Prezident AOBP Jiří Hynek: Armádě chybí technika, výcvikové prostory, vojáci. Zákony pro obranu přicházejí pozdě

Prezident AOBP Jiří Hynek: Armádě chybí technika, výcvikové prostory, vojáci. Zákony pro obranu přicházejí pozdě
Autor fotografie: foto: redakce|Popisek: Jiří Hynek (vpravo)
05 / 01 / 2023, 12:00

Oslovili jsme prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP) Jiřího Hynka několika otázkami, které se týkají modernizace Armády České republiky v kontextu války na Ukrajině, její koncepčnosti i mezinárodní spolupráce. „Přezbrojme rychle, ale s rozmyslem. Dodávky staré sovětské techniky na Ukrajinu a jejich náhrada novou je určitě správná cesta,“ říká Jiří Hynek, ale současně je velmi kritický k tempu i (ne)koncepčnosti akvizic a modernizace AČR: „Já věřím jenom tomu, co se už stalo. Až bude technika nakoupena, vojáci se vycvičí v jejím používání, a hlavně vše bude začleněno do systému obrany, pak bude teprve o čem hovořit.“

  • Ministerstvo obrany a Armáda ČR zdůrazňují, že poskytnutí vojenské pomoci Ukrajině, která se od února brání ruské agresi, nesnižuje obranyschopnost České republiky. Lze probíhající konflikt vnímat jako příležitost k žádoucímu urychlení modernizačních procesů českých ozbrojených sil, zjednodušeně řečeno: podpoříme Ukrajinu starou a z našeho pohledu neperspektivní technikou, kterou však Ukrajina potřebuje, a my přezbrojíme?

Válka na Ukrajině je určitě příležitostí, jak modernizovat vlastní ozbrojené síly. I když bych byl mnohem raději, kdyby se to dělo dlouho před tím, něž k válce došlo. Ne nadarmo se říká, že nejlepší čas, kdy něco začít, je včera. Méně dobré je dnes a úplně špatné je zítra. V každém případě je nutno naši armádu přezbrojit a zmodernizovat. Je nutné jednat rychle, ale v žádném případě ne ukvapeně. A vyvarovat se zneužití krizové situace k nějakým postranním úmyslům. Při přezbrojení musíme využít všech znalostí získaných ze současné války tak, aby pořizovaná technika nebylavhodná na minulou válku, ale na tu, která může přijít. U všech nových zakázek je nutno mít na paměti, že pouze domácí průmysl je schopen udržet techniku v bojeschopném stavu v době krize.

A v neposlední řadě si musí být politici vědomi toho, že ozbrojený konflikt často přeroste ve válku zdrojů. Pak vítězí ten, kdo umí válčit levněji. Z tohoto pohledu nemá cenu ve světě hledat to nejšpičkovější, které nás může ekonomicky vyčerpat z důvodu drahého provozu. Ukrajinci nám ukázali cestu třeba tím, jak levnými drony ničili drahou těžkou ruskou techniku. Nebo jak použitím levných klamných cílů nechávají Rusy spotřebovat drahou přesnou munici. Přezbrojme rychle, ale s rozmyslem. Dodávky staré sovětské techniky na Ukrajinu a jejich náhrada novou je určitě správná cesta.

  • Armáda České republiky v letošním roce obdrží mj. první vrtulníky Venom a Viper náhradou za Mi-35, před Vánocemi přibyl do její výzbroje první tank Leopard 2. Přijdou samohybná děla CAESAR, budou zavedeny radary MADR, přijdou komplety PVO SPYDER. Zřejmě bude podepsána smlouva na nová BVP. Měla by být zahájena modernizace vozidel Pandur, přijdou první TITUSy. Bude rozhodnuto o nových tancích a do října také o nákupu F-35. Co armádě chybí, co přichází pomalu? Probíhá podle vašeho názoru modernizace koncepčně?

