Autor fotografie: Screenshot YouTube|Popisek: MQ-1
Bezpilotní MQ-1 odcházejí z výzbroje amerického letectva. 8. března proběhl na základě Creech AFB v Nevadě slavnostní poslední let tohoto typu, který se stal symbolem rozmachu bezpilotních letounů.
Poptávka po průzkumném UAV
Historie RQ-1, respektive MQ-1 se začala psát začátkem 80. let, kdy CIA začala vážněji uvažovat o vývoji bezpilotních průzkumných letounů – tzv. dronů. Oproti letectvu už v té době chtěla spíše malý, lehký a nenápadný letoun.
Zásadním milníkem byl v roce 1984 kontrakt od agentury DARPA v hodnotě 40 milionů společnosti Leading Systems Incorporated na vývoj bezpilotního letounu k průzkumu. Výsledkem byl letoun Amber.
Celkem bylo postaveno sedm prototypů letounu Amber, z nichž první letěl v říjnu 1989. V roce 1990 ovšem došlo ke snížení prostředků na vývoj a zastavení projektu, což mělo vliv i na samotnou společnost, která čelila bankrotu. O rok později došlo k jejímu odkupu společností General Atomics, které se v roce 1994 podařilo získat grant na vývoj technologického demonstrátoru bezpilotního letounu s tichým pohonem – Predator byl na světě. Už 3. července 1994 se uskutečnil v poušti Mojave první let letounu.
První nasazení nad Jugoslávií
Z jara 1995 podstoupil budoucí RQ-1 bojové zkoušky v rámci cvičený Roving Sands, a protože byly úspěšné, bylo zanedlouho rozhodnuto o jeho prvním nasazením nad již bývalou Jugoslávií.
V rámci operace Nomad Vigil operovávalo od července 1995 několik prvních RQ-1 z albánské základny Gjadër, kam byly dopraveny letouny C-130 Hercules. Posléze došlo k přesunu na maďarskou základu Taszar. Během nasazení nad Jugoslávií zaznamenalo letectvo také první ztráty letounů způsobené vlastními závadami, jak to mu bylo v případě vůbec první havárie. Už druhou ztrátu už ale zapříčinila protiletadlová střela ze srbského kompletu Strela-1M.
psali jsme: Ukrajina vyzkoušela prototyp svého taktického UAV. Vyvinula pro něj nový systém
V konfliktu zajišťovali letouny RQ-1 výhradně letecký průzkum a na rozdíl od dalších konfliktů ještě nenesly žádnou výzbroj. Samotné nasazení nicméně přineslo velice ceněné zkušenosti, které Američané využili zanedlouho v dalších konfliktech.
Usáma bin Ládin na mušce?
Zajímavé je, že nad Afganistánem hledali RQ-1 Usámu bin Ládina ještě před 11. zářím. Už v roce 2000 bylo rozhodnuto o akci „Afghánské oči“, v rámci které měly bezpilotní letouny lokalizovat Usámu bin Ládina a další teroristy. Výsledky průzkumu byly natolik zajímavé, že bylo rozhodnuto jednak o zintenzivnění průzkumu a Richard A. Clarke, bezpečností poradce z Bílého domu, měl údajně dokonce doufat, že by mohl být letoun na cíl sám zaútočit.
V říjnu 2000 dokonce objevili muže, jímž měl nebo mohl být Bin Ládin. Z důvodu počasí ovšem byly další lety zrušeny. O dalším bezprostředním vývoji situace toho bohužel moc nevíme. Mezitím únoru 2011 vyzkoušel z Nellis Air Force Base operující letoun pod označením MQ-1A střely Hellfire AGM-114C. A polovině stejného roku údajně došlo k testům se stejným typem střely na repliku údajného domu bin Ládina. 4. září, tedy týden před teroristickými útoky, nařídil americký prezident George Bush obnovení průzkumných letů. Zřejmě kvůli nevoli Uzbekistánu, odkud MQ-1A startovaly, ovšem nemohly nést zbraně.
Zabiják na dálkové ovládání
Po 11. září pochopitelně došlo k zásadní změně situace a MQ-1A je povoleno nést zbraně. Už 18. září jsou nad Kábulem a Kandahárem prováděny první průzkumy. A 7. října dostávají zelenou s výzbrojí – bezpilotní letouny vstupují do nové éry.
V květnu 2013 pak už mají MQ-1 na kontě přes 20 000 letových hodin nad Afganistánem. Při svých misích využívají unikátní kombinace vytrvalosti a laserem naváděných střel AGM-114 Hellfire. MQ-1 jich sice může nést jen dvě, ale i to stačí k tomu, aby bylo možné rychleji ničit cíle na vzdálenost 500 m až 8 km. Navíc na nic netušící cíl, který vzhledem k letové hladině letounu a nadzvukové rychlosti střely ani nemá šanci zjistit, že byl zaměřen.
