„R2-D2“ s rotačním kanónem – systém Phalanx je poslední linií protiraketové obrany válečných lodí

„R2-D2“ s rotačním kanónem – systém Phalanx je poslední linií protiraketové obrany válečných lodí
Autor fotografie: Hpeterswald, CC BY-SA 3.0|Popisek: Phalanx CIWS na japonském torpédoborci Makinami
25 / 03 / 2024, 06:00

Zbraňové systémy blízké obrany (CIWS) jsou určeny pro boj s protilodními řízenými střelami a letouny na krátkou vzdálenost. Nejrozšířenějším a neznámějším je americký Phalanx, který je ve výzbroji námořních sil více než dvaceti zemí světa. Systém poskytuje lodím poslední linii obrany proti střelám, které pronikly jinými obrannými systémy.

Na konci 60. let se objevila pro válečné lodě nová hrozba v podobě protilodních střel s plochou dráhou letu. Do té doby se obrana lodí soustředila především na útoky letounů a ponorek. Nové, výrazně menší, vysokorychlostní protilodní řízené střely létaly níže a rychleji než letadla, mohou být, na rozdíl od letounů a ponorek, kdykoli nasazeny i relativně výrazně slabším protivníkem, včetně různých nestátních teroristických skupin. Mají potenciál těžce poškodit i dobře pancéřované velké lodě, případně je zásahem v blízkosti čáry ponoru potopit. Řešení obrany proti nim jsou dvojího druhu – jednak řízené střely (první na základě modifikovaných střel vzduch-vzduch AIM-7E Sparrow), jednak řešení opírající se o vlastnosti rotačního kanonu Vulcan M61 20mm, kolem kterého byl vyvinut systém Phalanx.

Phalanx je do značné míry samostatný systém, který vyžaduje na palubě minimální prostor a kombinuje schopnosti vyhledávání, detekci, vyhodnocování hrozeb, vyhledávání, sledování, střelbu, ničení cílů, vyhodnocování sestřelů a zastavení palby. Ač je systém dnes již v principu více než 50 let starý, díky modernizacím zůstává velmi efektivní. Prototypová jednotka byla v roce 1973 instalována pro účely vyhodnocení na raketovém torpédoborci USS King (DLG-10). V roce 1975 byl další prototyp instalován na starý torpédoborec druhoválečné třídy Allen M. Sumner USS Alfred A. Cunningham (DD-752; ve službě v letech 1944–1971) v roli cílové lodi. Bylo proti němu vypáleno několik různých druhů střel a řízených bomb. Všechny byly zničeny a loď nebyla zasažena. Phalanx si poradil i s AGM-62 Walleye, televizním signálem řízenou klouzavou leteckou pumou.

Předsériový Phalanx pak prošel v roce 1977 operačními testy a vyhodnocením na palubě modernějšího torpédoborce třídy Forrest Sherman USS Bigelow (DD-942; ve službě 1957–1982). Testy ukázaly, že systém překračuje požadované specifikace spolehlivosti. Hodnocení zahrnovalo testy s vysokou úrovní rušení a Phalanx úspěšně rozlišil malé cíle typu raket proti blízkým ostrovům. Sériová výroba systému Phalanx Block 0 byla zahájena v roce 1978. Bylo objednáno 23 systémů pro potřeby amerického námořnictva a 14 systémů určených pro zahraniční uživatele.

Modernizace Phalanx Block 1, Block 1A a 1B

Následoval modernizovaný Phalanx Block 1, který byl zaveden do služby v roce 1988. Modernizace zahrnovala především větší zásobník (z necelé tisícovky na 1500 nábojů), účinnější vyhledávací radar schopný detekovat vysokorychlostní cíle včetně takových, které dopadají na cíl pod větším úhlem (anténa radaru nepřetržitě vyhledává cíle od horizontu po vertikálu), a celkové vylepšení spolehlivosti a usnadnění údržby. Protokol zastavení palby byl změněn tak, aby délka dávky odpovídala typu hrozby, čímž se šetřila munice a bylo tedy možné zasáhnout větší počet cílů. Při automatickém řízení zbraň upřednostňuje prvních šest hrozeb, které detektuje na vzdálenost přibližně 9 100 m, a útočí na ně na vzdálenost 3 600 m.

