O modernizaci tanků T-72M4 CZ jako především o "malé domů" pro státní Vojenský opravárenský podnik (VOP CZ) jsme psali již v létě. Situace je stále aktuální, ač momentálně je projekt dočasně u ledu a ministr obrany jej nechává spolu s dalšími diskutabilními zakázkami prověřit, především jeho cenu. Jde o to, že bezmála miliarda korun je na jednu stranu značná suma sama o sobě, ale patrně ambicióznímu projektu nebude stačit. Čímž už by se ovšem případná modernizace třiceti ex-sovětských tanků dostala cenově zcela mimo racionální rámec. A souběžně neustávají pochybnosti o tom, že VOP CZ takový projekt vůbec může realizovat – nadto se stal "integrátorem" největšího akvizičního projektu historie ČR, tedy pořízení dvou stovek moderních pásových BVP. Byly by to náročné úkoly i pro firmu, která se zabývá skutečně převážně vojenskými projekty dlouhodobě, a "nevyrábí vysokozdvižné vozíky".
Navzdory svému pojmenování Vojenský opravárenský podnik již delší dobu mnoho vojenské techniky neopravuje. Jakoby stát, respektive zřizovatel, kterým je MO, svému podniku příliš nevěřil, že by byl kvalitního odbavení zakázek schopen, a mnoho vojenských zakázek tedy nedostává. A když, tedy spíše nárazově a ve velmi omezené míře. To se pak nevyhnutelně musí promítnout do zkušeností, motivace i složení odborného personálu, který má jednotlivé projekty řešit.
VOP CZ se stal integrátorem mamutí zakázky, která by měla být podepsána letos, a jejímž výsledkem bude kompletní přezbrojení mechanizovaných praporů 7. brigády (tzv. těžké brigády) novými pásovými bojovými vozidly pěchoty. Přitom Armáda České republiky disponuje již dlouhé roky kolovými bojovými vozidly pěchoty Pandur II, které také potřebuje opravovat, udržovat. A zatímco VOP CZ tu a tam opraví jeden nebo několik málo T-72 (kterých je provozuschopných třetina), údržba moderních Pandurů byla svěřena soukromé společnosti, která disponuje potřebnými technologiemi a zkušenostmi.
To je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu vzniká otázka, k čemu vlastně tedy stát provozuje svůj Vojenský opravárenský podnik. Pokud umí zajistit opravu techniky efektivně a s jistotou bezpečně díky soukromníkům, jen dobře. Výrobci a subdodavatelé této techniky jsou po odborné stránce přirozeně k takové činnosti nejlépe kvalifikováni.
Přičemž díky zakázkám, jako je diskutabilní modernizace třiceti tanků nebo role integrátora při akvizici BVP, se podnik těžko odrazí ode dna.V roce 2018 hospodařil se ztrátou 148 milionů korun, o rok dříve se ztrátou bezmála 60 milionů korun. Potácí se na hranici insolvence ašpatné hospodářské výsledky byly také jedním z důvodů odvolání bývalého ředitele Marka Špoka. Těžko může stvořit nějakou přidanou hodnotu, a spíše to celé vypadá tak, že stát, připravený zaplatit desítky miliard za vozidla a související služby, udělá z VOP CZ jakýsi „průtokový ohřívač“, který bude sám vykonávat jen minimum reálných činností, a většinu bude přeprodávat subdodavatelům, čímž poroste cena. Namísto efektivního zpracovánízakázky na řízení výroby a servisu pro pásová BVP hrozí vzniknout jakýsi trvalý dotační mechanismus pro státní podnik, který celý projekt jen prodraží.
Pokud by se Ministerstvo obrany mělo rozhodnout, že z důvodů bezpečnosti a obranyschopnosti České republiky je nezbytná existence státního podniku jako garanta v oblasti údržby i pořizování vojenské techniky, muselo by do podniku investovat zcela jiným způsobem (a dávno). V prostředí hospodářské soutěže by toto opatření vyvolalo právem vlnu nevole a konfliktů.
Mnohem vhodnější řešení pro stát v této situaci navrhuje například sekce obranného průmyslu při Hospodářské komoře: „Zajistit, aby státní podniky nebyly zvýhodněny oproti soukromým firmám. Aby soukromé firmy byly zahrnuty do systému zajištění obrany státu stejně – tedy rovně a nediskriminačně“ „Posílit pozice domácího obranného průmyslu v akvizičních plánech MO a posílit pozice soukromých firem obranného průmyslu, aby i soukromé firmy byly státemvnímány jako partneři první kategorie“ (což jsou dnes jen státem vlastněné podniky). V souvislosti s tím také lépe definovat, které technologie a produkty spadají do tzv. Bezpečnostního zájmu státu. Stát by tak získal strategické partnery přirozeně schopné tržní efektivity, a nemusel by ani otevřeně ani skrytě dotovat neproduktivní a neperspektivní státní podniky.
Zároveň, pokud státní podniky by byly funkční, tak by měl mít stát možnost ostatní firmy zahrnout do role strategických subkontraktorů, aby si udržel cestou státních a efektivně fungujících podniků nezávislost, na soukromém či zahraničním sektoru, a přitom neomezoval normální tržní prostředí. Zřejmě neexistuje optimální rozhodnutí, vždy se bude někdo cítit poškozen nebo omezen.