Autor fotografie: foto: redakce
Jako další přijal pozvání do předvolebního speciálu Security Magazínu prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky a kandidát za hnutí Přísaha – občanské hnutí Roberta Šlachty za hl. m. Praha pan Jiří Hynek.
Veronika, studentka Univerzity obrany, zve do svého nového pořadu klíčové politiky a další osobnosti, které mají co říct k tématu obrany a bezpečnosti. Nejen v předvolebním čase, ale právě nyní – hodnotí uplynulé funkční období vlády, výkon ministerstva obrany, a prezentují své vlastní plány a koncepce pro další čtyři roky.
- Svoji pracovní kariéru jste začal jako vývojový pracovník v Tesle Kolín. Měl jste už tehdy touhu zamířit do bezpečnostního a obranného průmyslu?
Pracoval jsem v technologickém vývoji a měl na starost zavádění informačních technologií ve výrobě. V podniku TESLA Kolín byla určitá část zaměřená na vojenské projekty, ale o nich se příliš nemluvilo. V seznamu vývojových úkolů se skrývaly pod názvy Kladivo a Svatava. Znalí věděli, že šlo o systémy řízení palby pro tank T-72 a průzkumné BVP. Ale tehdy mě vojenská výroba nikterak nelákala.
- Kandidujete za politickou stranu PŘÍSAHA, jak se postaví Vaše strana k podpoře českého obranného průmyslu a jaké jsou hlavní pilíře Vašeho programu na poli obrany?
Podporu českého obranného průmyslu považujeme za stěžejní bod našeho programu, neboť ho vnímáme jako klíčovou součást národní obranyschopnosti. V hnutí Přísaha vlastně nedělám nic jiného, než posledních dvacet let. Jen to má politický nádech. Program obrany Hnutí Přísaha stojí na třech pilířích: Připravená a odhodlaná armáda, dostatečné zálohy, silný domácí průmysl. Aby toto bylo zajištěno, považujeme za nutné zajistit několik věcí. V prvé řadě stanovit výdaje na obranu zákonem. Klíčová úloha státu, kterou je zajistit bezpečnost vlastních obyvatel, tedy i obranu vlastního území, musí být zajištěna bez ohledu na politické složení vlády. Je před parlamentními volbami, proto se strany předhánějí ve svých slibech, kdo dá na obranu více peněz. I ty strany, které v době své vlády seškrtaly výdaje natolik, že se z toho armáda dodnes nevzpamatovala. Aby se tomu do budoucna předešlo, musí být obranné výdaje stanoveny zákonem. To samotné by ale nestačilo. Proto chceme, aby se při pořizování nové obranné techniky a služeb preferovaly dodávky od domácích výrobců. Tito jsou garancí pro zajištění fungování armády v době krizí, ohrožení státu či válečném stavu. Příjmy z obranných zakázek považujeme za důležitý zdroj národní prosperity, schopnosti vytvářet pracovní místa a investic do vědecko-technického rozvoje. Státní zakázky pro český průmysl pak chápeme i jako zdroj nezbytných referencí pro uplatnění českých produktů na zahraničních trzích. Podpora exportu obranných technologií je další z věcí důležitých pro vlastní obranyschopnost. Silný export pomáhá udržet výrobní schopnosti firem obranného průmyslu, které může stát v případě krize využít ve svůj prospěch. Podpora exportu je ten nejlevnější způsob, jak si udržet potřebné výrobní kapacity a zároveň zajistit příjmy do státní kasy. Tento pohled musí být zásadní pro státní exportní politiku při posuzování jednotlivých vývozů a stěžejní pro celou státní licenční politiku. Také je potřeba masivně podporovat obranný výzkum a vývoj. Nové hrozby si vyžadují nové technologie. Navíc lze tento výzkum a vývoj považovat za klíčový prvek pro zvyšování vzdělanosti v technických a přírodovědných oborech. V neposlední řadě je nutno udržovat dostatečné zálohy, kde klíčovou roli hrají aktivní zálohy, a připravovat obyvatelstvo na zvládání krizí.
- Blíží se konec funkčního období vlády. Jak obecně hodnotíte akvizice Ministerstva obrany v uplynulém období, výsledek modernizačních procesů armády, jak je předpokládají strategické dokumenty jako Koncepce výstavby Armády České republiky 2030?
Netajím, že jsem dlouhodobým kritikem fungování ministerstva obrany. A to hlavně pro velmi komplikovaný a časově náročný akviziční proces. Někdy mám pocit, že než se armádě nakoupí to, co potřebuje, už jsou na trhu lepší produkty. Abych byl objektivní, situace se oproti minulým obdobím lepší, i když ne tak rychle, jak by to ozbrojené síly i domácí průmysl potřebovaly. V minulosti se hodně zaspalo, proto nyní je potřeba věci řešit rychle, s minimálním byrokratickým zatížením. Zrychlení by zajisté prospělo, kdyby došlo k úpravě zákona o zadávání veřejných zakázek. Například dosud na služby, jako je servis, nelze uplatnit výjimku, ač to evropská směrnice připouští. Je toho v této oblasti hodně, co je potřeba napravit.
- Kdybych vás poprosila o řekněme dva největší problémy, s nimiž se v dnešní situaci musí vypořádat český obranný průmysl, co jej nejvíce tíží a s čím mohou pomoci politici?
Tranzitní licence a přístup bank k exportérům vojenských technologií. Tranzitními licencemi nás naši sousedé trestají za to, že naši předkové nám nevybojovali území u moře. O každou exportní zakázku, na kterou nám české úřady dají vývozní licenci, můžeme přijít jenom proto, že země, přes kterou potřebujeme převézt, nám to neumožní. A evropským úředníkům je úplně jedno, že existují země v Evropské unii, které jsou diskriminovány pouze proto, že nemají přístup k moři. Snažíme se o odstranění této diskriminace už hodně dlouho, vyzkoušeli jsme už snad všechny cesty, ale zatím se uspokojivé řešení nenašlo. Co se týká bank, tak podobné absurdity se objevují i v jejich přístupu k firmám obranného průmyslu. Slovní spojení „obranné technologie“ se v rámci interních předpisů a etických kodexů těchto nadnárodních institucí stává téměř sprostým výrazem. Jestliže se neochota komerčních bank poskytovat standardní bankovní služby, jako je platební styk či bankovní garance, českým výrobcům vojenského materiálu bude nadále prohlubovat, pak tím bude ohrožena i naše obranyschopnost. S obojím mohou politici pomoci. Jen je potřeba problematice rozumět a vynaložit nemalé úsilí při řešení těchto problémů.
- V rámci obrany se skloňuje výraz soběstačnost. Mohli jsme vidět, že během pandemie zde byl nedostatek zdravotního materiálu, který jsme si neuměli vyrobit sami a byl to obrovský problém. Jedním z názorů je, že bychom si tyto klíčové věci měli zajišťovat sami na svém území, které ovládáme říká se tomu tzv. princip teritoriality. Souhlasíte s tím, abychom si maximum věcí vyráběli sami, pokud je to možné?
Samozřejmě je nutné u klíčových a strategických produktů zajistit soběstačnost. Poslední Výroční zpráva Vojenského zpravodajství hovoří, že slabinou jsou nedostatečné rezervy a přílišná závislost na dovozu kritických komodit. Globalizace je zdánlivě levnější, ale za cenu vysokých bezpečnostních rizik. Je nejvyšší čas od této politiky odejít a ve všem, co činíme, mít bezpečnost na prvním místě. Nejde pouze o soběstačnost ve výrobě zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu. Ale jde i o energetickou či potravinovou soběstačnost. Musíme přejít od globalizace k lokalizaci, zatím alespoň v tom nejdůležitějším.
- Domácí výrobu lze při troše kreativity obejít například tím, že v česku působící společnost poskytne obrazně řečeno své české razítko na produkty vyrobené v zahraničí. V minulosti k takovým případům došlo. Nemělo by být Ministerstvo obrany v těchto případech obezřetnější – zde nejde v pravém slova smyslu o podporu a využití domácího průmyslu.