Podvarianta Block 1 baseline 1 nahradila hydraulický pohon pneumatickým systémem, který zvýšil rychlost střelby na 4500 ran za minutu, a současně byla dále zvýšena citlivost vyhledávacího radaru. Baseline 2 pak zavedla další vylepšení spolehlivosti a snížení rozptylu. Systém Phalanx Block 1A již obsahoval moderní počítač, digitální systém řízení palby, který poskytoval zbrani lepší výkon proti manévrujícím cílům. V roce 2000 přišla do výzbroje verze Block 1B zahrnují optimalizované hlavně zbraní (Optimized Gun Barrels, OGB) a nový integrovaný infračervený systém pro přední vidění (FLIR). OGB jsou elektricky ovládané, pneumaticky poháněné a vystřelují efektivnější náboje se zvýšenou smrtící účinností (Enhanced Lethality Cartridge, ELC).

Systém FLIR poskytuje větší schopnost vyhledávat, sledovat a zasahovat hladinové hrozby a dále zefektivňuje protiraketovou obranu. Phalanx Block 1B prošel služebním hodnocením v roce 1999 na palubě raketové fregaty třídy Oliver Hazard Perry USS Underwood (FFG-36) a poprvé byl operačně instalován na lodi stejné třídy, USS Taylor (FFG-50) v září 2000. Jde o soudobou variantu; celkem bylo dosud vyrobeno bezmála 2000 systémů Phalanx označovaných také jako Mark 15.

Phalanx LPWS

Centurion C-RAM (Phalanx LPWS) a jeho samoničící projektily

Zajímavou modifikací Phalanxu, která byla vyvinuta na základě požadavku americké armády, je systém proti raketám, dělostřelecké a minometné munici (C-RAM), původně specificky určený pro obranu amerických jednotek rozmístěných v Iráku. Kompletní systém C-RAM spojuje pozemní verzi systému Phalanx spolu s armádním lehkým protiminometným radarem (LCMR) a radarem pro vyhledávání cílů Q-36 (AN/TPQ-36 Firefinder Radar), který detekuje přilétající střely a určuje místo jejich původu. Když C-RAM zjistí přilétající střelu, zapne sadu stroboskopických světel, které upozorní vojáky, aby se kryli, a dovolí modifikovanému Phalanxu zahájit palbu výbušnými střelami, které hrozbu likvidují. Současně vyšle bezpilotní letoun Hunter vybavený laserem naváděnou municí Viper Strike, který napadne místo, z něhož byl projektil odpálen.

Na rozdíl od námořní verze C-RAM Phalanx (Centurion C-RAM) nestřílí pevné wolframové penetrátory. Při pohledu na stopovky projektilů mířících proti hrozbám ve vzduchu asi každého napadne, co se děje s municí, která cíl nezasáhne. V případě námořní varianty a kynetických projektilů nejde o zásadní problém; ale dopad stovek tříštivo-trhavých nábojů ráže 20 mm má v případě pozemního využití samozřejmě značný devastační potenciál. Aby se snížilo riziko civilních a přátelských ztrát, používá systém samoničící výbušné střely M940 HEIT-SD (Self-Destruct). Dostřel teoreticky činí při 45° náměru 5500 m. Rozsah náměru pak byl u Block 0 od -10° do +80°, u Block 1 od -20° do +80°, a u současného Block 1B od -25° do 85°. Odměr námořní varianty je -150° až 150°, rychlostí 115°/s v případě verze Block 1B.

Zdroj: Intergalactic, NavWeaps

Tagy článku