Podívej, padá hvězda. Ne, to je americká ATACMS, která za chvíli zlikviduje ruský S-400

Podívej, padá hvězda. Ne, to je americká ATACMS, která za chvíli zlikviduje ruský S-400
Autor fotografie: USAASC / Flickr|Popisek: Systém pro odpalování raket ATACMS
10 / 02 / 2024, 08:00

Nové hrozby balistických navigovaných střel dosahujících závratných rychlostí v řádů jednotek a desítek Mach nutí vědce stále častěji vyvíjet náročnější a především finančně nákladnější zbraně pro jejich ničení. I přesto, že balistické rakety existují již přes 80 let, se armády celého světa stále potýkají s otázkou, jak se proti nim co nejúčinněji bránit.

Idea velmi rychlé a téměř neviditelné rakety, kterou není možné včas detekovat, natož pak ji zneškodnit, vznikla již v době druhé světové války. Nacistické Německo sestrojilo střelu V-2, kterou v září 1944 poprvé použilo na Paříž a Londýn. V-2 měla sloužit jako odveta za spojenecké bombardování německých měst a jen do konce války jich nacisté na britské, belgické, francouzské a nizozemské cíle použili více než 3 000 kusů. Na konci druhé světové války proto představitelé USA i SSSR o rakety projevili zvýšený zájem a jejich konstruktéři začali pod supervizí Američanů, Britů, Francouzů a Sovětů pracovat na vývoji podobné technologie s větším dosahem a efektivitou. 

V průběhu studené války vzniklo mnoho prototypů balistických raket, které byly vysoce nebezpečné především kvůli své rychlosti a neschopnosti je včas detekovat. Velmi rychle se proto ukázalo, že odrazit hrozbu výbuchu balistické rakety jde pouze zjištěním její reálné fáze letu a včasným zneškodněním hlavice s municí. Každá balistická střela má totiž tři základní fáze letu: výstup, mezidobí a opětovné vstoupení do atmosféry. V počáteční části letu, trvající asi 4 minuty, se střela pomocí technologie podobné odpalování vesmírných raket dostane do výšky 150-400 km nad zemský povrch. Po dokončení letu nastává druhá fáze. Přídavné motory jsou odhozeny a střela se přibližně 20-25 min pohybuje v atmosféře země směrem ke svému cíli. 

Raketa V-2

V okamžiku, kdy je raketa optimálně nachystána, spustí se třetí fáze. Při ní již pouze hlavice s municí padá z výšky přibližně 100 km nad zemským povrchem na předem vybraný cíl. Tato poslední část letu trvá pod dvě minuty a některé hlavice při ní dosahují rychlosti až 29 000 km/h (23,4 Mach). Balistické rakety se od sebe vzájemně odlišují podle délky letu. Zatímco taktické střely jsou určeny pro malé vzdálenosti okolo 150-300 km, dolet mezikontinentálních balistických raket (Inter-Continental Ballistic Missiles nebo také ICBM) se pohybuje okolo 5 000 - 12 000 km. 

Kromě dosahu je významným hlediskem balistických raket také jejich manévrovatelnost. Novější balistické střely, mezi které patří americká ATACMS a ruský 9K720 Iskander, mají oproti starším variantám zásadní výhodu v jejich schopnosti provádět manévry a upravovat své cíle také za letu. Tyto střely jsou označované jako kvazi-balistické rakety. U tohoto typu střel je možné upravovat jejich rychlost nebo dosah na úkor druhého z parametrů, což znemožňuje protivzdušné obraně včas rozpoznat a zneškodnit balistickou střelu. 

 

Ruská raketa 9K720 Iskander je onou kvazi-balistickou střelou, která byla na konci 80. let původně vyvíjena pro nesení jaderných hlavic. Raketa si procházela 15 letým testováním než byla v roce 2006 přijata do výzbroje ruské armády. Dosah 9K720 je přibližně 500 km a raketa je schopná nést munici do hmotnosti 700 kg. Podle údajů ruské armády by měla rychlost rakety při pádu dosahovat hodnot 5,9 Mach (7 285 km/h) a současně by měla být při této třetí fázi plně manévrovatelná. Její přesnost by se tak měla pohybovat okolo 2-5 metrů od zamýšleného cíle. Kromě typu 9K720 existuje také exportní verze Iskanderu, jejíž dolet je omezen na 280 km a nese munici pouze do hmotnosti 480 kg. 

