Autor fotografie: Mil.ru / Publlic domain|Popisek: 2S43 Malva
Spousta parametrů samohybného dělostřeleckého systému 2S43 Malva na papíře vypadá dobře. Jenže stačí jeden prvek k tomu, aby se zbraň stala zastaralou již v době uvedení do ruské armády.
Existuje několik parametrů, které jsou aktuálně klíčové pro samohybné houfnice, aby plnily ty nejmodernější požadavky. Je to rychlost střelby, účinný dostřel, palba v režimu MRSI, napojení na systém přehledu na bojišti, moderní raketová munice, oddělená věž od osádky, systém automatického nabíjení a rychlost rozložení a složení samohybného prostředku. U Rusů je nutné brát v úvahu, že neustále o své technice lžou a dělají ji lepší, než je. Takže avizované údaje o schopnostech je nutné brát s rezervou. Ale u Malvy je její hlavní nedostatek patrný na první pohled.
Parametry 2S43 Malva
Podle Defence Blog má Malva se standardní municí dostřel 24,5 kilometru. To je samo o sobě poměrně málo, protože dostřel moderních západních houfnic se pohybuje v průměru mezi třiceti a čtyřiceti kilometry. Střely s prodlouženým doletem mají účinnost do vzdáleností mezi čtyřiceti a padesáti kilometry, třeba námi pořizovaný Caesar dostřelí s ERFB 42 kilometrů. Archer s raketovou municí Excalibur má dosah přes padesát kilometrů. Totéž se týká PzH 2000 nebo třeba RCH 155. Rusové pochopitelně disponují speciální municí také a podle anglické Wikipedie má jejich 2A88 do Malvy dosah 70 kilometrů. Tomu ovšem asi věří málokdo. Bude to podobné jako s hypersonickými Kinžaly nebo Iskandery-M. Rychlost je výrazně nižší než ta avizovaná.
Velmi slušný parametr je třicet vezených granátů. To je číslo, kterým disponuje málokterý západní samohybný dělostřelecký systém. České Caesary na podvozku Tatra 8x8 takovým množstvím munice disponují, ale třeba PzH 2000 jich má šedesát, zatímco Archer jich má jen dvacet. Houfnice je navíc vysoce mobilní na podvozku BAZ-6910-027 Voščina 8x8 a váží jen 32 tun. Je to málo, ale z druhé strany to žádný zázrak není, Archer váží 34 tun. Jak toho Rusové dosáhli? Jednak podle DB není pancéřovaná lafeta. Navíc Rusové upustili od klasické věže, jakou disponují jejich Koalicie nebo 2S19 Msta.
Takže se jedná o otevřený systém s osádkou pěti mužů. Jen tento údaj jasně říká, že se nejedná o stroj s automatickým nabíjením. Moderní izraleský ATMOS od Elbitu potřebuje jen dva muže, kteří vůbec nevylezou z kabiny podobně jako u německých RCH 155.Tím pádem se dostáváme k dalšímu klíčovému faktoru, kterým je rychlost složení a rozložení systému. Díky rostoucí elektronizaci bojiště jsou antibateriové radary schopné po zachycení střely velice rychle dodat údaje o pozici střílející jednotky do řídícího systému. Střelec má zhruba tři minuty na to, aby opustil lokaci.
Malva zřejmě nemá MRSI
Výše zmíněné západní houfnice tento limit úplně všechny splňují. Rusové u Malvy o této metrice pochopitelně mlčí, ale pravděpodobnost, že se 2S43 sbalí do tří minut po vypálení střel je nízká. A to se vůbec nebavíme o všudypřítomných UAV, které dvacet kilometrů za frontou dnes běžně operují, myšleno na standardní dostřel Malvy. Zatímco západ zesiluje pancéřování a ochranu osádek, Rusko udělalo zcela nekrytý systém. Podle Newsweeku může Malva vypálit sedm ran za minutu, opět slušný parametr. Podle Military News je hlaveň 152mm děla drážkovaná. O MRSI nebo systémech přehledu na bojišti se neví vůbec nic.
Malvy již byly pozorovány na bojišti na Ukrajině. Další špičkový parametr je rychlost systému 80 kilometrů za hodinu, alespoň podle WPtech. To žádná západní houfnice nemá. Houfnice by se měla vejít do Iljušinu Il-76, zřejmě hlavní důvod relativně nízké váhy. Těžko říct, proč jsou Rusové stále tolik posedlí těmito parametry. BMP, BTR i MT-LB jsou velmi lehké a snadno přepravitelné. Koneckonců MBT jako T-90M, T-80BVM nebo T-72B3 se s vahou na západní techniku dívají z velké dálky. Dá se pochopit důraz na ruské přírodní podmínky, ale celkově je to již úplně k ničemu. Mnohem důležitější je tepelná a radarová signatura. Malva je s malou pancéřovou ochranou a především čistě manuálním systémem nabíjení již teď zastaralá.