Říká se, že ďábel se skrývá v detailech. V otázce je jeden takový skryt, a tím je budoucí čas. Přijdou, budou, bude podepsána, bude rozhodnuto. Budoucí čas politici velmi rádi používají. Stejně tak mají v oblibě čas podmiňovací – mělo by být. Já věřím jenom tomu, co se už stalo. Až bude technika nakoupena, vojáci se vycvičí v jejím používání, a hlavně vše bude začleněno do systému obrany, pak bude teprve o čem hovořit. A co armádě chybí? Bylo by jednoduší psát, co jí nechybí. Chybí technika, výcvikové prostory, vojáci. Ať se podíváme kamkoliv, je něco špatně. Mají se pořídit houfnice, které umí dostřelit přes čtyřicet kilometrů. Máme s nimi kde cvičit? Nikoliv. Chceme tanky Leopard. Máme dopravní infrastrukturu, která je unese či uveze? I tady je odpověď negativní. Chceme nové vojáky. Máme jim co nabídnout? Nejde jen o peníze, ale o zázemí moderně vybavených ubytoven a kasáren. I zde je nutno hodně dohánět. Co se týká koncepčnosti modernizace, i zde se není čím chlubit. Začalo to kdysi afghánizací armády a od té doby se z toho těžko dostává.

  • Ptám se mj. návazně na nedávná vyjádření prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslava Kaly. Nemluvil explicitně o obraně, ale vyčítá státu bezkoncepčnost při nakládání s veřejnými prostředky. Obrana je vládní prioritou, rozpočet ministerstva výrazně roste. Jak hodnotíte dosavadní výkon této vlády v oblasti obrany, zejména akvizic a modernizace, a co od ní očekáváte v následujícím období?

Vzpomínám si na jednu scénku z francouzského filmu „Bažanti“. Vojáci při kopání zákopu dostanou rozkaz k přesunu. Na otázku „A co s tím zákopem?“ jim velící důstojník odvětí „Dokončíte ho jinde“. Takto se stát dlouhodobě chová nejen v oblasti obrany. Kdysi dávno při diskusi, jestli má naše armáda být teritoriální nebo expediční, z úst tehdejší ministryně obrany zaznělo, že teritoriální s expedičními schopnostmi. Při takovém absurdním politickém zadání se pak nelze divit slovům prezidenta NKÚ. Nedávno vláda rozhodla, že do poslanecké sněmovny předloží zákon, který zakotví 2% HDP na obranu. Jde zajisté o chvályhodný čin. Jen nechápu, proč se tak stalo až po roce působení současné vlády, když tento záměr byl ve volebním programu vládnoucí koalice, ale i v programovém prohlášení vlády. A snahy o toto byly i v minulosti. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu již v roce 2016 na valné hromadě přijala usnesení, že podpoří jakékoliv legislativní snahy, které povedou k fixaci výdajů na obranu. I proto jsme v témže roce podporovali snahu senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Velkou zásluhu na tvorbě návrhu této změny potřebného zákona měl tehdy senátor Tomáš Jirsa, bohužel to tehdejší parlament neschválil. Obdobnou cestou se v minulosti vydalo Polsko a na zlepšení jeho obranyschopnosti se to významně projevilo.

V současném návrhu je jedna část, která vyvolává vrásky na čele u řady expertů. Jde o to, že se do těchto výdajů mají započítávat některé civilně-vojenské výstavby. Je obavy z toho, že místo nákupu potřebné vojenské techniky od českých výrobců si vláda bude stavět dopravní infrastrukturu. Ale to ukáže čas. Stejně tak čas ukáže, jestli akvizice a modernizace jsou jenom slova, nebo skutky. Zatím je to, mírně řečeno, takové rozpačité.

  • Na druhou stranu nejen ministryně obrany Jana Černochová mluví o významném nárůstu poptávky a potřebě "předbíhat ve frontě" při nákupech vojenské techniky. Daří se v tomto ohledu mezinárodní spolupráce? Například v případě BVP se mluvilo o společném postupu Česka a Slovenska - ale Slováci již svou smlouvu mají.

