přes její území poteče jen minimum nebo nic, a i poplatky se tak výrazně sníží.

Ukrajina se dlouhodobě potýká s korupcí a ekonomickými problémy. To se odrazilo i v modernizaci ozbrojených sil. Mnohých systémů se Ukrajina zbavila a proti ruské armádě je hůře vyzbrojena a vycvičena. Druhým faktorem je, že Ukrajinci mají vyšší nacionalistické cítění, ale do něj by mohly vstoupit náboženské rozpory, tedy katolicismus západní Ukrajiny a pravoslaví východní (proruské Ukrajiny. Scénáře jsou v podstatě tři.

1. Rusko skutečně neplánuje invazi a aktivitami v pohraničí jen destabilizuje ukrajinskou vnitropolitickou a ekonomickou situaci a testuje reakce Západu/NATO. Zároveň současná administrativa získává body u obyvatelstva, protože „Rusko je opět velmocí hýbající světem“.

2. Rusko plánuje „malé bojové operace“ k „narovnání hranice“

3. Rusko plánuje „velkou operaci“ k obsazení levobřežní Ukrajiny a odsunutí kontaktu s NATO po vstupu Ukrajiny do této organizace, co nejdále od svých hranic.

Hlavní město Ukrajiny Kyjev se nachází pouhých 92 km od hranice s Běloruskem a 277 km od hranic s Ruskem. Moskva je od společné hranice vzdálena 460 km. Rusko má zbraňové systémy k útoku na Kyjev, ale Ukrajina nemá možnost odpovědět stejnou silou.

Při velkém útoku, tedy snaze rozdělit Ukrajinu a obsadit celou část na východ od Dněpru, by Rusko propojilo Krym a Východní Ukrajinu s Běloruskem pod svojí jurisdikcí, kdy na severní hranici by bylo spřátelené Bělorusko, na západní hranic Dněpr a na jižní hranici Černé moře. Strategicky výhodné, politicky i ekonomicky zničující.

Při „malé“ invazi by cílem mohlo být propojení Krymu s kontinentálním Ruskem a „napřímení“ hranice na linii Krym – Dnětropetrovsk – Charkov (případně severněji Sumi). I v tomto případě lze očekávat zásadní reakci mezinárodního společenství, OSN, NATO, EU apod.

Ukrajina je velmi rozlehlá, byť plochá země, a logistické zásobovací trasy jsou tedy velmi náročné. Soustředění ukrajinské armády ve středu hranice ji v podstatě předurčuje možnost obklíčení a fatálního vyčerpání či zničení. Letectvo, pozemní síly ani námořnictvo nejsou pro Rusko zásadním protivníkem. A že by Rusko mohlo zvažovat nejen letecko-pozemní operaci, ale i obojživelné nasazení sil svědčí aktivita vyloďovacích plavidel Ropucha.

Vzhledem k technickému stavu ukrajinské armády, jak se projevilo již v konfliktu se separatisty u Donbasu, zřejmě Ukrajina nebude, bez dodávek technologií od západních partnerů a Turecka nebo Izraele, schopna ruským silám dlouho odolávat. Vzhledem k velikosti teritoria se kalkulace dá definovat na několik týdnů u „narovnání hranice“ a řekněme maximálně čtvrt roku pro kompletní obsazení východní, tedy levobřežní Ukrajiny. Západ bude velmi zdrženlivý a rozdělený v dodávkách ofenzivních zbraní, jako MBT, BVP, raketomety či řízené střely, navíc není čas na výcvik a nasazení vlastních vojsk nepřipadá z politických i smluvních důvodů v úvahu. Toto je již patrné nyní, kdy Británie dodala protitankové střely, Kanada speciální síly a Německo „pouze“ balistickou ochranu. Takže koordinované nasazení sil a prostředků NATO nelze očekávat, spíše politické deklarace, embargo apod.

Ukrajina by se mohla ubránit, ale za cenu mobilizace a obrovských finančních, lidských i materiálních ztrát. I toto je však jen polemizace, protože Rusko může nasadit výsadkové a diverzní jednotky, může dojít k občanským nepokojům pro a proti Rusku a svým způsobem k občanské válce. Zároveň toto vyvolá globální nestabiiltu, kdy v návaznosti na reakci mezinárodního společenství budou reagovat další země. Např. Čína v teritoriálním sporu s Indií, Vietnamem, ve Žlutém moři a v otázce Taiwanu, pohraniční konflikt Indie – Pákistán, spory o hranici a vodu ve střední Asii, teritoriální spory řady afrických zemí, nejvíce v oblasti MAGHREB a rozdělený Súdán.

Všichni mají své zájmy a politické a ekonomické priority. Od poslední světové války letos uplyne 77 let, mezitím proběhla řada konfliktů jako Korea, Vietnam, Angola, Panama, Afghánistán opakovaně, Irák atd. Lidstvo se nedá poučit a predátorské geny stále vítězí. 

Tagy