foto: Se souhlasem Pavla Kounovského/Pavel Kounovský (TOP09)
V rozhovoru s Pavlem Kounovským, expertem na bezpečnostní technologie a kandidátem koalice SPOLU v Libereckém kraji, se věnujeme programovým prioritám v obraně a bezpečnosti.
Zásadním nejen předvolebním tématem jsou a budou výdaje na obranu. V ČR uzákoněné v minimální výši 2 % HDP, nový závazek z Haagu hovoří o 3,5 % až 5 % se započtením infrastrukturních výdajů, a současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, do jaké míry má tato priorita vést k úspoře v jiných kapitolách. Jak by podle Vašeho názoru měla budoucí vláda k otázce financování obrany přistoupit?
Zajištění bezpečnosti občanů je základní úlohou státu. Je ostudné, že Česká republika až do vlády Petra Fialy neplnila svůj vlastní závazek vydávat minimálně 2 % HDP na obranu. To už je naštěstí minulost. Bezpečnostní situace v Evropě je dnes nejhorší od konce druhé světové války a státy na to musejí adekvátně reagovat, a tak 2 % nestačí. Je nejen potřebné, ale dokonce nutné jednak více investovat, jednak prohlubovat spolupráci a interoperabilitu v rámci Severoatlantické aliance. TOP 09 je stranou rozpočtové odpovědnosti, to platí i u obranných rozpočtů, kde musíme klást důraz na efektivní vynakládání výdajů. S bezpečností však neodmyslitelně souvisí suverenita státu. Je lepší se kvůli obraně mírně zadlužit, než předat stát Putinovi, byť s vyrovnaným rozpočtem.
Pro efektivitu vynakládaných prostředků je klíčová souhra a soulad mezi civilní a vojenskou částí rezortu obrany, mezi ministrem či ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. V tomto období jsme byli svědky řady situací, které by šlo označit za nesoulad až konflikt, a které byly tématem veřejné diskuse. Při vědomí, že nelze zaručit shodu za všech okolností, lze přinejmenším očekávat, že napříště budou spory urovnávány za zavřenými dveřmi?
Pro mě je důležité, že právě souhra mezi civilní a vojenskou částí resortu obrany byla v tomto volebním období zajištěna. V obraně, kde se musejí investice a modernizační projekty plánovat s výhledem na spoustu let dopředu, je velmi důležitá kontinuita. Děsím se toho, co by se s resortem obrany a nastartovanými projekty stalo, kdyby se k moci dostala vláda opřená o SPD nebo Stačilo. Ve veřejném prostoru zaznívají děsivé výroky, a to i od Andreje Babiše, například v souvislosti s letouny F-35. To považuji za skandální a škodlivé pro všechny občany.
Pro obranyschopnost České republiky a zejména pro zajištění potřeb ozbrojených sil v době krize je klíčová rovněž role domácího obranného průmyslu. Měla se by příští vláda v maximální možné míře zasazovat o co nejvyšší podíl domácího průmyslu na těch strategických zakázkách, u nichž z definice věci musí být dodavatelem zahraniční společnost?
Samozřejmě, Česká republika je silným hráčem na poli obranného průmyslu, máme co nabídnout u nás i v zahraničí. Je jen logické, aby se české firmy i nadále podle svých možností podílely na obranných zakázkách.
Obraně, vnější bezpečnosti, je věnována velká pozornost, a to zejména s ohledem na zhoršenou bezpečnostní situaci v důsledku pokračující ruské agrese proti Ukrajině. Vnitřní bezpečnost je ovšem neméně důležitou oblastí. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany, jejich stabilitě, a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?
Jsem přesvědčený, že se u nás v tomto volebním období věnuje patřičná pozornost otázkám vnější i vnitřní bezpečnosti. Spíše než stanovování pevných výdajů považuji za důležité, aby resorty a jejich ministři mezi sebou komunikovali a postupovali ve shodě. A to je úkol příští vlády a jejího předsedy.
Specifický bod, který navazuje na předchozí otázku, se týká také zmíněného přednostního využívání domácího obranného a bezpečnostního průmyslu. Mělo by se ministerstvo vnitra v maximální možné míře snažit pořizovat výzbroj a výstroj od domácích výrobců, a pokud možno unifikovat vybavení policistů a vojáků v těch oblastech, v nichž to je z hlediska operační interoperability, ale také ekonomických benefitů domácí produkce výhodné?
Jsem zastáncem společného postupu resortů, avšak musíme mít na paměti, že jejich potřeby se mohou značně lišit. Pokud jde o domácí výrobce, pak ano, jsem samozřejmě pro podporu domácích dodavatelů, na druhé straně ale ne za každou cenu. Stát by neměl platit například násobně vyšší ceny za domácí produkty, které se dají ve srovnatelné kvalitě nakoupit mnohem levněji z bezpečných zemí. To by nebylo odpovědné. Zároveň je třeba důsledně potírat případné korupční jednání a postupovat maximálně transparentně. Takže ano, podpora domácích výrobců má smysl, ale s rozumem.
Autor: David Šiktanc
Tagy