O trochu dříve než v případě střely Iskander došlo také k vývoji americké balistické rakety ATACMS, která byla nasazena v aktivním boji již v roce 1991 při válce v Perském zálivu. Typ Block IA (MGM-140B), který nahradil střelu Block I, má maximální dosah 300 km při využití unitární hlavice s municí do hmotnosti 160 kg. Hlavice rakety však může být rozdělena až na 300 menších submunic. K navigaci raketa používá inerciální navádění, ale také technologii GPS, a její přesnost by měla být přibližně 10 metrů. Rychlost rakety by se měla pohybovat okolo 3 Mach (3 704 km/h), ale tuto informaci nejde jednoznačně prokázat a lze odhadovat, že je reálně mnohem větší. V budoucnu by ATACMS měla nahradit taktická balistická raketa Precision Strike Missile, kterou od roku 2017 vyvíjí společnost Lockheed Martin. Ta by díky vylepšenému navádění měla být schopna zasáhnout také pohybující se cíle.    

Na popsaných parametrech balistických střel je patrné, že fáze rakety přímo určuje možnost její detekce a zničení. Dříve se k zachycení balistických raket používaly radary s velkým dosahem umístěné na zemském povrchu, které však byly schopny je rozpoznat většinou až ve třetí fázi. Dnes již mohou střelu v letu zachytit také satelity s infračervenými senzory. Ty dokáží rozpoznat balistickou raketu již v první fázi zážehu podle emisí. Po úspěšné detekci nepřátelské střely se přechází k jejímu sestřelení, které může být prováděno širokým množstvím vojenské technologie od hypersonických řízených střel až po vysoce výkonné lasery umístěné na těle letounů. Každé z řešení je specifické pro danou fázi letu střely. 

Střela ATACMS se systémem sledování EOTS-F

Spojené státy americké pro ničení balistických raket využívají především systémy protivzdušné obrany Patriot, zařízení pro odpalování raket RIM využívané námořnictvem nebo laserové zbraně Boeing YAL-1. Při svém nedávném prvním použití se RIM-174 ukázaly jako velmi efektivní pro zneškodnění balistických střel. RIM-174 dosahují rychlosti 3,5 Mach (4 287 km/h) a jedna raketa vyjde přibližně na 4,4 miliony dolarů (101,7 milionu Kč). O prvním použití RIM-174 proti balistické střele Húsíů se můžete dočíst v tomto textu

Nejschopnějším ruským strojem, který má možnost zachytit balistické rakety, je raketový systém protivzdušné obrany S-400 využívaný v aktivním nasazení od roku 2007. Právě proti balistickým raketám je určena střela 48N6DM s dosahem přibližně 240 km a maximální rychlostí pohybující se okolo 6,5 Mach (8,026 km/h). Tento typ rakety je naváděn pomocí poloaktivního radarového navádění a měl by být schopen zasáhnout cíl letící do rychlosti 14 Mach (17 287 km/h). Právě s cílem pokořit raketový systém S-400 přistoupily USA k vývoji Precision Strike Missile. 

I přes Ruskem proklamované vlastnosti systému S-400 se v reálných podmínkách konfliktu na Ukrajině několikrát ukázalo, že jsou parametry stroje přinejmenším sporné. V průběhu roku 2022 i 2023 systémy S-400 několikrát selhaly proti střelám z HIMARS a na podzim roku 2023 bylo na poloostrově Krym dvěma ukrajinskými raketami Neptun zničen jeden ze systémů S-400. Je proto sice pravdou, že má Rusko k dispozici výkonné balistické střely 9K720 Iskander, avšak otázkou zůstává, zda se proti americkým ATACMS dokáže v případném konfliktu vůbec bránit. Jak bylo řečeno již na začátku textu, balistické rakety nejsou sice nejnovější technologií, ale i přesto stále představují obrovskou bezpečnostní hrozbu. 

 

Tagy článku