foto: STV Group/Kovaná těla 155mm střel
Skupina STV loni vykázala nejlepší výsledky ve své historii a letos spustila výrobu, kterou v České republice nikdo jiný nezvládne – kovaná těla dělostřeleckých střel. Cesta k nim ale vedla přes disciplínu, která má u laické veřejnosti špatnou pověst: reverzní inženýrství. Ředitele pro speciální projekty Pavla Berana jsme se zeptali, kde přesně končí legitimní analýza konkurence a začíná kopírování – a jestli tuhle hranici někdy někdo ve firmě překročil.
Ceny munice loni klesaly. Přesto se o vašem loňském roce mluví jako o rekordním.
Máte pravdu, že loňské tržby celé skupiny ve výši téměř 27 mld. Kč jsou pro nás rekordní. Nejvíc mě těší věci, které nejsou vidět. Zvýšili jsme například výkonnost šnekovacích linek pro plnění těl střel trhavinou, což je nudná věta, ale znamená to víc munice ze stejné plochy a stejných lidí. Rozšířili jsme výrobu střeliva o další dvě ráže. Plně jsme lokalizovali výrobu mechanických komponent raket GRAD. A pokračujeme dál. Letos jsme spustili novou linku na lití TNT – na té technologii stojí výroba protitankových min a části velkorážové munice. Nestavěli jsme ji z rozmaru, předchozí provoz jsme po havárii ztratili. Dá se z toho udělat tragédie, nebo příležitost. My jsme postavili novou budovu, dali tam robotizované pracoviště a technologie výrazně šetrnější k životnímu prostředí. Kdybychom jen obnovovali, co bylo, měli bychom dnes starý provoz.
Postavili jste také vlastní zkušební střelnici. Proč? Zkoušet se dá i jinde.
Zkušební kapacity jsou dnes v celé Evropě kritickým úzkým místem – všichni navyšují výrobu a nikdo nenavýšil zkušebny. Než dodáme armádě finální typ střely pro houfnici Caesar, musíme v rámci certifikace vystřelit přes čtyři sta kusů od každého typu. A dodávat budeme tři typy. Když si na to musíte stoupat do fronty u někoho jiného, váš projekt neřídíte vy, ale jeho kalendář.
Takže testování máte vyřešené.
Nemáme a nebudu to zakrývat. Naše střelnice pokryje část zkoušek, ale velkorážovou munici na ní neodstřílíme na plný dostřel. V České republice prostě není území, kde by se komerčně dalo střílet na desítky kilometrů. Na tohle musíme hledat možnosti po celé Evropě a je to omezení, se kterým se potýká celý region, nejen my.
A další zkušebna se chystá?
Ano, a paradoxně nás k tomu dotlačil právě Caesar. Při tom projektu se ukázalo, že potřebujeme vlastní pracoviště pro testování bezpečnosti munice podle standardů NATO. Není to jedna hala, ale celá řada zařízení – temperační komory, natřásací stolice, pádové zařízení, rentgen. A všechno musí být schválené pro práci s trhavinami a municí, což je samo o sobě půlka problému. Návratnost u toho neřešíme – bez toho nedodáte do Aliance nic.
Z produktů se dnes hodně mluví o dronech. Jdete do toho?
Jdeme, ale z jiné strany, než byste čekal. Výrobců dronů je v Evropě včetně Česka celá řada, munice pro ně je málo. Drony umíme taky, ale v tom výjimeční nejsme – výjimeční jsme v munici. A tam se dokážeme přizpůsobit typem, velikostí i tvarem podle toho, co zákazník potřebuje. Kumulativní, tříštivá, termobarická, kombinovaná. To je díra na trhu, která nám sedí.
To všechno jsou ale investice do zázemí. Kde je produkt?
Produkt je třeba v tom, že od letoška vyrábíme vlastní kovaná těla dělostřeleckých střel. To vám možná zní jako obyčejný kus oceli, ale je to jedna z nejnáročnějších komponent vůbec. Musí odolat obrovským tlakům i přetížení, být absolutně přesná kvůli letu, aerodynamická, v cíli účinná, a přitom bezpečná a plně odpovídající standardům NATO. Všechno najednou. A hlavně je to komponenta, kterou jsme dřív museli kupovat v zahraničí – marže tenká, závislost velká.
Odkud jste věděli, jak takové tělo navrhnout? Předtím jste ho nikdy nedělali.
