Otázek kolem modernizace tanků T-72M4 CZ je více než dost. Zatím poslední na stůl položilo samo Ministerstvo obrany, které při kontrole plánovaných zakázek zjistilo, že předpokládaná cena za modernizaci třiceti vozidel neodpovídá ceně skutečné, a mohl by se v odpovídajícím měřítku opakovat scénář známý z pořízení systémů VERA NG nebo rušiček STARKOM. Není to však zdaleka jediný problém záměru modernizovat stávající tanky AČR. Oficiálně se s nimi počítá jednak na překlenutí doby, než pořídíme tanky zcela nové, a poté mají přejít do výzbroje Aktivních záloh. Ale za jakou cenu a v jakých časových horizontech?
Prvním problémem plánované modernizace tanků T-72M4 CZ je, že zatím existuje v podstatě jen záměr, účel modernizace, ale jednotlivá řešení je třeba napřed vyvinout. Přitom oficiální harmonogram pořízení nových tanků, a tedy "překlenovací" účel modernizace těch stávajících, nedává mnoho času: v dubnu 2021 mají být hotové specifikace na nové tanky, v roce 2023 se počítá s podpisem smlouvy, v roce 2024 mají probíhat zkoušky a dodávány mají být armádě v letech 2026-2028. Je to dáno mj. závazkem modernizace 7. mechanizované brigády a jejího zapojení do struktur NATO v rámci „NATO framework concept“. Součástí této modernizace je mimochodem také ještě naléhavější a složitější akviziční projekt: pásová BVP.
A budeme-li tedy rok 2026 brát vážně, zbývá na modernizaci T-72M4 CZ šest let, což je zhruba doba, kterou trval vývoj aktuální varianty probíhající v 90. letech. Jde přirozeně o rozsah modernizace; přesto si její vývoj nějaký čas vyžádá, následovat bude testování, a ve finále se může ukázat, že modernizované staré tanky vlastně nic nepřeklenují, protože na to budou uvedeny do provozu pozdě, klidně až po roce 2026.
Modernizace tanků T-72M4 CZ se bude zabývat primárně třemi oblastmi: 1) zaměřovacím systémem střelce a velitele, jež jsou přímo propojeny se systémem řízení palby, 2) spojovacími a informačními systémy a 3) pohonnou jednotkou. Přitom zřejmé jsou limity konstrukce vozidla, které vzniklo podle sovětské tankové školy v 70. letech opřené více o kvantitu než kvalitu. Máloco lze provést s podvozkem, protože zásadní změny podvozku by znamenaly de facto vývoj nového tanku. Bohaté zkušenosti s modernizací tanků této kategorie má Rusko, Ukrajina ale i sousední Polsko. Rusko má zkušenosti s vývojem, nasazením i exportem. Na bázi T-72 dokonce vznikly moderní T-90, přesto však ani ty nedosahují parametrů tanků vyšší generace, což nepřímo potvrzuje na první pohled výrazně odlišná T-14 Armata.
I jednotlivosti nepříliš závislé na celkové konstrukci tanku jako systém řízení palby nejsou nic snadného. Dnes je třeba disponovat systémem schopným cíle vyhledávat, vést palbu, sledovat více cílů současně. Jedná se o schopnosti „Situational Awareness and Hunter&Killer“. Jde o požadavky na projekt, kterému se musejí věnovat týmy zkušených odborníků. Je to nákladné, a otázka zůstává, jak ekonomický takový záměr je, jde-li o modernizaci třiceti tanků – jednotková cena bude astronomická. Máme na to? Čímž se dostáváme k problematické roli a možnostem státního podniku VOP CZ, jemuž byla zakázka v hodnotě bezmála miliardy korun loni přidělena – a dnes tedy ministerstvo hovoří o neodpovídající (příliš nízké) ceně (smlouva dosud nebyla podepsána).
Hodnocení ceny je však možná tancem na tenkém ledě. Moderní přístroje, jež mají být integrovány do T-72M4 CZ, mají jistě jiné rozměry než přístroje dosluhující. Navíc není evidentní důvod, aby MO nakoupilo přístroje s využitím výjimky ze zákona, tedy mimo klasický tendr. Podle toho, kdo tendr vyhraje, musí být zpracována projektová dokumentace k instalaci přístrojů do věže vozidla. Již jen z tohoto plyne, že časový horizont ukončení modernizace T-72M4 CZ může být velmi vzdálený. A pokud bude nutno zasáhnout do konstrukce věže, měly by proběhnout vojskové zkoušky a testy balistické odolnosti, což samo o sobě je časově i finančně velmi náročné.
