"Putinovo šílenství:" Největší chyba zahraniční politiky od druhé světové války?

Čína se vzdaluje Rusku. Ruská ekonomika prudce klesá. A ruská armáda je ponižována, její špatný výcvik, logistika, velení a morálka vojáků jsou nelítostně odhalovány celému světu. Před invazí vedl Vladimir Putin mazanou, i když bezohlednou zahraniční politiku: rozdělit a podkopat americkou demokracii, oslabit NATO částečně tím, že učiní Evropu závislou na ruském plynu, budovat vazby s Čínou, rozšiřovat ruskou vojenskou sílu a pomalu podkopávat nezávislost Ukrajiny. To se dařilo. Nyní se ale vše obrací a hroutí.

Američtí politici napříč politickým spektrem se sjednocují kolem podpory Ukrajiny. Popularita Joea Bidena prudce stoupá a Putinův kverulantský spojenec Donald Trump se svým opovržlivým obdivem k Putinovi ztrapnil. NATO se sjednocuje, přezbrojuje a potenciálně rozšiřuje. Evropa se snaží snížit závislost na dovozu ruského plynu, škrtá projekt plynovodu Nord Stream 2 a restartuje jadernou energetiku.

Nebýt nepřijatelného utrpení ukrajinského lidu, mohli bychom si libovat ve slavné Napoleonově větě: "Nikdy nepřerušuj svého nepřítele, když dělá chybu." To je pravda. Co se stalo? Proč se Putin dopustil jedné z největších zahraničněpolitických chyb jakéhokoli státu od druhé světové války? Ačkoli v tuto chvíli můžeme pouze spekulovat, historie nabízí několik vodítek.

Vezměme si strukturu Putinova režimu. Diktátoři, jako je Putin, mají často sklon věřit méně kvalitním a neobjektivním informacím, a to jednak proto, že se obklopují politicky spolehlivými přisluhovači namísto kompetentních odborníků, jednak proto, že neumožňují širší veřejnou diskusi o zahraniční politice. To pak může vést tyto diktátory k přehánění pravděpodobnosti vítězství. Objevují se zprávy, že nedávné ruské vojenské reformy byly ochromeny vnitřní korupcí a přinesly pouze "Potěmkinovu armádu", ale Putinovi nohsledi odmítli poskytnout Putinovi úplný obraz o slabosti ruské armády.

Dále, protože diktátoři jako Putin mohou potlačit domácí opozici, jsou ochotnější začínat riskantní války, protože v případě špatného vývoje mohou zůstat u moci. Putin zatýká sedmileté děti za položení květin u ukrajinského velvyslanectví v rámci širšího zásahu proti posledním zbytkům nezávislého tisku a opozice v Rusku. Asi nepřekvapí, že napříč dějinami mají diktátoři menší šanci vyhrát války, které rozpoutají, než demokracie. Další část příběhu se týká iluzí o impériu. Putin opakovaně hlásal svou vizi obnovení sovětského, ne-li carského impéria.

Mnozí na Západě ho odmítli vzít za slovo, ale zdá se, že Putin se k této vizi přihlásil spíše doslovně, podobně jako si Adolf Hitler představoval árijský německý světový řád a císařské Japonsko vidělo impérium se svou nadřazenou rasou vládnoucí asijsko-pacifické říši. Takové vize dávají pocit osudovosti, historické nevyhnutelnosti a štěstí, které přeje statečným.

Invaze na Ukrajinu je ozvěnou jiné katastrofální války, kterou zahájil diktátor: Irák v roce 1990 napadl Kuvajt. Saddám Husajn byl také diktátor, který vládl státu vyvážejícímu ropu a považoval se za předurčeného vést arabský svět. Kuvajt považoval spíše za umělý politický výtvor než za nezávislý národ, podobně jako Putin odmítá myšlenku ukrajinského národa.

Zde je další podobnost. Agresoři se někdy pokoušejí o "salámovou taktiku", kdy se zmocní malého kousku území, dostatečně velkého, aby poskytoval určitou hodnotu, ale dostatečně malého, aby jim to mohlo projít. To byla samozřejmě Hitlerova strategie při požadavku na Sudety v roce 1938 a americký strach z toho, o co by se mohla pokusit Moskva vůči Západnímu Berlínu během studené války.

Saddám mohl v roce 1990 použít salámovou taktiku a pouze se zmocnit některých severních kuvajtských ropných polí, aniž by anektoval celý Kuvajt. Spojené státy daly v létě 1990 takové irácké strategii téměř doslova zelenou a vzhledem k tomu, že americká veřejnost vojenskou akci podporovala jen velmi málo i poté, co Irák dobyl celý Kuvajt, mohlo mu to pravděpodobně projít. Podobnou cestou se nyní vydal i Putin.

Z ukrajinského salámu si už předtím ukrojil krymský plátek. Jeho podpora povstalců na východní Ukrajině mu připravila půdu pro požírání dalších kousků Ukrajiny a možná i uznání nezávislosti těchto enkláv na východní Ukrajině. Při správném balení by Putinovi možná prošla další salámová taktika, kdy by Ukrajinu požíral pomalu, ale vytrvale.

Ale stejně jako Saddám se Putin chtivě snažil pohltit celou zemi najednou. Saddám za svou chybu zaplatil vojenskou porážkou a nakonec i politickou mocí a dokonce i životem. Jakou cenu nakonec zaplatí Putin, se teprve uvidí.

A ještě jedna poznámka na závěr. Co udělá Čína s debaklem na Ukrajině? Měli bychom váhat, než dojdeme k závěru, že jen proto, že Čínu také vede diktátor, bude také bezstarostně klopýtat do vojenské katastrofy. Ne všichni diktátoři se totiž dopouštějí těchto chyb a naopak i demokracie někdy zahajují nepromyšlené války.

Čína nepochybně pozoruje válku na Ukrajině a možná se učí a zkušenosti využije ve své pokračující strategii salámové taktiky v Jihočínském moři i jinde. Čína vidí, že může postupně rozšiřovat svůj vliv pomalým obsazováním a opevňováním neobsazených útesů, rozšiřováním námořních hlídek a tak dále, aniž by riskovala širší válku, přinejmenším s USA. Jedná se o pomalejší strategii, ale mnozí popisují čínskou zahraniční politiku jako trpělivou, hrající dlouhou hru. Existuje však i dobrá zpráva: válka na Ukrajině může Čínu odradit od snahy dobýt Tchaj-wan.

USA neustále signalizují, že by se na agresi proti spojencům, jako je Polsko, dívaly zcela jinak než na agresi proti nečlenu Aliance, jako je Ukrajina. USA posílaly značné počty vojáků do členských zemí NATO a odmítaly laciné nasazení neefektivních „nástrah“ (tedy rozmístění malých sil, které mají zabránit útoku, protože se agresor bojí reakce USA).

Čína možná také uzná, že i když se USA budou dívat na drobné akty agrese v Jihočínském moři nebo proti nespojencům, jako je Vietnam, budou pevně stát na straně Tchaj-wanu, který je věrným spojencem USA již téměř 70 let. Budoucnost je nejistá. Paradoxem však je, že idiotská válka na Ukrajině učinila z Ruska pro Ameriku a Západ mnohem menší hrozbu.

Autor: Dan Reiter

Zdroj: The Defense Post

Tagy