Od rakousko-uherské maríny: Tradice muniční výroby v Česku. Vrátí se díky zakázce na nová děla opět na vrchol?

Od rakousko-uherské maríny: Tradice muniční výroby v Česku. Vrátí se díky zakázce na nová děla opět na vrchol?
30 / 10 / 2020, 13:00

Zbrojní výroba a specificky výroba dělostřelecké munice má v českých zemích dlouhou tradici, která sahá daleko před vznik republiky v roce 1918. Známým faktem je, že se v plzeňské Škodovce vyráběly kanóny, celé věže i munice pro ve své době velice moderní rakousko-uherské bitevní lodě třídy Viribus Unitis. Ale samozřejmě nejen ty - zbrojovka, která se během první světové války stala jedním z největších koncernů světa, produkovala také polní děla a munici pro ně. České země byly průmyslovou základnou monarchie, a na její výkon pak navazovala první republika i další vývoj. Relativně krátký útlum po roce 1989 je překonaný a nové příležitosti mohou podpořit výkon českého průmyslu nejen v očekávaných těžkých dobách.

Byl to Emil Škoda, který učil rakousko-uherskou armádu využívat pro hlavně děl ocel, a tento materiál přispěl k úspěchu podnikem prvního sériově vyráběného rychlopalného kanónu ráže 47 mm určeného pro námořnictvo, a postupně přibyla také výzbroj pro pozemní vojsko, větší ráže a těžké zbraně, včetně například proslulého 305mm moždíře. A spolu s tím také munice pro všechny vyráběné zbraně.

Po skočení Velké války se firma do jisté míry přeorientovala na mírovou výrobu (mj. pro oblast železnice), ale zbrojní odvětví, byť v nevyhnutelně redukované podobě, neopustila. Nejen orientace republiky na Francii, ale především kvalita českých zbraní přitáhly zájem francouzské společnosti Schneider et Cie., která plzeňskému podniku v těžké době pomohla, ale ne zadarmo, resp. pomohla především sobě. Kromě dalších věcí zcela převzala produkci námořních děl, pro která již Škoda neměla odbyt, a získala v pro sebe výhodném vztahu mnohé z plzeňských patentů. Na druhou stranu tato spolupráce pomohla Škodě projít transformací a v oblasti dělostřelectva a dělostřelecké munice byla schopna i nadále zajišťovat potřeby rodící se československé armády, a v tomto segmentu si vybudovat prakticky monopol. Velmi významné exportní kontrakty realizovala především se zeměmi tzv. Malé dohody (tedy s Rumunskem a Jugoslávií).

Ruku v ruce s výrobou probíhal i její vývoj a samozřejmě i vývoj munice. Pro účinné 150mm kanóny byly ve 30. letech vyvinuty nárazové a časované granáty. Pozornost byla věnována protitankové munici. V kritickém roce 1938 disponovala československý armáda zásobou 3,5 milionu dělostřeleckých a minometných nábojů. Vyprodukovaných na území republiky. A objednávky přicházely i po mnichovské dohodě a záboru pohraničí.

S ohledem na chmurný vývoj mezinárodních událostí pak sbírali plody vynaloženého úsilí Němci. Ti výrobu i vývoj v plzeňské Škodě, ale i dalších československých zbrojovkách využili racionálně mj. k tlaku na vlastní říšské firmy prostřednictvím konkurence. Součástí škodováckého holdingu se stala také v roce 1922 v Poličce založená První vojenská muniční továrna. Přechod na výrobu kompatibilní s výzbrojí německé armády, využívající ale i kořistní československé zbraně, v různých společnostech probíhal složitě. Vrcholu dosáhla zbrojní výroba na území Protektorátu v roce 1944.

Jen Škoda vyrobila během okupace 17500 děl, a příslušné munice, která přinášela přibližně trojnásobný zisk oproti výrobě zbraní: v roce 1943 710 milionů za děla a 2,2 miliardy za munici; na výrobě děl pracovalo 10 tisíc osob, na výrobě munic 13 tisíc. Za celou válku vyrobily jen Škodovy závody podle odhadů na 20 milionů kusů munice. Svou roli hrály i další české společnosti. Sellier a Belot vyráběl v Praze dělostřelecké zapalovače. Střelný prach a další výbušné látky produkoval Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem a Explosia v Semtíně.

Čtyřicet let studené války představovalo po krátkém poválečném poklesu obrovský rozmach zbrojní výroby, a Československo mělo v tomto ohledu nač navazovat. Koncem 80. let dosahoval výkon zbrojního průmyslu 3 % průmyslové výroby a podílelo se na něm více než 100 firem s více než 70 tisíci zaměstnanci, průměrně vysoce kvalifikovanými a nadprůměrně ohodnocenými. Méně než třetina produkce byla určena pro vlastní armádu, a 70 % pro export (z toho až 70 % do SSSR), což nebylo po roce 1989 s rozpadem východního bloku udržitelné, a následoval prudký propad. Asi 60 % zbrojní produkce probíhalo na území Slovenska, především výroba těžké techniky. V České socialistické republice probíhala výroba munice, ručních zbraní, elektroniky, automobilů a letadel. A oblast výroby munice, která spolu s raketovou technikou představovala přibližně desetinu zbrojní výroby, zaznamenala s koncem studené války pokles především.

Spolu s tím došlo i k nevyhnutelné ztrátě kontaktu se světovým vývojem, ztrátě návaznosti, a v důsledku zaostání vývojových, výzkumných i výrobních schopností. Ty se však v posledním desetiletí v souvislosti s rostoucími investicemi do obrany obnovují, a velkou vzpruhou pro ně může být diskutovaná domácí výroba munice pro nová 155mm děla CAESAR. Podílet se na ní může semtínská Explosia hnacími náplněmi (BMCS). Největším současným českým výrobcem munice je STV Group navazující na tradice První vojenské muniční továrny a Poličské strojírny. Zkušenosti s vývojem a výrobou tříštivo-trhavých 155mm granátů s prodlouženým doletem (HE ERFB BB), které jsou typově základním druhem munice pro nová děla, má. A v rámci kapacit českého obranného průmyslu by bylo možné najít řešení více, například MSM Group, slovenská část holdingu CSG. Technicky je takový úkol řešitelný, zbývá vyřešit certifikaci, a v dalších desetiletích pak mohou české firmy navázat na tradice existující zde více než sto let, rozšířit portfolio vyráběné munice o nové typy a díky dobré perspektivě zintenzivnit vlastní výzkum a vývoj – základní kámen konkurenceschopnosti.

Zdroje: P. Pavlík, Zbrojní výroba v protektorátu Čechy a Morava; J. Procházka, M. Krč, L. Ivánek, Obranný průmysl České republiky po rozpadu bipolarity

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace