Před několika týdny vyšel na stránkách Security magazínu rozhovor s psychologem PhDr. ThMgr. Danielem Štroblem, který se věnuje profesně problematice válečné psychologie a jako vojenský psycholog působil například v Afghánistánu či Iráku. Tento rozhovor mě zaujal a rád bych k tomu napsal několik postřehů, tak jak jsem bojové nasazení vnímal já a moji kamarádi z útvaru SOG.
Strach, stres obava ze zranění a smrti, jsou pocity, které vás provází po celou dobu mise, někdy méně, někdy více, ale jsou stále s vámi. Je to logické, jste v oblasti kde se umírá, vidíte mrtvé a zraněné, takže určitou míru obavy pociťuje každý. Pokud vám bude někdo tvrdit, že se tam nikdy nebál, tak buď cíleně lže, nebo je to blázen a nemá tam co dělat.
Psali jsme
V Německu se potýkají s nedostatkem vojáků. Jedním z důvodů tohoto stavu je to, že v červnu 2011 po 54 letech oficiálně skončila...
Na to abyste se s tím nějakým způsobem vyrovnali, neexistuje žádná univerzální poučka a každý to řeší po svém. Každý má nějakou berličku, které věří a která mu pomáhá strach překonat. Někdo má talisman, jiný věří v boha, že jej ochrání ale každý má něco. Důležité pro zvládnutí strachu je také víra v to, že vám se nic nestane. Je to metoda, kterou vojáci volí už po staletí. Existuje velmi zajímavá kniha „Obrazy války“, kde jsou popisovány pocity vojáků v průběhu bojů a je to stále stejné. Víte, že se to může stát, ale jste přesvědčený, že zrovna vám se to vyhne a schytá to někdo jiný. Pokud ve vás převládne obava z toho, že to nepřežijete, dříve nebo později se psychicky složíte a nebudete schopný si dojít ani na záchod, protože i tam vás může zabít raketa nebo minomet.
Psali jsme
Security magazínu poskytl rozhovor psycholog PhDr. ThMgr. Daniel Štrobl, který se věnuje profesně problematice válečné psychologie a jako vojenský...
V rozhovoru se uvádí: „Když voják poprvé zabije, necítí zpravidla vůbec nic. Voják v boji tedy bojuje, vyhodnocuje situaci a někdy i přemýšlí, ale ani to není pravidlem. Většinou funguje instinktivně, a pokud je dobře vycvičen, tak podle naučených vzorců chování.“
Tady bych si dovolil s autorem nesouhlasit. Vojáci jsou samozřejmě v průběhu boje vystaveni obrovskému stresu, jde o život, ale rozhodně nemůžete fungovat jako stroje. Musíte přemýšlet, kde se krýt z kterého směru nepřítel útočí, vyhledávat nebezpečí a pokusit se je eliminovat. Každá situace je jiná a právě proto nemůžete fungovat pouze podle nějakých naučených vzorců, ale ty vzorce musí přizpůsobit na danou situaci a improvizovat. Máte samozřejmě naučené některé vzorové chování, nabíjení, přebíjení, odstraňování závad atd. Ale přemýšlet a vyhodnocovat situaci musíte vždy, jinak byste nepřežili.
S tím souvisí i pocity, když zabijete nepřítele. A jsem si jist, že ten prvotní pocit je u všech stejný. Nejedná se o pocit radosti ani o pocit viny nebo zděšení. První, co pocítíte, když zabijete nepřítele, je jakási úleva, že jste ho dostal, protože jinak by dostal on vás. To, jak se s tím voják vyrovnává později, je věc jiná. Někdo nad tím mávne rukou, protože ví, „když bych nezabil já jeho, tak by ten „bastard“ zabil mě“. Někdo z toho může mít trauma, ale je to individuální a v praxi jsem s nějakými velkými traumaty nesetkal. Pokud ano, tak ne ze zabití nepřítele, ale naopak, když nám nepřítel zabil kamaráda.
Nepřehlédněte
Policii trápí nedostatek policistů. Stavy se nedaří naplnit ani pomocí až stopadesátitisícového náborového příspěvku, který může dostat každý po odsloužení...
A co se týká posttraumatické poruchy, tak ve svém okolí jsem se nesetkal s tím, že by někdo měl noční můry z pobytu v misi. Ty problémy vznikly sice po jeho návratu, ale s pobytem venku nesouvisely. Velký problém vysloužilých vojáků je skutečně resocializace a začlenění se do běžného života. Není to ovšem následkem pobytu ve válce, ale například proto, že byl z armády propuštěn bez udání důvodu (neprodloužili mu závazek) a on nemůže najít práci, protože kromě vojenského řemesla nic jiného neumí a nějaký sociální program v podstatě nefunguje. To je ovšem téma na jiný článek.
Tagy