Opožděné přiznání sestřelení ukrajinského boeingu může mít pro Írán nedozírné následky, říká bezpečnostní analytik Tomáš Chlebeček

Opožděné přiznání sestřelení ukrajinského boeingu může mít pro Írán nedozírné následky, říká bezpečnostní analytik Tomáš Chlebeček
12 / 01 / 2020, 14:30

Security magazín přináší rozhovor s nezávislým bezpečnostním analytikem a zvláštním korespondentem magazínu MÖNCH Tomášem Chlebečkem o napjaté mezinárodní situaci po zabití íránského generála Kásima Sulejmáního.

Pane Chlebečku, íránsko-americké napětí nebývale vzrostlo poté, co raketový útok, který nařídil Donald Trump, zabil generála Kásima Sulejmáního. Jakou hodnotíte odpověď ze strany Íránu? A jak se promítne sestřelení ukrajinského boeingu Íránem do dalšího již tak napjatého vývoje?

Íránský režim neměl na vybranou, musel vojensky reagovat. Jeho odveta (8. ledna) byla poměrně překvapivá svojí otevřenou formou. Útok balistickými raketami na americké základny v Iráku al-Asad (západní provincie al-Anbar) a Irbíl (severní kurdská autonomní oblast) měla za cíl především zachování tváře v regionu i vůči domácímu obyvatelstvu, které před pouhými několika týdny masově demonstrovalo proti režimu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že tvrzení Teheránu o desítkách amerických obětí byla zcela lživá, ve skutečnosti nedošlo k žádným ztrátám. Útok byl zjevně velmi pečlivě kalibrován tak, aby nevyvolal americkou protireakci, a Irák byl předem varován. Jedno je jisté – pokud by podobná operace vedla ke ztrátám na životech Američanů, obyvatele Íránu by probudila nevyhnutelná a okamžitá odveta. Vzhledem k opožděně přiznanému sestřelení ukrajinského letu PS752 Íránem může mít tato epizoda pro zemi nedozírné následky, mj. proto, že zdroje z Pentagonu o skutečném průběhu incidentu informovaly již v řádu hodin (mimochodem stejně jako v případě malajsijského letu MH17 nad Donbasem v červenci 2014). Většina pozorovatelů očekávala v první fázi spíše aktivaci íránských spojenců v regionu, jakými jsou šíitské milice v Iráku (např. PMF) a Sýrii, Hútíové (Jemen), Hizballáh (Libanon) nebo Hamás (Pásmo Gazy) a dalších. Tedy těch aktérů, na jejichž organizaci, posilování, vyzbrojování a mnohdy i samotné existenci měl lví podíl právě Kásim Sulejmání. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že k podobnému vývoji v blízké budoucnosti nedojde, naopak jeho pravděpodobnost hraničí téměř s jistotou. Totéž se týká asymetrických hrozeb v kyberprostoru, terorismu a útoků na námořní dopravu nebo energetickou infrastrukturu, k nimž v oblasti Perského zálivu opakovaně došlo již od května 2019, kdy Írán rozpoutal současnou etapu konfrontace.

Kdo byl vlastně Sulejmání a jakou roli měl ve vojenské a politické hierarchii Íránu?

Pozice generálmajora Sulejmáního, posmrtně povýšeného na generálporučíka, byla naprosto mimořádná a jedinečná. Po dvě desetiletí byl skutečným architektem nejen íránských zpravodajských a speciálních operací, ale také bezpečnostní i zahraniční politiky nejen vůči regionu širšího Středního východu, ale např. i vzhledem k Rusku. Díky jeho legendární vojenské kariéře během irácko-íránské války (1980 – 1988) a z ní vyplývající prominentní pozice u široké domácí veřejnosti disponoval také mimořádným politickým vlivem, který exponenciálně přesahoval jeho hodnost a oficiální funkci velitele sil Quds (od 1998) islámských revolučních gard (IRGC). Byl mj. také tvůrcem jejich současné podoby. V posledních letech k jeho regionální proslulosti přispěla také klíčová role na prosazení vojenské intervence Putinova Ruska v Sýrii, s ní spojená záchrana Asadova režimu a organizace šíitských milic v Sýrii a Iráku, včetně určitého podílu na boji proti ISIS/DAECH. V tomto ohledu se pro íránský režim jedná o těžkou ránu nejen jeho prestiži, ale také faktické pozici v regionu.


Byl učiněn likvidací Sulejmáního podle vás krok blíž možné ,,plnohodnotné" íránsko-americké válce, do které by byly zavlečeny i další státy?