Během svého působení v čele Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu jsem se setkal s řadou triků zahraničních výrobců, se kterými si pracovníci Ministerstva obrany nedokázali poradit. Nejběžnější bylo najít nějaký nepodstatný parametr, který se dá do podmínky veřejné soutěže. Do ní se přihlásí dva čeští překupníci, a ten s nižší cenou zvítězí. A zákonu o zadávaní veřejných zakázek je učiněno zadost, jen zapláče český výrobce i daňový poplatník. Absurdní je, že pak Ministerstvo obrany takové zakázky vykazovalo jako dodávky z tuzemska. A díky takovým trikům pak například český výrobce lezeckých lan, jehož výrobky používá Bundeswehr, nebyl schopen uspět v dodávkách do vlastní armády. Vzpomínám také na jeden tendr, kdy jako jeden z klíčových parametrů pro dodávky tiskáren byl „rychlost přechodu ze standby režimu do tisku první strany“. Za doby mého dlouhého působení v tomto oboru je toho na knihu. Přestože existuje řada vládních dokumentů, kde je důležitost role domácích výrobců jasně zakotvena, existují úředníci, kteří se s tím neztotožnili. Pak se v důležitých dokumentech neustále setkáváme s formulacemi typu: „V Česku neexistuje zákon, který by MO ukládal povinnost podporovat domácí obranný průmysl, a už vůbec ne soukromé společnosti“. Při takovém přístupu se pak nemůžeme divit, že takové triky fungují v neprospěch českých výrobců.
- Nákup děl ráže NATO a systému protivzdušné obrany je už hotovou věcí. Máte radost, že se to podařilo do voleb dotáhnout?
Bylo to za pět minut dvanáct, ale nakonec to dopadlo. Nyní je klíčové ohlídat, aby zahraniční dodavatelé svůj závazek na zapojení českého průmyslu do výroby splnili. Pro příště by bylo vhodné, aby ministerstvo obrany ještě před podpisem se zahraničním partnerem po něm vyžadovalo, aby předložil uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě s českými výrobními podniky. Pak se bude mnohem snadněji po zahraničním dodavateli vymáhat plnění jeho závazku o zapojení tuzemského průmyslu do výroby a servisu.
- Další z velkých tendrů je nákup bojových vozidel pěchoty. Zatím se nepodařilo dotáhnout tendr na pásová BVP do zdárného konce, nyní je zakázka dokonce zkoumána antimonopolním úřadem. Kde je podle Vás největší problém? Od spuštění tendru uběhlo již řadu let a mezitím se podstatně změnili ekonomická situace. Už nejsme v době ekonomické hojnosti z roku 2019 je tu rok 2021 a rekordní rozpočtové schodky. Měl by se kvůli tomu tendr upravovat? Někteří členové výboru pro obranu například navrhovali ušetřit díky převodu části vozidel na kolovou platformu. Co si o tom myslíte?
To, že je potřeba nahradit dlouho již nevyhovující BVP, je snad každému jasné. Těžko se láká nový zájemce o službu v armádě, když se mu nabízí sloužit na technice, na které možná sloužil už jeho děda. Nehledě na to, že novodobé válčiště skýtá taková rizika, na které BVP není vybaveno. Na druhou stranu mi dodnes nikdo nevysvětlil, proč nebojová technika musí být na stejné podvozkové platformě, jak ta bojová. Už dnes máme v Armádě České republiky zavedena vozidla TATRA či TITUS, tak proč toho nevyužít. Jsem přesvědčen, že přehodnocení této zakázky na etapový nákup bojových pásových vozidel a podpůrných vozidel na kolech povede nejen ke zlevnění a finančnímu rozložení v čase, ale bude politicky průchodnější. Obávám se, že lpění na původním zadání může vést k tomu, že se nakonec nenakoupí nic.
- Nedávno jsme zaznamenali skvělý úspěch například kopřivnické Tatry, která bude spolu s firmou DAF dodávat stovky nákladních vozidel belgické armádě. Česká Zbrojovka si koupila v USA proslulou značku COLT. A je rozvíjena řada dalších projektů. Zažívá český obranný průmysl v rámci možností dobré časy?
Rok 2020 byl druhým exportně nejúspěšnějším rokem českého obranného průmyslu. Jsem přesvědčen, že kdyby nebyla pandemie covid-19, tak by byl nejúspěšnějším. Významní čeští výrobci dokázali v minulých letech stabilizovat svoje výrobní kapacity a investovali do vývoje a obchodu. Nyní se jim vynaložené úsilí vrací v nových zahraničních zakázkách. Jen je potřeba, aby dostávali větší podporu na tuzemském trhu. Pak už nebude nic bránit ve světlé budoucnosti českého obranného průmyslu.