VOP CZ, autor technicky velmi dobře řešené modernizace z 90. let, nevyhnutelně ztrácí a možná již ztratil schopnost v této oblasti přicházet s progresívním a efektivním řešením. Bylo by velmi zvláštní, kdyby podnik, který je dlouhodobě ve ztrátě a zabývá se převážně udržovacími zakázkami nebo výrobou vysokozdvižných vozíků, se nepodílí na vývoji technologicky pokročilých zbraní ve velkém měřítku a složitosti odpovídající současným trendům, disponoval potřebnými týmy odborníků. Část těch, kteří se podíleli na původní modernizaci T-72 již nejsou aktivní, část odešla do perspektivnějších společností a část je již v důchodovém věku. Podnik v letech 2015, 2016 a 2017 opravil každý rok 1 (jeden) tank (opravil, což je samozřejmě něco zcela jiného než vývoj nových technologií). Dle určitých informací oprav bylo více, ale jen proto, že kapacitní schopnosti CSG byly přetíženy a tak přijala VOP jak subkontraktora. Udržovat za těchto podmínek odborně zdatné kapacity by bylo nejen extrémně drahé, ale vlastně nepochopitelné. Čili nejsou, nemohou být. Je to důsledek dřívějšího zanedbání otázek obranyschopnosti země, rozvoje ozbrojených sil, jejich přílišné redukce, podfinancování, a tím ztráty kapacit vývoje a údržby. Teď tyto dluhy platíme a budeme platit. Ostatně 94 % produkce "Vojenského opravárenského podniku" dnes směřuje do civilního sektoru.
Pokud by modernizovaných tanků měla armáda ne jeden prapor (tři roty), ale počty ve výši desítky či dokonce stovky, byla by jejich další modernizace nevyhnutelná, dávala by ekonomický smysl, a byla by také proveditelná, protože taková síla by zcela přirozeně udržovala v domácím zbrojním průmyslu ve své oblasti know-how. Jenže armáda má právě jen tři roty (a dvě třetiny tanků neprovozuschopné). A i sousední státy, které jsou na tom v těchto ohledech lépe (Polsko a množství jeho PT-91) se rovněž soustředí spíše než na modernizaci sovětských tanků, na pořízení moderních vozidel. Proto již Polsko provozuje Leopard 2.
S nízkým počtem modernizovaných tanků neroste jen jednotková cena vývoje a aplikace nových technologií, ale také následné údržby. Nevyhnutelně nebude dostatek náhradních dílů (a budou drahé), a ve finále budeme za pár let svědky dnešního stavu: v rámci jednotek budou nepojízdné tanky kanibalizovány, aby ty pojízdné co nejdéle jezdily. Dodavatelé nemají zájem udržovat v provozu výrobní linky pro takto ekonomicky neefektivní jednotku. Nadto budou takové tanky neprodejné (kromě muzeí), protože kdo by si kupoval třicet (či méně) sice zajímavě řešených, ale světových unikátů, a potenciální zákazník dá racionálně vždy přednost sériově vyráběnému tanku s masově dostupnými náhradními díly před sebezajímavějším speciálem. Už jen proto, že sériově vyráběné zbraně mají perspektivu dalšího vývoje a použití řadou států, tedy snížení nákladů a dostupnost náhradních dílů.
Zbrusu nový tank Leopard 2 vychází na asi osm milionů dolarů. Do hodnoty modernizace T-72M4 CZ (do té stávající, tedy bezmála jedné miliardy) se jich vejde pět. A protože s těmito tanky se počítá pro Aktivní zálohu, velmi dobře bychom mohli koupit starší verze např. Leopardů, které stále T-72M4 CZ překonávají, a především sdílejí podstatnou část logistiky údržby s tanky, které by si měla pořídit AČR pro profesionální jednotky. Čímž se už dostáváme do počtů, které stavějí modernizaci T-72M4 CZ do opravdu podivného světla. Za peníze, za něž bychom mohli získat moderní tanky nasazované v armádách NATO po tisících, opravíme třicet starých tanků a odložíme jejich sešrotování o pár let.
Výběr nových tanků se přitom má rozběhnout už za rok vytvořením projektového týmu. A protože potřeba disponovat novými tanky je urgentní a neodkladná, a z výše uvedených důvodů nedostatečných kapacit, a při povědomí o tom, že v České republice je pravidlem, že se vyskytnou naprosto nečekané potíže, zdržení, vícenáklady, pokles ekonomiky snížení rozpočtu MO a jiné překážky, je více než pravděpodobné, že ve finále by armáda pořizovala nové (snad) Leopardy, ale "překlenovací" modernizace by ještě nebyla hotová, možná by ani ještě nezačala. Načež by modernizované tanky dožily u Aktivních záloh, které dnes (stejně jako dvě profesionální roty) jezdí z původními T-72M1, a svět by se asi nezbořil, kdyby jezdily do doby, než dostanou moderní tanky, např. Leopardy i ony.
A nemůžeme než opakovat, že Leopard 2 je jediným rozumným řešením. Ze všech úhlů pohledu: ekonomiky provozu, kompatibility systémů a logistiky údržby s nejbližšími spojenci/sousedy, s nimiž bude 7. brigáda nasazována v těsném svazku. Tank je stále vyráběn a počet všude kolem nás nasazovaných kusů je zárukou, že mu bude výrobcem věnována péče ještě desítky let. A to s odborným zázemím, zkušenostmi a při cenách, které VOP CZ ve své situaci (kterou podnik samozřejmě nezavinil) opravdu nabízet nemůže.