Před pár dny předseda vlády Andrej Babiš a ministr obrany Lubomír Metnar při návštěvě vrtulníkové základny v Náměšti nad Oslavou oznámili, že se Ministerstvo obrany rozhodlo pořídit v příštích letech americké vrtulníky Bell UH-1Y Venom a Bell AH-1Z Viper. To však ještě zdaleka nemusí být konec roky trvající ságy zvané hledání náhrady za ruské stroje Mi-24V.
Náčelník generálního štábu Aleš Opata následně doplnil, že armáda nevybrala jen vrtulníky, ale celý bojový komplex H-1, což je označení pro kombinaci UH-1Y a AH-1Z, pod kterým byl v polovině 90. let odstartován vývojový a později výrobní program těchto dvou strojů pro americkou námořní pěchotu. Na celé záležitosti je ale pozoruhodné především to, že česká armáda má dostat kombinaci strojů, o které celá předchozí léta, během tzv. marketingového průzkumu, nikdy nemluvila a o které není zmínka ani v žádném armádním výhledovém dokumentu.
Armáda totiž roky tvrdila, že místo ruských Mi-24V chce 12 kusů středního univerzálního vrtulníku, který dokáže ničit pozemní cíle včetně obrněných vozidel řízenou i neřízenou municí a výzbrojí, ale zároveň bude schopen i přepravovat pěchotu, příslušníky speciálních jednotek nebo raněné. Nyní jsme se dozvěděli, že vláda chce koupit jednoúčelový bitevní vrtulník v počtu pouhých 4 kusů a 8 exemplářů transportního vrtulníku s omezenou schopností působit proti pozemním cílům. Výsledkem hledání náhrady za Mi-24V je tedy něco zcela jiného, než armáda tak dlouho tvrdila, že potřebuje.
Obcházet evropská pravidla hospodářské soutěže se může vymstít
Tento podivný výsledek je navíc ještě podtržen tvrzením politiků, že k nákupu dojde na základě formátu vláda – vláda. Jenže to rozhodně není cesta, jak obejít evropská pravidla, která se u takto významných zakázek vyžadují. Česká vláda není v případě výběru náhrady za Mi-24V v časové tísni. Navíc díky roky se táhnoucímu marketingovému průzkumu (který byl v některých fázích označován jako výběrové řízení, jindy zase jako jednání s výrobci a pak opět zase jako marketingový průzkum či průzkum trhu) vláda ví, že existuje vícero zájemců o dodávky nových vrtulníků, kteří dokáží splnit požadavky armády a nabídnout odpovídající produkty za mnohem nižší ceny.
Z nabídky zaslané americkou stranou koncem června tohoto roku vyplývá, že za 8 strojů Bell UH-1Y a 4 kusy Bell AH-1Z plus výzbroj, náhradní díly, technickou podporu a výcvik by měla česká strana zaplatit 14,5 miliardy korun. Přitom dřívější nabídka korporace Leonardo zahrnující 12 strojů AW139M včetně výzbroje, náhradních dílů, výcviku pilotů a personálu i servisní podpory má hodnotu přibližně 8 miliard korun. To je velmi výrazný rozdíl. Zároveň česká vláda italskou nabídku od jarní návštěvy premiéra Babiše v USA vůbec nebere v potaz, což vyplývá i z četných prohlášení politiků, a sice, že jsou zvažovány jen dvě americké nabídky.
-FOTO-Leonardo.jpg)
Přitom obcházením evropských pravidel hrozí stejná situace, která nastala na přelomu minulého a tohoto desetiletí v případě nákupu letounů C-259M pro českou armádu. I tehdy česká vláda ignorovala italskou nabídku strojů C-27J, nevypsala řádné výběrové řízení a nakoupila stroje C-259M ze Španělska přímo. Na to reagovala Evropská komise hrozbou žaloby u Soudního dvora Evropské unie pro porušení pravidel zadávání veřejných zakázek. Celá věc nakonec k soudu nedoputovala, protože česká vláda tehdy ujistila Evropskou komisi, že bude v budoucnu používat výjimku z povinnosti vypisovat výběrové řízení na veřejnou zakázku pro armádu striktně podle unijních pravidel. Navíc součástí transakce byla výměna 5 strojů L-159A z výzbroje českého letectva za jeden z objednaných letounů C-259M, což také napomohlo zažehnat hrozbu soudního popotahování.