Nezačínali jsme na zelené louce a ani jsme nechtěli. Koupili jsme si to nejlepší, co bylo na trhu k dispozici. Těla střel od pěti různých výrobců. Zanalyzovali jsme je, proměřili a odstříleli. Z každého jsme si vzali to, v čem byl dobrý, a pak jsme si na základě těch poznatků navrhli vlastní konstrukci. Trvalo to víc než rok a půl.
Budu upřímný: na trhu se povídá, že jste prostě okopírovali cizí střelu.
Vím, že se to povídá. A vnímáme to především jako konkurenční boj – vstoupili jsme na trh, kde se dosud dělilo pár zavedených hráčů, a takové řeči k tomu bohužel patří. Odpovím vám jednoznačně: ne. Nikdy jsme nevyrobili nic podle cizí dokumentace. Kompletní dokumentaci k vývoji našich výrobků máme u sebe a bez váhání ji ukážeme každému, kdo na to má nárok.
Ale koupili jste konkurenční výrobky a rozebrali je. Kde je tedy ten rozdíl?
Ten rozdíl je zásadní a v průmyslu ho zná každý inženýr. Reverzní inženýrství znamená, že si vezmete hotový výrobek a snažíte se pochopit, proč je udělaný právě takhle. Rozeberete ho, uděláte materiálový rozbor, přeměříte tolerance a spočítáte, jak se to bude chovat v provozu. Zjistíte, že soused vyřešil nějaký uzel chytře, a řeknete si aha, tohle dává smysl. Kopírování je něco jiného – to je situace, kdy máte cizí výkres nebo cizí technologický postup a jedete podle něj. Zjednodušeně: inspirovat se cizím výrobkem smíte, ale nesmíte použít parametry a postupy, ke kterým byste se běžným měřením nikdy nedostal. Ta hranice je v praxi docela ostrá. A hlavně je přezkoumatelná – na výsledku je poznat, jestli jste to pochopil, nebo opsal.
Nezní to jako výmluva? Každý, kdo opíše, může říct, že se inspiroval.
Zkuste to říct automobilce – tam je to naprosto běžná praxe. Nový model konkurenční vývojové oddělení rozebere do posledního šroubku prakticky hned po uvedení na trh, zváží ho, naskenuje, rozřeže na řezy. Nikdo tomu neřekne průmyslová špionáž, říká se tomu teardown a je to standardní součást vývoje. Rozdíl je v tom, co s tím uděláte pak. My jsme neudělali kopii ani evoluci jednoho výrobku. Náš výrobek je evolucí těch nejlepších parametrů od každého z nich.
Co konkrétně jste na cizích tělech zjistili?
Překvapivé věci. Zkoumali jsme nejen rozměry, ale i materiál, chemické složení, tvrdost. A našli jsme problém, který nás upřímně zaskočil: hmotnostní rozdíly mezi jednotlivými těly v rámci produkce jednoho výrobce dosahovaly až tisíce gramů. Celý kilogram. Střela přitom letí až čtyřicet kilometrů a rozdíl kilogramu se na konci trajektorie promítne do stovek metrů rozptylu. Proto se běžná munice musí označovat váhovými znaky a dělostřelec podle nich koriguje. Každá korekce je další místo, kde vzniká chyba.
A vaše těla?
Maximálně padesát gramů rozdílu – a to na těle, které váží zhruba třiatřicet kilogramů. Váhové znaky u nás odpadají úplně. Ale ještě důležitější je druhá věc, o které se moc nemluví – osová vyváženost. Střela se točí přes osmnáct tisíc otáček za minutu, chová se jako gyroskop, a jakmile těžiště neleží přesně na ose rotace, rozkmitá se to a trajektorie jde do háje. Bez obrábění vnitřní dutiny se požadované přesnosti dosahuje velmi obtížně. A když kujete tělo vcelku, dutinu neobrobíte.
Na reverzní inženýrství máte ve firmě vnitřní směrnici. Proti čemu vznikla? Stalo se něco?
Ta směrnice nevznikla preventivně na papíře. Vznikla proto, že jsme si ve vlastním provozu ověřili, jak snadno se hranice mezi inspirací a převzetím stírá, když na někoho tlačí termín. Zachytili jsme to, zastavili a nastavili pravidla. Podstatné je, že nikdy nevznikl žádný výrobek podle cizí dokumentace – všechno, co dnes vyrábíme, stojí na našem vlastním know-how.