Vyzbrojení bezpilotních letounů zbraněmi se však setkává i s kritikou kvůli civilním obětem. Na přetřes přichází také otázka, zda je správné zabíjet z na dálku řízených prostředků.
Skrytá válka dronů
Bezpilotní letouny nicméně umožnily mnoho tisíc průzkumných i úderných misí, které by s pilotovanými stíhacími letouny nebylo možné provést anebo za cenu neúměrných rizik a komplikací. MQ-1 proto mohly působit v celé řadě zemí, kde Spojené státy nebo jejich spojenci měli buď malé, nebo dokonce žádné jednotky.
Už v roce 2004 začaly létat pod hlavičkou CIA v Pákistánu, který k tomu v určitých oblastech svolil. Díky tomu mohly a mohou Spojené státy nejen sledovat, ale také eliminovat mnoho osob různých teroristických organizací ještě předtím, než došlo k teroristickým útokům. Podle odhadů bylo do roku 2017 uskutečněno řádově vícero stovek misí, nejvíce z nich pak v roce 2010 a 2011, naopak v posledních letech jsme mohli sledovat jejich omezení a je otázkou, jakým směrem se situace vyvine. Přece jen útoky jsou pod kritikou kvůli údajnému množství civilních obětí a svůj vliv má i zhoršující se vztahy mezi Pákistánem a Spojenými státy.
Kromě Pákistánu se letouny MQ-1 zúčastnily převážně protiteroristických operací v Jemenu, Libyi, Somálsku, Íránu, Sýrii a Filipínách.
První vzdušný souboj
K prvnímu historicky prvnímu vzdušnému souboji mezi ním jako bezpilotním letounem a pilotovaným letounem došlo ještě před invazí, když se střelami AIM-92 Stinger vyzbrojený MQ-1 střetl s iráckým MiGem-25, po kterém je dokonce vypálil. Nerovný soubor však nakonec skončil vítězstvím MiGu (více v článku mq-9 dostane střely vzduch-vzduch).
Během invaze pak byla řada starších letounů MQ-1 využita jako nástraha pro iráckou protivzdušnou obranu. Krom toho plnily po řadu dalších let jak průzkumné mise, tak zničily celou řadu různých pozemních cílů. Jen v období mezi července 2005 až červnem 2006 pak měly nalétat více než 33 800 hodin, což o důležitosti samo o sobě vypovídá.
Do Iráku se pak MQ-1 ještě vrátily v roce 2014 společně se speciálními jednotkami. Denně v okolí Bagdádu uskutečnili mezi 30 až 40 misí, během kterých předávaly informace iráckým silám, i útočily na pozemní cíle.
Nepříliš zahraničních provozovatelů
Samozřejmě za celou řadu let vznikla i celá řada variant letounu. Základní varianty jsou přitom dvě a to původní RQ-1 (R – Reconnaissance) a MQ-1 (M – Multi-mission). Jednotlivé „podvarianty“ se pak liší v závislosti na úrovni modernizace a schopnosti nést různou výbavu.
psali jsme: Radary Giraffe od Saabu najdou UAV i letouny stealth
Pro export vznikla varianta Predator XP, která standardně nemůže nést zbraně a je tedy stejně jako původní RQ-1 určena výhradně k průzkumu. Svůj první přitom uskutečnila teprve nedávno. Jedním z možných zákazníků měly být Spojené arabské Emiráty, které už začátkem minulého roku měly obdržet blíže nespecifikovaný počet letounů.
Celkem šest vlastních a tři půjčené MQ-1 má provozovat také turecké letectvo ve společné jednotce se Spojenými státy. Čtveřici starších letounů pak má mít ve výzbroji Maroko. Jediným evropským státem provozujícím letoun je pak Itálie, jejíž letectvo disponuje šesti MQ-1C Predator.
Konec v letectvu
V řadách amerického letectva se však čas MQ-1 uchýlil ke svému konci. 8. března se s ním dokonce už rozloučili na základě Creech AFB v Nevadě. Osud zbylých letounů ještě není znám. Některé z nich by mohly skončit ve výzbroji námořnictva, další by naopak mohly skončit v muzeích nebo možná ještě v rezervě.
Místo po MQ-1 tak definitivně přebírají větší MQ-9 s delší výdrží, doletem a především nosností. Letectvo si od jejich vyřazení slibuje i zefektivnění nákladů na výcvik a výbavu – přeci jen je vždy snažší udržovat jeden typ, než více. MQ-9 ovšem není a nebude jediným větším bezpilotním letounem v jeho výzbroji, jelikož řadu let provozuje RQ-4 Global Hawk a i méně známý RQ-170.
Mimo letectvo Spojených států však konec MQ-1 ještě nenastal. Ve výzbroji zůstanou u zahraničních uživatelů i u americké armády, které provozuje svou vlastní variantu MQ-1C Gray Eagle.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Historie - vnímáme dějiny v souvislostech a nadhledem. Sledujte nejdůležitější okamžiky historie. S námi víte více
Autor: Michal Polák