Nyní se ale zdá, že si česká vláda opět zadělává na problémy. Ostatně určité obavy v tomto směru se promítly i do nedávných prohlášení Ministerstva obrany. Po informacích, že se zvažují jen dvě americké nabídky, společnost Leonardo znovu potvrdila zájem o dodávky nových vrtulníků pro Armádu České republiky. Po té Ministerstvo obrany obrátilo a v červenci začalo tvrdit, že se s americkou stranou nevedou jednání, ale že jde opět jen o „průzkum trhu“. Je zjevné, že si jsou úředníci na ministerstvu vědomi skutečnosti, že vyloučení evropské konkurence by mohlo vést k soudnímu řízení vyvolanému Evropskou komisí proti ČR, neboť Itálie v ní má významné slovo. Ale co více, dokonce hrozí i trestní stíhání politiků, kteří jsou v této věci činní a odpovědní. Příkladem je opět už zmiňovaný a kontroverzní nákup letadel C-295M. Soudní řízení s bývalou ministryní obrany Parkanovou v této věci je dobře známou záležitostí.
Malé počty, málo uživatelů a brzký konec výroby
Oznámený výběr kombinace 8 UH-1Y a 4 AH-1Z od firmy Bell také znamená, že armáda dostane nižší celkovou přepravní kapacitu flotily středních univerzálních vrtulníků, než zamýšlela. Zároveň budou ve výzbroji AČR jen 4 bitevní vrtulníky, které jsou striktně jednoúčelové. V takovém případě ovšem naprosto neobstojí argument, že pořízením pouhých 4 bitevníků si armáda zachová schopnosti i v této kategorii vrtulníkové techniky. Tak malý počet je zcela neefektivní – 4 vrtulníky jsou příliš málo na to, aby představovaly reálnou bojovou sílu, a především příliš málo na to, aby se daly operačně využívat a zároveň na nich probíhal potřebný bojový výcvik posádek nebo nutná údržba či opravy. Během dlouhých let by tak bojové vycvičenosti dosáhlo jen pár posádek, a při ztrátě byť jen jednoho stroje při provozu by armáda přišla o celou čtvrtinu (sic!) kapacity v této oblasti.
Pokud je nákup 12 UH-1Y Venom a AH-1Z Viper jen první fází a armáda plánuje dokoupit další bitevní Vipery a transportní Venomy v budoucnu, a doplnit tak jejich počty na smysluplnou úroveň (ale nyní to nikdo nechce říci nahlas, aby nedráždil veřejnost), pak může dojít k dalšímu zásadnímu problému. Všech 160 Venomů pro hlavního zákazníka, tedy americkou námořní pěchotu (USMC), již bylo vyrobeno a dodáno. Na další stroje nemá firma Bell žádné objednávky, jedinou nadějí je tedy předběžný zájem Rumunska o zhruba 20 strojů a oněch předpokládaných 8 strojů pro Česko (smlouva ale není podepsána).
Není tedy pravděpodobné, že by výroba Venomů běžela i v druhé polovině příštího desetiletí, tedy v době, kdy by měly být už ukončeny jiné současné velké akviziční procesy AČR a vláda by měla finance na nákupy dalších vrtulníků. Nyní běží jen výroba posledních Viperů pro USMC, a zhruba dvě desítky strojů si dohromady objednaly Bahrajn a Pákistán. Vyhlídky na výrobu Viperů v budoucnu jsou tedy velmi podobné jako u Venomu, předběžný zájem Rumunska o zhruba 20 kusů a 4 předpokládané stroje pro Česko na tom těžko něco změní.
Pokud se představitelé armády obávají ztráty schopností v oblasti palebné podpory pozemních jednotek bitevními vrtulníky, pak americký komplex H-1 není jedinou možností. Italský zájemce o účast ve výběrovém řízení, společnost Leonardo, má kromě nabízeného víceúčelového vrtulníku AW139M ve svém portfoliu také bitevní stroje. Jde o osvědčený model lehkého bitevníku AW129 nebo připravovaný typ AW249, které patří do stejné kategorie jako AH-1Z. Ve výsledku by pak AČR za nižší pořizovací náklady mohla dostat vrtulníky obou kategorií ve smysluplných počtech, s větší přepravní kapacitou i palebnou silou. Jen pro ilustraci, AW249 chce konsorcium Leonardo nabídnout i v nadcházejícím výběrovém řízení na několik desítek bitevních vrtulníků pro polské ozbrojené síly v rámci programu Kruk.
