Opoziční poslanci výboru pro obranu podporují strategické akvizice mezivládní dohodou. Místopředseda Růžička varuje před experimentem soutěže v případě LÚV

Opoziční poslanci výboru pro obranu podporují strategické akvizice mezivládní dohodou. Místopředseda Růžička varuje před experimentem soutěže v případě LÚV
Autor fotografie: foto: Ministerstvo obrany ČR|Popisek: Land Rover Defender 130 Kajman
31 / 10 / 2022, 11:00

Zeptali jsme se poslanců Výboru pro obranu Lubomíra Wenzla a Pavla Růžičky (oba za hnutí ANO), kteří mají dlouholeté zkušenosti z působení v řadách Armády České republiky, jak vnímají otázku nákupu vojenské techniky formou mezivládní dohody (G2G), která v případě velkých strategických zakázek v posledních letech převládá. A také na to, zda nedávno vyhlášená soutěž na lehká útočná vozidla (LÚV), což je projekt nejen finančním objemem převyšující řadu jiných velkých zakázek, nepřinese riziko problémů a průtahů, kterých jsme byli svědky například v tendru na BVP.

  • V minulém období byla dotažena k podpisu řada velkých projektů, a to díky způsobu, na kterém panuje všeobecná shoda, tedy formou mezivládní dohody nebo přímého oslovení dodavatele, jako v případě CAESARů, systému PVO, radarů MADR a dalších. Úspěšné dokončení velkých projektů stejným způsobem jsme viděli také na Slovensku či v Maďarsku. K nákupům G2G se přihlásila při různých příležitostech jako k efektivnímu působu akvizice stávající ministryně Jana Černochová. Souhlasíte s tímto přístupem a mělo by se jej MO držet v případě velkých zakázek i v budoucnu?

Lubomír Wenzl (ANO)

Jedná se o možný způsob zadání, umožňuje jej zákon o zadávání veřejných zakázek a nevidím v této variantě problém.

Pavel Růžička (ANO)

Určitě s ním souhlasím u pořizování strategických zbraňových systémů. G2G vede k tomu, že jsme schopní uplatnit maximální páku na dodavatele, aby nepřepálil ceny a zapojil do projektů i české firmy. Nákup od zahraniční vlády vede k tomu, že právě cena bude garantovaná na běžné úrovni, za jaké nakupují i jiné státy. Vyjednávací páka ministerstva a obecné zahraničně-politické prostředí potom vede k tomu, že se český obranný průmysl může reálně zapojit a nedostane jenom to „co odpadne pod stůl“ od velkých zbrojařských konglomerátů.

Za mě je u velkých akvizic G2G ta asi nejracionálnější volba postupu. Ale zdůrazňuji, že průmyslová spolupráce musí být přesně vydefinovánha ještě před začátkem smlouvy. Pokud se to nechá až po podpisu, tak vyjednávací síla českého průmyslu je minimální.

  • Určitou výjimkou v přístupu je nově vypsaná zakázka na lehká útočná vozidla, která má proběhnout formou klasického tendru, veřejné soutěže. Neriskuje v tomto případě Ministerstvo obrany problémy a průtahy, ač by mohlo i k této akvizici přistoupit osvědčeným způsobem a nechat armádu vybrat nejvhodnější typ a ten pořídit napřímo?

Lubomír Wenzl (ANO)

Ministerstvo obrany zvolilo možnou variantu při záměru pořídit moderní techniku a předpokládám, že zná recept na to, aby nedošlo k problémům, jaké jsme viděli u tendru na bojová vozidla pěchoty, za který bylo kritizováno předchozí vedení MO.

Pavel Růžička (ANO)

Přístup ministerstva mě v této zakázce, diplomaticky řečeno, poněkud překvapil. Vyzbrojení výsadkového pluku je bez diskusí strategickou záležitostí. Naši výsadkáři potřebují bojem pokřtěný a osvědčený materiál. Tak, jak já čtu zadávací dokumentaci, ministerstvo chce vysoutěžit vozidlo, které doslova svět neviděl, takže to bude zase nějaká „česká cesta“.

Nebavíme se přitom o malých penězích, jde o skoro 6 miliard, tedy přibližně stejnou částku jako u kolových vozidel TITUS. Dává maximální smysl koupit bojem ověřenou platformu, kterou si vybere sama armáda. Pouštět se do experimentů může vést akorát k tomu, že vojáci, o které tu jde hlavně, budou nespokojení a jejich schopnost plnit náročné úkoly může být omezená. Navíc nákup formou G2G může ministerstvo využít k tomu, aby přitlačilo výrobce k přenosu výroby do České republiky a hlavně zajistilo údržbu a opravy vozidel, což vnímám jako to skoro nejdůležitější. Mít na dvoře nepojízdnou techniku, to tu nikdo nechceme.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace