Pokud někdo tvrdí, že se nikdy nebál na zahraniční misi, buď cíleně lže, nebo je to blázen a nemá tam co dělat (komentář Lumíra Němce)

27. 04. 201914:30

Pokud někdo tvrdí, že se nikdy nebál na zahraniční misi, buď cíleně lže, nebo je to blázen a nemá tam co dělat (komentář Lumíra Němce)

Před několika týdny vyšel na stránkách Security magazínu rozhovor s psychologem PhDr. ThMgr. Danielem Štroblem, který se věnuje profesně problematice válečné psychologie a jako vojenský psycholog působil například v Afghánistánu či Iráku. Tento rozhovor mě zaujal a rád bych k tomu napsal několik postřehů, tak jak jsem bojové nasazení vnímal já a moji kamarádi z útvaru SOG.

Strach, stres obava ze zranění a smrti, jsou pocity, které vás provází po celou dobu mise, někdy méně, někdy více, ale jsou stále s vámi. Je to logické, jste v oblasti kde se umírá, vidíte mrtvé a zraněné, takže určitou míru obavy pociťuje každý. Pokud vám bude někdo tvrdit, že se tam nikdy nebál, tak buď cíleně lže, nebo je to blázen a nemá tam co dělat.

Na to abyste se s tím nějakým způsobem vyrovnali, neexistuje žádná univerzální poučka a každý to řeší po svém. Každý má nějakou berličku, které věří a která mu pomáhá strach překonat. Někdo má talisman, jiný věří v boha, že jej ochrání ale každý má něco. Důležité pro zvládnutí strachu je také víra v to, že vám se nic nestane. Je to metoda, kterou vojáci volí už po staletí. Existuje velmi zajímavá kniha „Obrazy války“, kde jsou popisovány pocity vojáků v průběhu bojů a je to stále stejné. Víte, že se to může stát, ale jste přesvědčený, že zrovna vám se to vyhne a schytá to někdo jiný. Pokud ve vás převládne obava z toho, že to nepřežijete, dříve nebo později se psychicky složíte a nebudete schopný si dojít ani na záchod, protože i tam vás může zabít raketa nebo minomet.

V rozhovoru se uvádí: „Když voják poprvé zabije, necítí zpravidla vůbec nic. Voják v boji tedy bojuje, vyhodnocuje situaci a někdy i přemýšlí, ale ani to není pravidlem. Většinou funguje instinktivně, a pokud je dobře vycvičen, tak podle naučených vzorců chování.“

Tady bych si dovolil s autorem nesouhlasit. Vojáci jsou samozřejmě v průběhu boje vystaveni obrovskému stresu, jde o život, ale rozhodně nemůžete fungovat jako stroje. Musíte přemýšlet, kde se krýt z kterého směru nepřítel útočí, vyhledávat nebezpečí a pokusit se je eliminovat. Každá situace je jiná a právě proto nemůžete fungovat pouze podle nějakých naučených vzorců, ale ty vzorce musí přizpůsobit na danou situaci a improvizovat. Máte samozřejmě naučené některé vzorové chování, nabíjení, přebíjení, odstraňování závad atd. Ale přemýšlet a vyhodnocovat situaci musíte vždy, jinak byste nepřežili.

S tím souvisí i pocity, když zabijete nepřítele. A jsem si jist, že ten prvotní pocit je u všech stejný. Nejedná se o pocit radosti ani o pocit viny nebo zděšení. První, co pocítíte, když zabijete nepřítele, je jakási úleva, že jste ho dostal, protože jinak by dostal on vás. To, jak se s tím voják vyrovnává později, je věc jiná. Někdo nad tím mávne rukou, protože ví, „když bych nezabil já jeho, tak by ten „bastard“ zabil mě“. Někdo z toho může mít trauma, ale je to individuální a v praxi jsem s nějakými velkými traumaty nesetkal. Pokud ano, tak ne ze zabití nepřítele, ale naopak, když nám nepřítel zabil kamaráda.

A co se týká posttraumatické poruchy, tak ve svém okolí jsem se nesetkal s tím, že by někdo měl noční můry z pobytu v misi. Ty problémy vznikly sice po jeho návratu, ale s pobytem venku nesouvisely. Velký problém vysloužilých vojáků je skutečně resocializace a začlenění se do běžného života. Není to ovšem následkem pobytu ve válce, ale například proto, že byl z armády propuštěn bez udání důvodu (neprodloužili mu závazek) a on nemůže najít práci, protože kromě vojenského řemesla nic jiného neumí a nějaký sociální program v podstatě nefunguje. To je ovšem téma na jiný článek.