Desítky let stará konstrukce vs moderní nástupce
Z hlediska technického je Bell UH-1Y Venom v podstatě o minimálně generaci starší stroj než Leonardo AW139M. AW139M se v rámci marketingového průzkumu českého Ministerstva obrany původně dostal do užšího výběru, když byly odmítnuty nabídky například korporace Airbus Helicopters a jiných. Úvahy o AW139M a jeho zařazení do užšího výběru jako možné náhrady za ruské Mi-24V byly a jsou logické a racionální. AW139M je moderní vrtulník schopný splnit všechny požadavky českého letectva na nový střední víceúčelový vrtulník při mnohem nižších nákladech na pořízení a provoz než Bell UH-1Y i Sikorsky UH-60M.
Vývoj AW139 začal ve druhé polovině 90. let, první prototyp vzlétl v roce 2001. Od začátku na něm dokonce spolupracovali společnosti Augusta/Westland (dnes Leonardo) a Bell Helicopter Textron. Výsledkem měl být moderní nástupce právě typu Bell UH-1 (a jeho civilních verzí Bell 212/412). Firma Bell v roce 2005 z projektu AW139 odstoupila a dala se cestou modernizace desítky let vyráběného typu UH-1, který chce dnes ve verzi UH-1Y dodat české armádě.
Italská firma ale vývoj úspěšně dokončila a dnes patří AW139 k prodejně nejúspěšnějším vrtulníkům střední kategorie na světě. Objednáno a vyrobeno bylo kolem tisíce kusů AW139 v civilním i vojenském provedení a objednávky na další přibývají. Jde tedy o stroj, který se bude ještě řadu let vyrábět. Oproti tomu UH-1Y Venom má kořeny v 70. letech, kdy americké ozbrojené síly zařadily do své výzbroje první dvoumotorové stroje UH-1N Twin Huey, které nahrazovaly původní jednomotorové UH-1 různých verzí z 50. a 60. let. Přestože prototyp Venomu vzlétl poprvé v roce 2001, jde konstrukčně o 40 let starý stroj, který navíc koncepčně vychází z ještě starší legendy války ve Vietnamu.
AW-139M může mít nejnovější avionické systémy šité na míru podle požadavků uživatelů. Navíc je konstrukčně koncipován podle moderních norem odolnosti a bezpečnosti. U Venomu došlo jen ke změnám použitých materiálů v původní konstrukci a k zabudování moderní avioniky, koncepčně jde stále o desítky let starý stroj. O tom svědčí například umístění reduktorové skříně, která zabírá celou zadní část trupu a omezuje prostor v kabině i její ergonomii. Kvůli tomu UH-1Y může nést podstatně méně osob než AW-139M při podobných rozměrech. Zatímco výrobce u UH-1Y udává kapacitu 10 osob plus posádka, u AW139M je to 15 plus posádka (popřípadě 16, pokud posádku tvoří jen jeden pilot). V případě přepravy plně vyzbrojených vojáků jich může AW139M převážet deset, u UH-1Y tuto položku výrobce neuvádí, ale právě kvůli prostorovým omezením je to výrazně méně než 10.
Také nosnost mluví jasně ve prospěch italského typu. AW139M může převážet náklad v kabině i podvěsu, přičemž unese až 3 tuny užitečné zátěže, tedy podobně jako UH-1Y, ovšem při o více než tunu nižší celkové hmotnosti (7 tun) než je tomu u amerického stroje (8,4 tuny). Ovšem u amerického vrtulníku je nutné ještě připomenout, že náklad o maximální možné hmotnosti může nést jen na úkor vezeného množství paliva, což samozřejmě výrazně snižuje dolet.
UH-1Y Venom je od počátku konstruován pro potřeby americké námořní pěchoty a v žádné jiné složce amerických ozbrojených sil neslouží. Proto například není schopen odpalovat protitankové řízené střely, jelikož tuto schopnost námořní pěchota nikdy nepožadovala. Nejspíše proto firma Bell ustoupila od původní nabídky 12 kusů Venomů pro AČR a nahradila ji kombinací Venomů a bitevních Viperů, které tuto schopnost mají. Jde však o dva stoje různého určení, armáda však ruské Mi-24V chtěla nahradit jedním typem.
