Poslední modernizované Su-27 dodány

Ruské letectvo minulý rok v prosinci převzalo poslední modernizované Su-27 nesoucí toto číselné označení. Ve výrobních linkách Suchoje se už soustředí výhradně na modernější deriváty tohoto ikonického letounu.

První prototyp modernizovaného Su-27SM poprvé vzlétl v Komsomolsku na Amuru 27. prosince 2002. Radiolokátor Mječ-M konečně dostal režimy pro vyhledávání pozemních i námořních cílů, čímž se z původně stíhacího letounu stal víceúčelový. Společně s řízenými střelami vzduch-vzduch R-77 se do výzbroje dostaly také protizemní střely Ch-29T/L a S-25LD, protiradarové střely Ch-31P a protilodní střely Ch-31A. Krom toho došlo k vylepšení elektro-optického zaměřovacího systému, avioniky a instalovány byly také silnější motory Al-31F. Dodávky prvních takto vylepšených letounů byly ruskému letectvu zahájeny už koncem roku 2004 a do roku 2009 jich bylo dodáno celkem 48.

Ekonomické problémy ovšem znemožnily nadále pokračovat v modernizaci starších strojů takovým tempem. Vedle několika desítek nových letounů Su-35S a Su-30M2 bylo pro domácí letectvo objednáno před deseti lety jen 12 nových Su-27SM3. Pro ty výrobce využil draky původně určené pro čínské Su-27SK a stejně jako u nich došlo ke zvýšení maximální vzletové hmotnosti a tudíž i zvýšení nosnosti výzbroje z 6 000 na 8 000 kg a navýšení počtu závěsníků z deseti na dvanáct.

V roce 2012 pak ruské letectvo projevilo zájem o modernizaci a zároveň prodloužení životnosti starších Su-27. Na místo původně zvažovaných 36 strojů jich nakonec dalo modernizovat pouze 10. Poslední z nich obdrželo právě v prosinci minulého roku. Přitom žádné další modernizace v současnosti nejsou plánovány a dost možná se tak jedná o vůbec poslední dodaný modernizovaný Su-27. Výroba zcela nových strojů je téměř vyloučena vzhledem k produkci modernějších Su-30 a Su-35.

Ikona sovětského leteckého průmyslu

Počátky vývoje letounu dnes známého jako Su-27 můžeme vysledovat do roku 1969. Sovětský svaz tehdy bedlivě sledoval americký program F-X, ze kterého nakonec vzešel stíhací letoun F-15. Ten svou rychlostí reagoval na sovětský „třímachový“ záchytný stíhací MiG-25 a zároveň na poznatky z Vietnamské války. Během ní se totiž ukázalo, že budoucnost bude patřit nejen rychlým ale také obratným letounům schopným vzdušného boje i na krátkou vzdálenost.

Cestou do této nové generace, dnes označované jako 4., šel také návrh nového sovětského letounu označovaný jako T-10. Stavba prvního prototypu označovaného jako byla zahájena v roce 1975 a 20. května 1977 se tento nový letoun poprvé vznesl z letiště Žukovského u Moskvy. Ukázalo se však, že se americkému F-15 nevyrovná a proto v konstrukční kanceláři Suchoje museli přijít se značně vylepšeným prototypem T-10S, který poprvé vzlétl 20. dubna 1981. Ten už se stal přímým předchůdcem sériového Su-27 (v kódu NATO označovaném jako Flanker-B). Výroba jednomístné verze byla zahájena už v roce 1982 v Komsomolsku, dvoumístnou verzi pak začal až v roce 1986 vyrábět závod v Irkutsku. První sériově vyrobené Su-27 putovaly k sovětskému letectvu už v roce 1984. Do roku 1992 jich bylo vyrobeno na více než 700.

Ve výzbroji nahrazovaly Su-15, MiG-21, MiG-23, Jak-38P. Oproti nim představoval nový Suchoj Su-27 značný pokrok prakticky ve všech ohledech. Motory dávající tah kolem 122 kN znamenaly lepší poměr tahu vůči hmotnosti než 1 a zároveň umožňovaly dosažení rychlosti kolem 2 500 km/hod! Radiolokátor Mječ už tehdy dokázal detekovat větší letouny na vzdálenost 140 km a menší na vzdálenost 80 až 100 km. Na celkem deset závěsníků pod trupem, motory a křídly bylo možno umístit v té době nové střely vzduch-vzduch krátkého dosahu R-73 a také R-27 středního až dlouhého dosahu. A konečně záměrná konstrukční nestabilita s elektro-impulzním řízením a tahem motorů dala letounu výbornou manévrovatelnost.

Pokračující výroba nástupců

Rozpad Sovětského svazu ale znamenal pro Su-27 bod zlomu. Kvůli nedostatku finančních prostředků, velkému počtu již vyrobených strojů i nepotřebě vyrábět další došlo k zastavení sériové výroby. Ekonomické problémy nástupnického Ruska se pak ve svém důsledku promítly i prakticky vzato do pozastavení vývoje modernizovaných variant známých dnes jako Su-30 a Su-35.

Záchranou pro Suchoje se nakonec stal zájem z Číny, která nejdříve objednala dvacítku Su-27SK. V roce 1996 pak došlo víceméně v tísni k tomu, že Rusko v roce 1996 podepsalo dohodu na licenční výrobu přímo v Číně, v rámci které mělo vzniknout na dvě stovky nových letounů. Jenže Číňané dohodu porušili a na místo toho posléze začali vyrábět vlastní (Suchojem) neschválenou variantu letounu. To poznamenalo čínsko-ruské vztahy v této oblasti dodnes.

Suchoj nakonec dovedl do zdárného konce vývoj Su-30, které zaznamenalo mnoho exportních úspěchů, i Su-35. Oba dva typy plus útočný stíhací Su-34 odebírá a nadále plánuje odebírat ruské letectvo. Samotných Su-27 aktuálně zůstává v jeho výzbroji na 180 až 190, ale jen 22 v nejmodernější variantě Su-27SM3 (z toho 12 vyrobených a 10 modernizovaných).

 

Autor: Michal Polák

Tagy