Co ta směrnice konkrétně zakazuje?
Stanovuje, že výstupem zpětné analýzy smí být pouze poznatek o technicky nejvýhodnějším řešení. Nikdy ne převzatý patent, užitný vzor nebo ochranná známka. A platí jednoduché pravidlo: cizí dokumentaci nepoužijeme nikdy, pokud k tomu nemáme smluvní vztah. Licence ano, převzetí ne. Je to poměrně nudný dokument. Ale právě takové dokumenty dělají rozdíl mezi legitimním vývojem a soudním sporem.
Když jste si od každého vzali to nejlepší, co zbylo na vás?
Celá střela je naše. Navíc je konstrukce z více dílů spojených závitovým spojem. To vypadá jako detail, ale je to klíčové rozhodnutí celého projektu – umožňuje obrábět vnitřní dutinu, což kování těla střely vcelku vylučuje. Odtud pochází ta hmotnostní přesnost i osová vyváženost. Dál tvar. Optimalizovali jsme geometrii ogivální části i záďového zúžení tak, abychom v nadzvukové oblasti stlačili součinitel odporu na minimum. Střela letí zhruba dvaapůlnásobkem rychlosti zvuku a tam o dostřelu rozhoduje vlnový odpor – každý milimetr poloměru špice se na konci trajektorie promítne do stovek metrů.
Pořád se ale bavíme o kusu oceli. Proč je to tak složité?
Ono to je opravdu na hraně představivosti. Při maximálních modulárních náplních opouští střela hlaveň rychlostí přes devět set čtyřicet metrů za sekundu, to je víc než tři tisíce tři sta kilometrů v hodině. A z nuly se na tu rychlost dostane zhruba za třináct tisícin sekundy. Přitom se točí přes osmnáct tisíc otáček za minutu, tedy víc, než zvládne motor Formule 1. Tlak, který na ni v hlavni působí, přesahuje čtyři sta dvacet megapascalů – to je zhruba čtyřnásobek toho, co je na dně Mariánského příkopu.
A přetížení?
Přes patnáct tisíc g. Abych to přeložil do lidské řeči: já sám amatérsky létám akrobacii, a když s sebou vezmu někoho, kdo na to není zvyklý, stačí v obratu něco přes tři g a je mu špatně. Většina lidí to nedá. Tělo dělostřelecké střely musí bez jediné trhliny vydržet víc než patnáct tisíc – a spolu s ním všechno, co je uvnitř.
Patnáct tisíc g si stejně nikdo nepředstaví.
Řeknu to ještě jinak. Střela vážící několik desítek kilogramů se v tom okamžiku chová, jako by vážila stovky tun. Představte si plně naložený nákladní vlak, který se má vejít do trubky o průměru patnácti centimetrů a nepoškodit se. A tohle celé musí přežít i závitový spoj, kterým jsou naše díly spojené – proto trvalo rok a půl, než jsme to doladili.
Kde jste se během těch osmnácti měsíců nejvíc zasekli?
Na vodicí obroučce. To je prstenec ze slitiny mědi, tedy z měkkého materiálu, který musíte navařit na kalenou ocel – a v tom spoji nesmí být jediná bublina ani trhlina. Měkké na tvrdé, dokonale spojené, a to celé pak jde do prostředí, které jsme si právě popsali. Když se obroučka utrhne nebo prošoupne, přijdete o střelu a v horším případě o hlaveň.
Co ta obroučka vlastně dělá?
Čtyři věci najednou. Hlaveň má uvnitř spirálové drážky a obroučka je o kousek širší než vývrt – při výstřelu se do těch drážek zařízne a roztočí střelu kolem osy. To je ta rotace, která ji pak gyroskopicky stabilizuje. Druhá funkce je utěsnění: měkká měď vyplní prostor mezi ocelovým tělem a stěnou hlavně, takže žhavé plyny neuniknou dopředu a všechen tlak se využije na rychlost.
A ty další dvě?
Vedení a fixace. Obroučka drží střelu přesně v ose hlavně, aby tvrdé ocelové tělo nedřelo o stěny – tím byste hlaveň nenávratně poškodil. A po nabití se lehce zakousne do začátku drážek, takže střela zůstane na místě i ve chvíli, kdy se hlaveň zvedne do vysokého náměru. Jinak by vám vyklouzla zpátky do komory.