V této souvislosti je důležité také zdůraznit skutečnost, že v minulém roce americké letectvo vybralo právě AW139M jako náhradu za letité stroje Bell UH-1N Twin Huey a objednalo hned 84 kusů. Nesáhlo tedy po modernizovaném a následnickém typu Bell UH-1Y Venom, který je konstruován primárně pro americkou námořní pěchotu. I americké letectvo tedy pořídilo evropský vrtulník, který se navíc bude vyrábět v USA, což dokazuje, že je možný přenos technologií i do Česka, minimálně co se týče servisních služeb a logistického zabezpečení.
Co je dobré pro námořní pěchotu, nemusí být dobré pro české letectvo
Velkou nevýhodou u stroje UH-1Y je i umístění střelců v zadní části kabiny, což je historicky dáno konstrukcí vrtulníku a improvizacemi z doby Vietnamské války, kdy vznikly první ozbrojené verze UH-1. Díky pozici vzadu u reduktorové skříně střelci nemohou krýt vrtulník proti protivníkům v přední polosféře, neboť jim v tom v kritický okamžik překážejí sesedající vojáci z vlastní kabiny, střelci navíc zabírají podstatnou část dveřního prostoru a omezují výsadek. U AW139M mají střelci pozici v samostatných oknech umístěných před dveřmi nákladové kabiny (ve směru letu), ostatně stejné uspořádání má i UH-60, což byl požadavek americké armády po zkušenostech s UH-1 ve Vietnamu.
Střelci na palubě AW139M mohou krýt vrtulník i při zavřených dveřích kabiny. Zbraň i s lafetou lze navíc zasunout do kabiny a okna uzavřít, což je žádoucí například při zimním provozu nebo v případě nutnosti opravy zbraně. U UH-1Y nic z toho není možné, střelci mohou ovládat zbraně jen při naplno otevřených dveřích kabiny, pokud jsou dveře uzavřeny, nemají ke zbrani žádný přístup. Problematickým je u UH-1Y i jeřáb. Ačkoliv civilní verze Bell 412 mají nad dveřmi instalován jeřáb pro vyzdvihování osob nebo nákladů, pro vojenský UH-1Y jej výrobce nenabízí. K dispozici je pouze demontovatelný jeřáb, jenž se instaluje do nitra kabiny, čímž opět zmenšuje její užitečný prostor.
Velmi důležitým faktorem při provozování jakékoliv techniky jsou finanční náklady na provoz, tedy náklady na tzv. životní cyklus. V tomto ohledu, když nepočítáme bitevní AH-1Z, je z trojíce AW-139M, UH-60M a UH-1Y bezkonkurečně nejhorším právě posledně jmenovaný typ. Z oficiálních amerických zdrojů, konkrétně z ceníku US Department od Defence Fixed Wing and Helicopter Reimburse Rates, vyplývá, že hodinové provozní náklady na provoz, údržbu a obsluhu jsou u UH-1Y o téměř 70 procent vyšší, než u těžšího a výkonnějšího typu UH-60M. A ten má nesrovnatelně vyšší provozní náklady než AW139M.
Je to dáno především počtem provozovaných strojů. Je známo, že čím více strojů se vyrobí a provozuje, tím je výroba, údržba levnější a cena náhradních dílů nižší. UH-1Y se se svými necelými dvěma stovkami kusů bez reálných vyhlídek na jejich výrazné navýšení nemůže rovnat s AW139 ani UH-60, jejichž počty dosahují tisíce kusů a stále rostou. Přitom firma Bell ve svých propagačních materiálech tvrdí, že UH-1Y má nejnižší „life cycle cost“, ale už nespecifikuje, v jakém smyslu a ve srovnání s čím.
Je tedy evidentní, že by česká vláda nákupem amerických vrtulníků vynaložila mnohem větší finanční prostředky hned na úvod modernizace českého vrtulníkového letectva, než kdyby zvolila evropské řešení. Ale co více, pořízení amerických strojů by také do budoucna znamenalo, že by armáda musela vydávat mnohem více peněz na vlastní provoz vrtulníků a jejich servisní zabezpečení během celého životního cyklu, tedy desítky let, než kdyby provozovala evropské stroje.