Myslím, že si Slováci více uvědomili bezpečnostní rizika vyplývající z ruské agrese vůči Ukrajině. Možná proto, že jsou konfliktu blíže. Na pomyslné startovní čáře v okamžiku vypuknutí konfliktu jsme měli náskok ve vybavení naší armády. Ale Slovensko vyběhlo rychleji. Mě mrzí, že se u nás dlouhodobě mezinárodní spolupráce nedaří. V době federální československé armády bylo jedno vybavení. Co se obě země vydaly svou cestou, tak se nezrealizoval jediný společný nákup. Má to stále stejný průběh. Nově zvolení ministři se sejdou, usmějí do kamer a řeknou, že hodlají mnohem intenzivněji spolupracovat. A že jsou to právě oni, kteří vše změní. A skutek utek. Takto to trvá třicet let. Proto mě nepřekvapuje, že ani u BVP nedošlo k dohodě. A zrovna se Slovenskem má český obranný průmysl spolupráci dlouhodobou a dosti intenzivní. Mezinárodní spolupráce se Slovenskem v oblasti společného pořízení je to nejjednodušší, co se dá udělat. Když to neumíme, jak potom chceme dělat společné nákupy v rámci evropských či NATO struktur?

  • Přímá americká pomoc Ukrajině několikanásobně převyšuje evropskou. A v rámci té evropské pak patří Česká republika podle oficiálních čísel k nejaktivnějším zemím - dosud jsme vydali jen o málo méně než mnohem větší Francie například. Lze z těchto údajů číst, že Evropa není připravena na ostrý konflikt, a že velké evropské státy situaci podcenily a podceňují, zatímco Spojené státy (opět) tahají za Evropu "kaštany z ohně"?

Spojené státy v žádném případě netahají za Evropu horké kaštany z ohně. Nikdo to nedělaly, ač se to tak někdy prezentovalo. Spojené státy jsou velmoc, která si od dob občanské války uvědomuje, že nejhorší, co zemi může potkat, je válka na vlastním území. V rámci své politiky dělají vše pro to, aby se tak u nich nestalo.Ze své návštěvy americké základny v Norfolku jsem si přivezl plakát letadlové lodi s nápisem „90 000 tun diplomacie“. Myslím, že v tomto textu je skryto všechno. Žádný americký politik by nedělal něco, co by nebylo dobré pro zájmy USA a jejich občany. Půjčka, kterou USA poskytují Ukrajině, je samozřejmě potřebná pro Ukrajinu, ale i dobrá pro ochranu amerických zájmů. Ať už politických či ekonomických.Evropské státy již dávno zapomněly na to, že prvořadým úkolem státu je zajistit ochranu svých obyvatel a jejich bezpečí. A v rámci pseudohumanismu a různých hesel si postupně ničily své obranné schopnosti včetně průmyslových. Nyní sklízíme hořkou úrodu těchto kroků.

  • Celková výše českého vojenského exportu na Ukrajinu se podle ministryně obrany blíží 50 miliardám korun, což je obrovská částka, z níž většina připadá na soukromé podniky obranného průmyslu. Konkrétní projekty z pochopitelných důvodů ministerstvo dlouhodobě nekomentuje. Odpovídá ta částka českým možnostem?

Částka, kterou ministerstvo obrany uvádí, je mnohem vyšší než hodnota českými firmami vyrobeného vojenského materiálu, který byl v roce 2021 dodán ukrajinským ozbrojeným silám. Ministerstvo totiž uvádí hodnotu státem udělených licencí na Ukrajinu. Jinými slovy to, co české firmy na Ukrajinu smějí vyvézt. Ale tyto licence jsou víceleté a jejich plnění může trvat klidně tři nebo čtyři roky. Navíc ne vždy jde o českou výrobu, ale může jít i o brokering, tedy o dodávky zboží z jiných zemí na Ukrajinu, kterou zajišťují čeští obchodníci. Což je významná pomoc Ukrajině, která se ale nikterak neprojeví na zvýšení obranně výrobních kapacit v Česku. Odhaduji, že se u nás vyrobilo a během loňského roku na Ukrajinu vyvezlo zboží v hodnotě 20 mld. Kč.

  • V souvislosti s válkou na Ukrajině a vojenskou pomocí se mluví také o dodávkách munice, které jsou velmi důležité. Pokud státy střední a východní Evropy ještě své zásoby munice východních ráží nevyčerpaly, jistě se k tomu stavu již blíží. Kromě podpory Ukrajiny ale musíme také zajistit dostatečné vlastní zásoby, a to v kontextu přechodu na západní ráže. Děje se to? Má obranný průmysl dobré podmínky pro zintenzivnění výroby a specificky v oblasti munice?

Oblast munice je velmi specifická oblast, kde nelze výrobní kapacity znásobit z roku na rok. Lze postavit linku na montáž munice, ale musí být zajištěni pracovníci pro její obsluhu, a hlavně materiálové vstupy. A zde je největší kámen úrazu. Je potřeba výrazně navýšit schopnost výroby střelného prachu, což je několikaletá záležitost. Ale střelný prach potřebuje dodávky nitrocelulózy, kde nejsou evropské kapacity příliš velké. A když by se navýšily, pak je otázka, zda bude dost kyseliny dusičné, pro jejíž výrobu se musí zajistit čpavek. A takto se dá pokračovat. A navyšování takové výroby vyžaduje obrovské investice, které nelze udělat z roku na rok. Navíc takováto chemická výroba není evropskými zelenými aktivisty příliš vítaná. Výrobní kapacity lze navýšit za pomocí obrovských investic, ale než k tomu dojde, tak to bude trvat roky. V každém případě se musí začít co nejrychleji.

  • Vnímáte ze své pozice nějaké nevyužité příležitosti českého obranného průmyslu směrem k podpoře Ukrajiny? České společnosti poskytují kromě zbraní a munice také služby jako opravy těžké techniky. Lze v nějakém ohledu dělat více, a co by k tomu bylo třeba?

Vždy lze nalézt nějaká vylepšení či lepší cesty. Největším ukrajinským problémem současnosti je ochrana kritické infrastruktury a civilního obyvatelstva. Zde bychom mohli nabídnout naše znalosti a schopnosti ve výstavbě či modernizaci protileteckých krytů a jejich ventilačního vybavení. Ale máme řadu dalších nápadů v oblasti vojenské medicíny či vybavení pro okamžitou pomoc zraněným vojákům.

  • Nemáme dnes tendenci podceňovat ruskou armádu a její schopnosti? V roce 2022 předvedla především sérii neúspěchů a brutality, zbraně jí dodávají země jako Írán, Čína a dokonce KLDR. Co můžeme od Ruska očekávat v roce 2023?

Říká se, že první obětí každé války je pravda. Je to pochopitelné. Každá strana potřebuje povzbudit vlastní vojáky a obyvatele, tak zveličuje úspěchy a bagatelizuje neúspěchy. Bylo by však špatné, když by tomuto marketingu podlehli odborníci. V době druhé světové války, když Němci stáli před Moskvou, by si na vítezství Sovětského svazu nevsadil nikdo. Já ale vidím jeden rozdíl. Tehdy sovětští vojáci bránili svou zemi a věděli o německých zvěrstvech na civilním obyvatelstvu. Nyní jsou na Ukrajině na rozkaz svých velitelů. Přesto nelze ruskou armádu podcenit ani nyní.

  • Cílem Ukrajiny je osvobození vlastního území včetně Krymu. Může toho dosáhnout, aniž by v Rusku došlo k zásadní politické a vlastně společenské změně? I kdyby Ukrajina vojensky uspěla, nešlo by vlastně při současném nastavení vztahů jen o mír do příští války? Má Ukrajina na výběr?

Výsledek války na Ukrajině je velmi nejistý. A ať dopadne tak, jak si přejeme, či naopak, tak je to pro Evropu špatně. Když dojde k nějakému příměří, tak to bude ve stylu výroku, že příměří je doba, po kterou obě strany konfliktu nabíjejí své zbraně. Budeme mít existující nebo doutnající konflikt za humny, ekonomicky vyčerpanou Ukrajinu a ztracenou generaci jejich mladých mužů. Když k tomu připočtu evropskou energetickou krizi, rekordní inflaci a ekonomickou nejistotu, tak se bojím, že dobře u nás už bylo.

Tagy článku