Jaderný Armageddon? Rusko aktivizovalo své strategické jaderné síly

Hlavní jaderné mocnosti jsou USA a Rusko, držiteli jaderných zbraní jsou i Velká Británie, Francie, Indie, Pákistán, KLDR a údajně i Izrael, jenž to nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil. Jižní Afrika svůj arzenál oficiálně zničila. Protože Rusko aktivizovalo své strategické jaderné síly, musí na to ostatní velmoci přirozeně reagovat.

Rusko aktivizovalo své strategické jaderné síly a samozřejmě ostatní jaderné mocnosti nezůstanou v klidu. A Rusko i vyhrožuje, že pokud Ukrajina zaútočí třeba na Krym, jak řekl Dmitrij Medveděv, bude to pro ni soudný den, což může být hrozba použití jaderných zbraní, které však Ukrajina nemá. Na druhou stranu Medveděv nezmínil explicitně, že by Rusko jaderné zbraně použilo, nicméně to samozřejmě může vyvolat okamžitou reakci západních států identickou silou se všemi důsledky z toho plynoucími.

A jak to vypadá v současné době s jadernými kapacitami? Byť některé shora uvedené státy mají jadernou triádu, tedy nosiče raketové, letecké i námořní, a v případě Ruska i dělostřelecké, skutečně nejvýkonnější strategické prostředky mají USA a Rusko, kdy se pomalu dotahuje Čína. V období studené války jaderných prostředků bylo více. V plánovaných směrech úderu útočných sil jedné či druhé strany, v klíčových místech jako průsmyky nebo údolí vedoucí k nahromadění techniky, byla instalována tzv. hnízda jaderných min, jež by využitím svého potenciálu a geografie, tedy uzavření v údolí, mohla napáchat masivní škody.

Dále se rozvíjelo i velkorážné dělostřelectvo schopné vypálit i jaderné granáty na vzdálenost desítek kilometrů. USA od této technologie později ustoupily, ale Rusko ji stále má v inventáři, jak samohybné houfnice, tak i minomety. Na moři se primárně soustředila jaderná síla na ponorky jako nosiče. Z důvodu globální projekce a obtížné detekovatelnosti mají raketové ponorky schopnost momentu překvapení. Normální raketová sila jsou poměrně dobře zmapována, ale plující ponorka je „jehla v kupce sena“. A na tento princip vsadil SSSR a pak i Rusko s instalací odpalovacích zařízení nejen na kolové podvozky, ale i na vlaky.

Samozřejmě současné technologie umožňují identifikovat odpal balistické střely a případně ji i eliminovat, ale mobilitou se zkracuje reakční čas. Navíc balistické střely mohou mít vícenásobnou hlavici, takže pokud není střela eliminována ve vzestupné fázi letu, je nutno zachytit jednotlivé, a mnohdy manévrující hlavice.

Pak je zde samozřejmě letectvo. Na operačně-taktické úrovni jsou to stíhací bombardéry, kdy třeba v současnosti se Německo rozhodlo pro F-35, aby mělo v rámci závazkům k NATO schopnost jaderného úderu. Ale zde je vždy nutno brát v úvahu pojmy schopnost a možnost. Německo nemá jaderné zbraně, takže bude mít schopnost, ale v závislosti na USA nebo jiné jaderné možnosti i možnost.

Strategické bombardéry jsou již, zdá se, překonanou kategorií, protože potřebují robustní stíhací krytí, nebo odpalují střely s plochou dráhou letu z bezpečné vzdálenosti, aby nedošlo k vlastním ztrátám, ale protivzdušná obrana může sestřelit značnou část odpálených střel či inteligentních bomb.

I jaderné zbraně mají svoji kategorizaci podle typu výbušné látky nebo inicializace nebo doplňkových materiálů ke zvýšení účinku. Základem jsou jaderné, pokračují vodíkové a nakonec kobaltové. Všechno je jen o tom, jak se masivně navzájem vyhubit, a to v řádu kilotun nebo megatun TNT, tedy tritolu – trinitrotoluenu.

Největší vodíkovou, respektive termonukleární bombou stvořenu v SSSR byla Car bomba, jež byla shozena z bombardéru na cvičnou střelnici v severním moři 30.10.1961 z výšky 10,5 km a explodovala 4 km nad zemí s výkonem 50-58 Mt. Tlaková vlna údajně oběhla třikrát celou zeměkouli. Bomba byla tak velká, že vyčuhovala z pumovnice strategického bombardéru TU-95 V a musela se snášet na padáku, aby bombardér měl čas se v bezpečí vzdálit. Ale dle zdrojů tehdejší vládce Nikita S. Chruščov neměl v plánu ji aktivně nasadit, měla to být jen prezentace síly. Hlavním problémem dopravy takového výbušného zařízení by bylo jeden či více bombardérů, stíhací ochrana a doplňování paliva za letu.

Nejvýkonnější americkou jadernou bombou je zřejmě B83, kdy nyní USA řeší, co s ní. Není tak výkonná jako ruská Car bomba, ale 1.2 Mt TNT je hrozivá. I v tomto případě jde o bombardérem dopravenou bombu na cíl, nikoliv o balistickou střelu a na cíl se snáší též na padáku. Hlavním nosičem je B-1.

V případě ICBM, tedy mezikontinentálními balistickými střelami jsou na tom obě země přibližně stejně. Jaderné pumy mají nevýhodu přepravy, kdy bombardér nebo stíhací bombardér musí prorazit protivzdušnou obranu, a navíc mít čas se bezpečně vzdálit. Rusko má oproti USA stále hlavňové velkorážné dělostřelectvo schopné vystřelit i nukleární granáty. Ale i tak nelze říci, kdo by v totálním jaderném peklu zvítězil, zřejmě nikdo.

 

Zdroj: Defence Blog