Pluk Azov – Ukrajinští andělé spásy, nebo nacisté a brutální žoldáci?

Kořeny pluku, mnohdy stále nazývaný Batallion, tedy prapor, sahají do roku 1982, kdy charkovští ultras založili skupinu Sekce 82. V únoru 2014 během ukrajinské krize, kdy zde bylo aktivní separatistické hnutí, Sekce 82 okupovala v Charkově administrativní budovu a sloužila jako jednotka sebeobrany. Krátce na to byla transformována na policejní jednotku zvláštního určení zvanou „Východní sbor“.

V roce 2014 byla jednotka opět transformována na Batallion Azov. Je znám propagací ukrajinského nacionalismu a má velmi blízko k neonacismu. I proto udržuje mezinárodní vztahy z pravicově extremistickými organizacemi v Evropě i ve světě a rekrutuje zahraniční bojovníky i z USA. V současnosti by zde mělo být zastoupeno až 22 zemí. Jednotka má i své politické křídlo zvané Národní sbor.

Právě kvůli extrémistickým postojům včetně propagace „nadřazenosti bílé rasy“ a podezření z mučení a válečných zločinů rozhodl americký Kongres opakované o zákazu jakékoliv pomoci dnes pluku Azov a zároveň zvažoval zařazení pluku na seznam teroristických organizací. Pluk Azov byl nasazen nyní bojích o Kyjev, Charkov a Mariupol, ale jeho první nasazení bylo v roce 2014 proti separatistům v Doněcku, Donbase a u Mariupolu. A právě v této době byl plošně zaznamenán znak pluku Azov odpovídající runovému znaku Wolfsangel, pohanskému znaku, jenž však používala i 2. SS divize Das Reich. Vedení Azov však tvrdí, že jedná o I a N – první písmena slov Idea of Nation, což se zdá málo důvěryhodné, protože obzvláště nacionalisté nebudou psát latinkou a anglicky, když mají svůj jazyk a písmo.

Pluk Azov byl dlouhodobě finančně soběstačný, a to v době, kdy byl ministrem vnitra Arsen Avakov. Avakov, jenž byl mimochodem guvernérem charkovské oblasti, nechal pluk začlenit do ukrajinské Národní gardy, tím ho legitimizoval a zajistil mu prostředky. Jednotka se dále rozrůstala a nabírala zahraniční bojovníky. Stav měli tvořit z 50 % východu – Ukrajinci a 50 % cizinci, ze Švédska, Španělska, Itálie, Kanady, Francie, Běloruska, Německa a Ruska a jak již bylo uvedeno, údajně i z USA. Středisko SOUFAN uvádí, že v letech 2014-2019 se stav navýšil na 50 000 příslušníků ze 17 zemí. Právě schopnost komunikace se zahraničím a rychlost nabírání extremisticky orientované bojovníky vedlo k onálepkování Ukrajiny jako bašty neonacismu.

Za úspěchem s náborem zahraničních bojovníků by měla stát mluvčí vedoucí kanceláře zahraničních vztahů pluku Azov Olena Semejaka. Zúčastnila se mnoha konferencí nebo setkání organizovaných pravicově extremistickými organizacemi, lze jmenovat Casa Pound v Itálii, Německá národně demokratická strana, měla přednášku na Scandza Forum ve Švédsku společně Merkem Colletem, jenž je neonacistickým aktivistou z britské Národní strany. Azov též jednal s různými americkými organizacemi. Ale něco je příliš i na Ukrajinu, a to, když v USA sídlící neonacistická skupina Atomwaffen Divission chtěla na Ukrajině založit pobočku a připojit se k Azov, ukrajinská vláda je deportovala. Azov se snažil protlačit své politické křídlo do voleb a parlamentu, ale nedosáhli požadovaný počet procent.

Když před invazí na Ukrajinu ruský prezident Putin hovořil o denacifikaci, bylo to směrováno na Azov, ale obecné prohlášení zasáhlo všechny Ukrajince. Olena Semenjaka viděla nasazení pluku jako příležitost zviditelnit Azova zvýšit i jeho možný budoucí politický vliv. Ještě před invazí zahájil Azov intenzivní výcvik civilistů v Mariupolu, v Kyjevě se zúčastnilo 350 osob. Předmětem výcviku byla zdravotnická příprava, přežití, evakuace a samozřejmě výcvik se zbraněmi. Obdobně jako v roce 2014, kdy ukrajinská vláda vyhlásila budování „Teritoriálních obranných sil“, Prezident Zelenskyj nyní vyhlásil formování „mezinárodní legie“, čímž opět dostal Azov oficiální status a z evropských a dalších zemí mají možnost oficiálního zapojení do jednotky a bojů. K 6. březnu se mělo hlásit 16 000 zahraničních dobrovolníků, ale lze těžko ověřit, kolik se jich skutečně k Azov přidalo. Jisté však je, že vyznávají stejné hodnoty jako Azov.

Kdo jsou hlavní představitelé Azov:

-   Andryj Byletsky – zakladatel, později skupinu opustil, byl uvězněn, ale následně se stal až do r.2019 členem parlamentu

-   Ihor Mosijčuk – jeden ze zakládajících členů, byl zástupcem velitele. Později též skupinu opustil a byl uvězněn za pokus o bombový útok na sochu Lenina. Po propuštění se připojil k Radikální straně, za níž zasedal v parlamentu do r.2019, kdy ztratili všechny místa.

-   Oleh Odnoroženko – zástupce velitele

-   Ihor Michailenko – vrchní velitel po odchodu Byletského do parlamentu, pak se připojil k Národní Milici

-   Maxim Zhorin – krátce velitel skupiny a do r.2017 mluvčí

-   Olena Semenjaka – mluvčí a vedoucí politického křídla Národní Sbor

-   Denis Prokopenko – od února 2022 dozoruje skupinu v Mariupol

 

Semenjaka měla představit v prohlášení pro Nordic Resistance Movement vizi Azov, a tou je převzít kontrolu nad Ukrajinou. Konkrétně měla prohlásit, že „získáme moc, a to buď cestou parlamentu, nebo jinými prostředky“. Toto prohlášení vyvolává vzpomínky na 30. léta v Německu. Azov již potřebuje jen hnědé košile. To, že Azov jako první vystoupil vojensky proti separatistům i ruské armádě, mu získává kladné body. Jsou to dvě strany jedné mince, a ani jedna není hezká. Do bojů se zapojují zahraniční extremisté ve vysokých počtech a je otázkou, zda na Ukrajině pak zůstanou nebo odejdou. A pak je to, že díky vojenskému nasazení získává Azov postupně přívržence a sympatizanty i na domácí politické scéně. Semenjaka to jednou uvedla, postupují pomalu, ale kontinuálně vzhůru.

Když Putin hovořil o denacifikaci, zřejmě měl volit jinou rétoriku a prostředky, než poslat tam tanky a obvinit všechny Ukrajince. Ale v tomto konkrétním případě měl pravdu a interní hrozba pro Ukrajinu roste. Stejně jako v Německu nebo Itálii, nacismus a fašismus pomalu a plíživě nabývaly na síle, všichni to viděli a nikdo to neřešil. A pak se dostali k moci demokratickou cestou – ve volbách. Jaké byly následky není zapotřebí připomínat. Snad se to Ukrajině nevymkne z ruky.

 

Zdroj: cisac.fsi.stanford.edu

Tagy