U verzí s prodlouženým dostřelem používáte dovážené komponenty. To se s tou soběstačností tluče.
Tluče a nebudu to zakrývat. Na dně střely musí být takzvaná base bleed jednotka, malý plynový generátor, který za letu dopouští plyny do podtlakové oblasti za střelou. Sníží záďový odpor a posune dostřel ze třiceti na čtyřicet kilometrů. Samotné zrno dnes v České republice nikdo nevyrábí a dovážíme ho. Mechanickou část jednotky jsme si ale navrhli sami – pouzdro, uložení i výtokový průřez musely sednout jak k našemu tělu, tak k dováženému zrnu, a to je konstrukčně netriviální úloha. A na vlastní výrobě zrna pracujeme. Cílem je, aby jednou byla celá střela včetně base bleedu česká.
Prototyp zvládne kdekdo. Kovat duté uzavřené těleso vysoké sedm set milimetrů v sériích je něco jiného.
Přesně tak, a v České republice to nikdo neumí. A to je ten druhý důvod, proč jsme tělo rozdělili na díly – nejen kvůli přesnosti. Místo unikátního výkovku, na který v zemi není stroj, nám vzniknou polotovary v rozměrech, jaké běžné kovárny zpracovávají ve statisícových sériích pro civilní zákazníky například z automobilového průmyslu. Zbytek doděláme na standardních obráběcích strojích. Jednoúčelová muniční linka je v době míru mrtvý kapitál. Kovárna, která jinak dělá díly pro auta, běží pořád. Když se situace změní, nestavíme výrobu od nuly, jen přesměrujeme kapacity. To je otázka měsíců, ne let.
Jaký zajímavý projekt řešíte letos?
Projektů máme ve skupině několik desítek, ale osobně za největší výzvu výrobu tuhého raketového paliva, na jejíž přípravě pracujeme. Paliva použitelného jak pro rakety, tak pro prodloužení dostřelu dělostřelecké munice. To je věc, kterou v Evropě umí málokdo, a kdo ji neumí, ten je závislý.
Chcete vyrábět i vlastní modulární náplně pro 155 mm. Ty přitom odebíráte od Explosie, kterou označujete za strategického partnera. Není to protiřečení?
Chápu, že to tak vypadá, ale není. Explosia je pro nás zásadní dodavatel bezdýmného prachu i modulárních náplní a intenzivně s ní spolupracujeme na munici 155 mm pro Caesar a 120 mm pro nové tanky Leopard. To se nemění. U komponenty, na které stojí celý dělostřelecký program, ale chcete mít druhou nohu. Není to nedůvěra k partnerovi, je to normální řízení rizika.
Vláda zvažuje prodej Explosie. Máte zájem?
Máme, a není to nic nového. Historické propojení našich podniků sahá do roku 1920, kdy byla založena jak továrna v Semtíně, tak náš muniční závod v Poličce. Od začátku mezi nimi funguje logická synergie – Semtín dodává hnací látky, Polička vyrábí a kompletuje finální munici. Vládě už řadu let nabízíme kapitálový vstup nebo společné investice. Pokud by padlo rozhodnutí o prodeji, náš dlouhodobý zájem potvrzujeme.
Proč by to měl stát řešit s vámi?
Naším cílem je obnova a stabilizace kompletní muniční vertikály na území České republiky. To není marketingová věta – v krizi se na globální trh spolehnout nemůžete. Ukázal to covid, ukazuje to válka na Ukrajině. Pouze domácí podniky lze ze zákona podřídit potřebám hospodářské mobilizace. Stát, který nemá na svém území pod kontrolou výrobu munice, není v krizi plně suverénní.
Poslední otázka. Za pár let si někdo koupí vaši střelu a rozebere ji. Bude vám to vadit?
Nebude, a řeknu vám proč. Rozebrat cizí střelu a pochopit její konstrukci zvládne kdekdo. Rozjet z toho sériovou výrobu je úplně jiná liga. Reverzní inženýrství vám leccos napoví a dokáže vás hodně inspirovat, ale výrobcem z vás neudělá – k tomu potřebujete vlastní vývoj a hlavně výrobní technologii, kterou si musí každý definovat sám. To je ta část, kterou z proměřeného výrobku nevyčtete, a právě tohle nám zabralo osmnáct měsíců intenzivní práce. Takže ať si klidně měří. Než z toho udělají výrobek, budeme zase o kus dál.
Tagy