Nejblíže podobnému konfliktu byl svět po sestřelení amerického bezpilotního letounu Global Hawk (20. června 2019), kdy prezident Trump odvolal důraznou kinetickou odvetu na poslední chvíli. Spojené státy žádnou další válku na Středním východě nechtějí a Írán si ji rozhodně nemůže dovolit, aniž by riskoval samotnou existenci současného režimu. Případy Afghánistánu (2001), Iráku (2003) a Libye (2011) nabádají k opatrnosti obě strany, i když z odlišných důvodů. To samozřejmě neznamená, že současná eskalace konfliktu nemůže válkou skončit. Jak případně poznamenal ministr obrany USA Mark Esper, válku s Íránem sice nechceme začít, ale jsme připraveni ji dokončit. Ve skutečnosti tento konflikt probíhá převážně ve skryté podobě již od samotného zrodu teokratického režimu v Teheránu (1979) s občasnými otevřenými ozbrojenými střety, především na moři (1980, 1987 – 1988, 2019 – 2020). Riziko nejen pro státy v regionu, ale také americké spojence v zámoří je samozřejmě vysoké, jak dosvědčují poslední íránské hrozby adresované Dubaji (UAE) nebo Haifě (Izrael).

Někteří komentátoři připomínají, že Trump tuto akci nařídil kvůli svému znovuzvolení, aby ukázal USA i světu, že je silným a rozhodným lídrem. Souhlasíte s takovou teorií?

Situace je podstatně složitější, protože podobné teorie předpokládají určitou míru konzistence a sofistikovanosti, které současný vůdce svobodného světa bohužel nedosahuje. Rozhodovací proces prezidenta Trumpa je ovšem mimořádně zajímavý. Vzhledem ke svojí upřímně míněné izolacionistické rétorice se obvykle snaží vyhnout otevřenému konfliktu, ale v instinktivní snaze vymezit se vůči svému předchůdci v úřadu je selektivně přístupný k použití síly. Díky Obamově katastrofální nečinnosti tváří v tvář hromadnému použití chemických zbraní v Sýrii Asadovým režimem (srpen 2013) se v obdobné situaci opakovaně odhodlal k vojenskému zásahu (duben 2017/duben 2018), ale v obou případech zvolil nejméně kinetickou variantu reakce, která ale byla dostatečně rozhodná. Dospěl tedy ke správnému výsledku navzdory odlišné motivaci. Causa Sulejmání je obdobná. Prezident Trump si uvědomil, že jeho předchozí rozhodnutí neintervenovat (červen 2019) vážně poškodilo jeho věrohodnost, a útok na americké velvyslanectví v Bagdádu (31. prosince 2019) jen oživil traumatizující vzpomínky na tragický incident v libyjském Benghází (11. září 2012), na který prezident Obama také vojensky nezareagoval. Překvapivě tedy tentokrát zvolil tu nejradikálnější variantu, z čistě vojenského hlediska minimalistickou, ale s bezprecedentním politickým dopadem. Pravděpodobně i proto, že likvidaci Sulejmáního v minulosti opakovaně zvažovali prezidenti Barack Obama i George W. Bush, aniž by se k ní odhodlali. Po nevyhnutelné íránské reakci se však přes svoji předchozí radikální rétoriku znovu vrátil ke své obvyklé pozici.

Nemůže přinést zabití Sulejmáního USA nakonec ve svém důsledku potíže? Íránce to ještě více spojí a vyhrotí tradiční antiamerikanismus. Co o tom soudíte?

Nejen že může, ale uvedený efekt již přineslo, a to v řádu hodin po americkém úderu. Nicméně platí, že každý podobný krok s sebou nevyhnutelně přináší celou řadu podobných následků a vedlejších účinků, které jsou nedílnou součástí předkládaných variant postupu. Oblast národní bezpečnosti a použití síly je vůbec velmi specifická, zejména na vrcholové úrovni globální velmoci, protože decizním místům obvykle předkládá výběr mezi několika vysoce komplexními variantami špatných a ještě horších řešení. To by ovšem v praxi nemělo vést k tzv. analysis paralysis, která většinou vede k nečinnosti. Ta je ovšem, jak jsme se mohli opakovaně přesvědčit za prezidenta Obamy, zpravidla tou nejhorší možnou odpovědí.

Jak by se měla postavit k likvidaci íránského generála česká diplomacie?

Osobně si nemyslím, že by od ní jakýkoli vyhraněný postoj v této otázce někdo očekával. To, co bohužel již tradičně bolestně chybí, je jednotný a solidární postoj Evropy, od níž Washington podle ministra zahraničí USA Mikea Pompea očekával více. Evropané by si měli konečně uvědomit, že dohoda o íránském jaderném programu z roku 2015 (JCPOA) je mrtvá, především proto, že Teherán ji již delší dobu jednostranně porušuje. Evropa je přitom na rozdíl od USA stále energeticky závislá na regionu Středního východu, ovšem bez reálného vlivu na něj. Pro Washington je úzká transatlantická vazba a NATO důležitým národně bezpečnostním zájmem, ale pro Evropu životní nutností, a to bez ohledu na osobu amerického prezidenta. A tím může být Donald Trump i další čtyři roky. Naprostá nepřijatelnost jeho tónu nesmí zastřít neoddiskutovatelný fakt, že Evropa musí dělat podstatně více pro obranu a bezpečnost svoji a svých spojenců, a to ve svém vlastním zájmu.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace